Snad změna
Americká společnost je dnes viditelně rozdíraná podivnými rozpory všeho druhu. Z průzkumů vychází, že většina Američanů se domnívá, že existuje velký gap mezi ideály na nichž Amerika stojí a realitou. Otázka jestli vůbec nějaké ideály mají, operují něčím jako soucit, lítost, spravedlnost, rovnost, ale Američany nepřekvapuje když na hlavní město země s jinou vizi rovnosti nahází bomby, podepsali nebo iniciovali většinu nadnárodních dohod, ale platí pro ty ostatní, zneužijí svého mocenského postavení při každé příležitosti. Hanah Arendtová napsala, že pokrytec je shnilý z podstaty, měla na mysli střet reality a amerických ideálů.
Muži americké revoluce byli muži akce, svůj realismus netestovali soucitem, jehož perverzní stránkou je útrpnost a trapná gesta, která dnes v USA vidíme. Arendtová v knize O revoluci napsala, že americký sen (od 19. stol.) není snem americké revoluce o svobodě, ale o zemi blahobytu, který moderní technologie uskutečnila, podle ní svoboda a luxus nejsou kompatibilní, americká revoluce hlásala jednoduchost mravů. Není tedy zcela jasné o jakých ideálech Američané vůbec sní.
Politický filozof Lee Drutman analyzuje ve Foreign Policy krizi amerických politických stran, domnívá se, že bipolární hluboký rozpor ve společnosti je způsoben disonancí mezi americkým ideálem a realitou, změna politických technik by podle filozofa mohla vést k jiným typům společenských koalic a ke sjednocení společnosti. V minulosti se po krizi politické rovnováhy vždycky nastolila jiná rovnováha, na bázi nové ideologie vytvořily společenské segmenty novou koalici. Ovšem Cicero se na rozdíl od Drutmana domníval, že v jistém okamžiku rozpolcenosti společnosti, ji už nelze ničím sjednotit, test je jednoduchý, pokud společnost není schopna hodnotově hierarchizovat a dva tábory se střetávají v rovině nevýznamných věcí stejně nenávistně jako v případě nejvyšších hodnot, není cesta zpátky. Dnes dokonce už nikdo o nejvyšších hodnotách nic neví.
Podle amerického politologa technika jednokolového volebního systému ve volebních obvodech preferuje dvě dominantní strany, které musí vytvářet celonárodní velké koalice zájmových skupin, aby uspěly. Principy, na jejichž bázi se koalice budovaly se v průběhu času měnily, koalice se rozpadaly a objevovaly se nové ideologie. Často to byly demografické změny, které měnily mocenskou rovnováhu. V dvoupartajním systému přetrvává voličská setrvačnost. V letech 1832-56 panovala relativní rovnováha mezi populisticky orientovanou demokratickou stranou a víc průmyslově orientovanou republikánskou stranou, strany se přely o tarify a stavbu kanálů, v okamžiku, kdy došlo k expanzi na západ, bylo nevyhnutelné řešit problém otroctví, obě strany se rozložily na jižní a severní větev a pak už mohla stát sjednotit jen občanská válka. Partajní rovnováha 1932-68 byla odpovědí na šok způsobený velkou hospodářskou krizí, boj za rasovou rovnoprávnost v šedesátých letech separoval jižní konzervativce od demokratické strany a ustavila se nová koalice a rovnováha.
Dnešní politická rovnováha se utvářela od roku 1980, kdy republikánská strana formovala koalici tržních liberálů, evangelicky orientované voliče a zahraničněpolitické jestřáby. Demokratická koalice zahrnula kosmopolitní liberály a černošské nízkopříjmové kategorie. V obou stranách se neoliberalismus stal dominantní ekonomickou teorií, tj. privatizace jako nástroj domácí politiky a agresívní dogma v zahraniční politice. Nadstranický konsensus v pojmech neoliberalismu, hlavní rozpor v politickém systému nastolila kulturní a rasová témata, též se prohloubila polarizace město – venkov.
V roce 2016 se zdálo, že přichází nový augur a mění se partajní systém, Prezident Trump však neměl v zádech politickou infrastrukturu ani stranický konsensus, aby realizoval své vize sociálního státu a amerického průmyslu. Místo toho se podivuhodným způsobem udržela předchozí republikánská koalice, Trump zázračně překonal vnitrostranické rozpory a výsledkem je krásné nic, pouze bariéra proti násilné marxistické revoluci vedené militantním křídlem demokratů. Rozklížená demokratická koalice se stmelila pod vizí druhého Trumpova mandátu, nic jiného je už nespojuje.
Vnitřní stranické rozpory nejsou nic hrozného, je to konstanta americké politiky. Kvalitativně jinou situaci oproti minulým dobám signalizuje nepřítomnost podstatných argumentů k zásadním otázkám, které strany rozdělovaly - role vlády, ekonomické regulace, role USA ve světě. Letošní volby jsou tématicky o tom, jak druhá strana rozbijí demokracii plus rasová rétorika. Teoreticky může celonárodní krize přivést některou ze stran k nové ideologii a vytvoření nové koalice. Může to být otázka klimatu nebo ekonomická deprese, je možné, že krize samotná se v dnešní rozpolcené společnosti stane tématem mezistranického boje.
