hra demokracie

Demokratická hra

Demokracie, jak se intuitivně domníváme, je kapacita občana aktivně se účastnit na konvergujícím vypracování projektu, je to společná vůle lidí konstruovat společenskou vizi, každý podle svého temperamentu přispěje do společného projektu. V některých společenských rovinách se musí z důvodu efektívnosti demokratický model řízení bezpodmínečně použít, např. v zájmových organizacích, v řešitelských týmech atd., problémem je modelování demokratického schematu v případě velkého počtu účastníků. V Aténách, které se chápou jako vzor všech příštích demokracií, a které nebyly až tak malé (200tisíc s politickými právy), se ve vrcholném období, v pátém století, několikrát adaptoval demokratický model na podmínky reality, ve vrcholných momentech polis se řízení obce účastnili všichni. V dnešních západních údajných demokraciích v době převratného technologického i lidského pokroku, evropskounijní typ demokracie působí dojmem středověké pevnosti ovládané pygmeji, která stojí úplně mimo realitu. Demagogie s individuálními a skupinovými právy a přenesení rozhodovacích  mechanismů do bruselského centra v situaci, kdy demokratické schema přestávalo být adekvátní, úplně zablokovaly demokratické procesy.

       V demokracii by měla převážit občanská poloha nad individuální, v ideálním případě, v řecké polis nebo v Římě, existoval pouze občan, individuum chápali jako něco vytrženého z kontextu a nesmyslného, člověk polis přestal být občanem pouze když umřel. Dnes se situace zvrátila, individuum bez své občanské dimenze se tváří, že žije v  demokracii a média a režimní politikum dělají vše proto, aby o tom nikdo nepochyboval. Předevčírem velká demonstrace na Náměstí republiky v Paříži, desetitisíce učitelů, politiků, odborářů atd. demonstrovaly, aby uctily památku zavražděného kolegy, v televizních přenosech se z transparentů i z hovorů reportérů s účastníky ozřejmilo za co demonstrují: proti rasismu a za společné (s muslimy) soužití v jedné zemi. Manifestace organizovaná levičáckými učitelskými odbory se účastnil i doživotní boss levičácké strany, demagog Mélenchon, spoluzodpovědný za společenskou krizi.
       Výpovědi účastníků shromáždění i Mélenchona naznačují, že jejich demokracie staví na právech individua a menšin ať jsou sebeagresívnější, občana nepotřebují. Občanská participace na společném projektu, kterým v daný okamžik je cesta ze spirály násilí a brutalit imigrantů není žádoucí. Zákonitě z toho všeho jímá Francii kolektivní deprese, protože jedině občan a občané jsou zárukou řešení sebevětší krize, individuum může třeba spáchat sebevraždu z pocitu zbytečnosti všeho nebo vraždu podobnou té sobotní, individuum může demonstrovat za soužití s jinými individui, proti rasismu za společné soužití, může aplaudovat nekonečným životům levičáckých bossů, víc už nemůže nic. Občané mohou problém řešit a nasměrovet zemi někam jinam. To je právě důvod proč evropskounijní režimy musí za každou cenu občanskou dimenzi eliminovat, popř. ji nahradit nějakou charitou nebo soucitnou neziskovkou.
        Televizní platforma je dnes hlavní informační cestou mezi režimním centrem a individuuem, nelze mluvit o občanovi, protože nejsou splněny ani minimální podmínky pojmu. V dnešní úrovni technologií by bylo reálné najít vhodnou technickou platformu zajišťující demokratickou účast celé společnosti  na politickém procesu, ale ani náznakem se nic takového neděje, renezance demokracie může přijít jen z rekonstrukce demokratického modelu směrem k participaci všech a obnovení občanské polohy člověka.  
        V obdobích kolem americké revoluce kongresman byl pouze tlumočníkem náhledu, který se konstituoval v obcích, musel jednat v konsensu s obcí, technologie nebyly vyspělé, ale demokracie i ve větším celku fungovala dobře, podmínkou byla participace občanů v obcích. Za nesplnění občanské povinnosti massmédia vydávají neúčast ve volbách, volit a na čtyři roky splněno. Ti, kteří nevolili, odmítli celou tuto hru na demokracii, hlasovali pro jinou formu režimu. Massmédia se tváří, že nechápou tuto jednoduchou záležitost, která byla komunistům zcela jasná, kdo nevolil odmítl režim, totéž platí i dnes. Nevolič tenkrát i dnes odmítá komedie na demokracii. Neví, jak má demokracie vypadat, jak ji realizovat, ale je mu jasné, že dnešní podoba evropskounijních režimů to není.