bratr vsichni

Všichni bratři      

Všichni lidé bratry jsou, v sedmdesátých letech úspěšný Simmelův román, dost brutality a sexu, román byl dost obsáhlý a po zhltnutí poloviny stránek zoufale nudný, svatý otec František bůhví čím se inspiroval k encyklice Fratelli tutti a ve své nekonečné lásce k imigrantům a speciálně muslimským, je už též zoufale nudný a brutalitou to taky skončí. Papežova touha jde imigračním směrem, bezpodmínečné oddání nebo poddání se imigrantům, papež se to snaží dokazovat vytrženými větami z kontextu Bible, imigranti jsou lidské bytosti v nesnázích a křesťan je povinen jim pomoci. Na první místě papež lže v podstatě, Nový zákon chápe křesťanskou lásku k bližnímu vždy v intencích osobní relace a nezajímá se o organizace, vazby mezi národy a politika jsou záležitostí Césara. Papež encyklikou míří  k politickému cíli, kterým je masová imigrace a usnadnění cesty novému náboženství a novému bohu do Evropy.

     Papež záměrně ignoruje jiné biblické obrazy – Jahve byl žárlivý bůh, nesnesl, aby cizinec nastoloval zákon na jeho lid, v Bibli najdeme spoustu příkladů odmítnutí cizinců, často velmi brutálních pokud by mohla být dotčena integrita jeho lidu, např. v knize Čísel 33.55. „pokud nevyženete všechny (cizince), budou osinou ve vašem oku“,  Esdráš a Nehemia po pádu Babylonu žádali ty, kteří se oženili s cizinkami, aby je i s dětmi poslali pryč. Pokud je cizinec ve slabé pozici, prosící o pomoc a o lásku, bůh připomíná židům, že i oni byli cizinci v Egyptě. Jednoznačně se dá dedukovat, že i ve Starém zákoně platilo individuální schema ve vstřícnosti k cizincům.
         Okamžitě po papežské encyklice nastoupily mediální a univerzitní hordy papežských apologetů, někteří mluví přímo o zázraku, jako by bylo velkým zjevením, že člověk musí vidět svého bratra v každé lidské bytosti, univerzální princip dovozují z podobenství o Samaritánovi. Princip jednoty lidského druhu chápe lidstvo už několik tisíc let i bez křesťanství a papeže, kupodivu jeho oblíbené náboženství islám a preferovaní imigranti to tak zdaleka nevidí. Papežským apologetům splývá člověk s abstraktní politickou vizí liberálního globalisty. Papež v encyklice považuje za vadnou i tzv. spravedlivou válku, v ekonomickém magazínu La Tribune radí komentář skupiny Mars (30 fr. osobností z různých sektorů) papeži, aby si Bibli znovu přečetl, v Bibli stojí „jestli se někdo tě chystá zabít, zabij ho dřív“, skupinu Mars překvapuje s jakou povrchní lehkostí papež odvrhl veškeré teologické postuláty, které křesťanská civilizace formovala staletí, papežské sebe citace jsou trapné.     
      Symptomatické spojení papežské encykliky s motorem Googlu nebo s jeho cenzory, motor vybírá takřka výhradně pozitivní aplaus papežské encyklice, evidentně mají stejného boha a stejné cíle, ale není to Bůh Bible. Mimo motor Googlu zajímavý náhled na papeže v magazínu „Gruzie a svět“ od  otce George (Razmadze), rektora Avchalského kostela sv. Ketevana v Gruzii. Papež zvrátil institut papežství v politický a ideologický instrument, s jeho pomocí globalistická elita přetváří západní křesťanskou kulturu na liberalistickou. Jde o velmi agresívní krok, má vzniknout občanská společnost nového typu, která přijme i hodnoty, které protiřečí tradičnímu křesťanskému učení, pro člověka, který západ delší dobu pozoruje, je to úplně zřejmé, např. papež dnes už přímo hlásá, že jednopólové manželství je normální. Dogma papežské neomylnosti je dnes obzvlášť nebezpečné, to co papež říká, je pro většinu katolíků neotřesitelné dogma, které má v jejich očí větší status než slovo boží, jednoduše je to modloslužebnictví. Dnešní papež na rozdíl od minulosti představuje velmi průměrnou osobnost, která troubí do světa cizí názory, je to echo světové globalistické ideologie. Papež je jedním z kol dnešního západního neoliberalismu, katolíci, kteří mu propadli, nejsou už křesťany, z církve udělal propagandistickou organizaci, všechny křesťany to musí vést k zamyšlení nad nebezpečnými kompromisy s tzv. liberální demokracií.