cina rusko usa

Kdo bude dominovat?

Trump se pokusil neúspěšně obnovit přirozenou sílu Ameriky, která spočívala v ní samotné, plynula z její vlastní kreativity a ne z role globálního četníka. Americká globální dominance korodovala dávno před ním. Když se v roce 2007 v Praze setkal Bush s Putinem, jedny české noviny to prezentovaly jako už zbytečné setkání nejmocnějšího muže planety se státníkem sice silné země, ale zdaleka ne světové mocnosti. Naštěstí se prokázalo, že historická pravda je všechno jiné než snadno čitelná. Dnes jsme v bodě, kdy se světový kolos nezadržitelně řítí k zemi. Trumpova snaha po renezanci americké podstaty neuspěla, ale může se nastolit v budoucnosti a Amerika se zregeneruje a zbaví se imperialistické zátěže a levicového kulturního balastu, kterým obšťastňuje svět. Amerika pozitivně modelovala svět celé dvacáté století, americký obraz života ovlivnil celou planetu, nejvíc demokratické země. Negativní byly hlavně poválečné fáze ovlivnění, které měly podobu imperialistické dominance, včetně v kultuře. Po první světové válce to byly nejdřív malé národy, které našly v USA přirozeného spojence proti lokálním velmocem, nakonec po druhé světové válce se americký model, až na SSSR a Čínu, zmocnil i velkých kontinentálních dominant. Řadu let před rozpadem východního bloku americké modely života pomalu ovládly duchovní prostor moskevských východních satelitů, které v okamžiku zkorodování centrální komunistické moci automaticky přešly do americké sféry vlivu. Zdálo se, že nemůže dlouho trvat a americký model ovládne i poslední překážku, Rusko. Zdánlivě všechny duchovní předpoklady pro ovládnutí byly nastaveny, tj. fascinace Ruska západní prosperitou a efektivností. Kupodivu ten, který přijel v 2007 s třemi limuzínami do Hanavského pavilonu a o němž psaly pražské noviny, že doprovod se mu vzápětí rozběhl po nákupech, změnil základní dobové paradigma téměř v Kuhnově intencích. Otevřel cestu hlubinnému Rusku, a to jak se zdá, není fascinováno západním margarínem. 

        Druhým soklem o nějž se rozbíjí americká dominance je Čína. Svůdnost amerických modelů tu též je, ale přes všechna očekávání amerických stratégů od Kissingera počínaje, je to pořád v rovině kulinářského zájmu, Číňané nepohrdnou žádnou kuchyní, ale samozřejmě na tu jejich nikdo nemá. Amerika mohla šířit svůj model pouze na bázi rozšiřující se koalice sympatizujících národů a států, které automaticky přejímaly americké materiální i kulturní hodnoty. Čína je tak obrovská, že něčím takovým nemusí ztrácet čas, kulturní sympatie ostatních se dostaví automaticky ještě po výraznějším ekonomickém  zvládnutím světa. Další důležitý aspekt, který není v západní netrpělivosti schůdný – ve Vietnamu říkají, Čína má nekonečně času. To sám o sobě je fascinující kulturní aspekt, kterému západ nedokáže čelit, protože se odřezal od metafyzických opor, o které se mohl opírat. Čínský prezident zdůrazňuje, že Čína se vždy bude koncentrovat na svůj vnitřní svět a rozvoj, problémem pro ostatní je pouze to, do jaké trpasličí podoby se ještě sami dovedou. Aby Čína v dohledné době mohla reálně dominovat a definitivně setřásla americkou hegemonii, potřebovala by strategického partnera, tím dnes může být pouze Rusko. Rusko se pořád cítí blíž k západu, ale je možné, že západní politika je tam dovede a podepíše si svůj ortel. Pokud se Rusko rozhodne k fundamentálnímu spojenectví s Čínou, západ se časem promění v nezajímavou, skomírající periferii, která se udusí sama sebou.   
      Americké modely přirozeným způsobem organizují globální ekonomiku, finance a velkou většinou napájí planetární kulturní kýč - WTO, Světová banka, MMF, systém amerických aliancí a dolar jako světové platidlo. Západní mainstreamová politika očekává, že Biden obnoví, co Trump naboural, ale spíš to dokazuje míru její vzdálenosti od reálných fakt a společenských pohybů. Čína má v roce 2028 celkovou výkonností předstihnout USA, tj. v dnešních dolarových ekvivalentech světové produkce, ty sami o sobě jsou deformované, nejspíš k tomu už došlo. Čína staví na jiných materiálních, politických a kulturních modelech, s největší pravděpodobností poroste čínská ekonomická superiorita nad ostatními a dojde přirozenou cestou k pomalému přebíráni čínských modelů. Totiž nám samotným časem přijdou americké modely, v kterých žijeme, zastaralé a neefektivní, adaptace chtíc nechtíc půjde východním směrem. Čína prošla od let, kdy ji Teng Siao-ping otevřel světu, též velkou proměnou, Čína by se nemohla pozvednout ekonomicky fascinujícím způsobem bez pomalé demokratizace politických struktur, západní prezentace Číny jako centralistické totální diktatury neškodí Číně, ale západní populaci. Utvrzovat se v sebelži o světě, nikomu neprospívá. Základní postulát čínské politiky, priorita kolektivního blaha nad právy individua se nemění, ale polidšťuje. Dalšími postuláty je vláda jedné strany a smíšená ekonomika se strategickým plánováním centrální moci. Pokud se Čína skutečně nastolí jako zdaleka nejsilnější ekonomická moc, pak americké skutečné nebo fiktivní principy, priorita individuálního blaha nad kolektivním, seberegulovaná tržní ekonomika a liberálně-demokratický styl vládnutí, přestanou světu dominovat a nastolí se čínské principy, o nichž, raněni sebeslepotou, málo víme. Velmi málo víme o tom, zda-li Čína vůbec aspiruje na podobný typ imperialistické dominance jako tomu bylo v případě USA nebo předtím aspirovalo Německo. V minulosti existovaly zajímavější a lidsky nosnější typy dominance než americký nebo německé pokusy, např. španělská v jižní Americe nebo ruská v prostoru bývalé carské říše. Čínské perspektivě lze čelit jednoduchými, ale pro západ neprůchodnými recepty, pouze tvrdou prací v národním prostoru a spoluprací s podobnými, EU monstrum je neštěstím pro naše vývojové perspektivy. Demokracie je silným nástrojem, který má v Evropě silnou tradici, ne ovšem politický paskvil, který se zde za demokracii vydává, je otázkou, zda-li čínský režim nestaví víc na demokratických prvcích v politickém systému než Evropská unie.