Americká demokracie odjakživa staví na ideálech – egalitární společnost, občanská participace v politice, minimální politická omezení. Dnes většina Američanů soudí, že mezi demokratickými ideály a realitou je hluboký příkop, 6 Američanů z 10 se domnívá, že jsou nutné významné změny v základním společenském designu, dnešní vření ve společnosti se neliší od předchozích, které vedly k demokratickým reformám. V minulých epochách reformy nepřicházely z Washingtonu, ale důsledkem tlaku občanů zdola. Podle amerického politologa dnešní společnost čelí existenciálnímu riziku, přívrženci jedné strany neuznávají legitimitu té druhé, první prioritou je zlomení této dusící smyčky. Možná by pomohl proporcionální volební systém, který by skoncoval s binárním systémem politických stran.
Politický filozof Lee Drutman analyzuje ve Foreign Policy krizi amerických politických stran, domnívá se, že bipolární hluboký rozpor ve společnosti je způsoben disonancí mezi americkým ideálem a realitou, změna politických technik by podle filozofa mohla vést k jiným typům společenských koalic a ke sjednocení společnosti. V minulosti se po krizi politické rovnováhy vždycky nastolila jiná rovnováha, na bázi nové ideologie vytvořily společenské segmenty novou koalici. Ovšem Cicero se na rozdíl od Drutmana domníval, že v jistém okamžiku rozpolcenosti společnosti, ji už nelze ničím sjednotit, test je jednoduchý, pokud společnost není schopna hodnotově hierarchizovat a dva tábory se střetávají v rovině nevýznamných věcí stejně nenávistně jako v případě nejvyšších hodnot, není cesta zpátky. Dnes dokonce už nikdo o nejvyšších hodnotách nic neví.
Podle amerického politologa technika jednokolového volebního systému ve volebních obvodech preferuje dvě dominantní strany, které musí vytvářet celonárodní velké koalice zájmových skupin, aby uspěly. Principy, na jejichž bázi se koalice budovaly se v průběhu času měnily, koalice se rozpadaly a objevovaly se nové ideologie. Často to byly demografické změny, které měnily mocenskou rovnováhu. V dvoupartajním systému přetrvává voličská setrvačnost. V letech 1832-56 panovala relativní rovnováha mezi populisticky orientovanou demokratickou stranou a víc průmyslově orientovanou republikánskou stranou, strany se přely o tarify a stavbu kanálů, v okamžiku, kdy došlo k expanzi na západ, bylo nevyhnutelné řešit problém otroctví, obě strany se rozložily na jižní a severní větev a pak už mohla stát sjednotit jen občanská válka. Partajní rovnováha 1932-68 byla odpovědí na šok způsobený velkou hospodářskou krizí, boj za rasovou rovnoprávnost v šedesátých letech separoval jižní konzervativce od demokratické strany a ustavila se nová koalice a rovnováha.
Dnešní politická rovnováha se utvářela od roku 1980, kdy republikánská strana formovala koalici tržních liberálů, evangelicky orientované voliče a zahraničněpolitické jestřáby. Demokratická koalice zahrnula kosmopolitní liberály a černošské nízkopříjmové kategorie. V obou stranách se neoliberalismus stal dominantní ekonomickou teorií, tj. privatizace jako nástroj domácí politiky a agresívní dogma v zahraniční politice. Nadstranický konsensus v pojmech neoliberalismu, hlavní rozpor v politickém systému nastolila kulturní a rasová témata, též se prohloubila polarizace město – venkov.
V roce 2016 se zdálo, že přichází nový augur a mění se partajní systém, Prezident Trump však neměl v zádech politickou infrastrukturu ani stranický konsensus, aby realizoval své vize sociálního státu a amerického průmyslu. Místo toho se podivuhodným způsobem udržela předchozí republikánská koalice, Trump zázračně překonal vnitrostranické rozpory a výsledkem je krásné nic, pouze bariéra proti násilné marxistické revoluci vedené militantním křídlem demokratů. Rozklížená demokratická koalice se stmelila pod vizí druhého Trumpova mandátu, nic jiného je už nespojuje.
Vnitřní stranické rozpory nejsou nic hrozného, je to konstanta americké politiky. Kvalitativně jinou situaci oproti minulým dobám signalizuje nepřítomnost podstatných argumentů k zásadním otázkám, které strany rozdělovaly - role vlády, ekonomické regulace, role USA ve světě. Letošní volby jsou tématicky o tom, jak druhá strana rozbijí demokracii plus rasová rétorika. Teoreticky může celonárodní krize přivést některou ze stran k nové ideologii a vytvoření nové koalice. Může to být otázka klimatu nebo ekonomická deprese, je možné, že krize samotná se v dnešní rozpolcené společnosti stane tématem mezistranického boje.
Americká demokracie odjakživa staví na ideálech – egalitární společnost, občanská participace v politice, minimální politická omezení. Dnes většina Američanů soudí, že mezi demokratickými ideály a realitou je hluboký příkop, 6 Američanů z 10 se domnívá, že jsou nutné významné změny v základním společenském designu, dnešní vření ve společnosti se neliší od předchozích, které vedly k demokratickým reformám. V minulých epochách reformy nepřicházely z Washingtonu, ale důsledkem tlaku občanů zdola. Podle amerického politologa dnešní společnost čelí existenciálnímu riziku, přívrženci jedné strany neuznávají legitimitu té druhé, první prioritou je zlomení této dusící smyčky. Možná by pomohl proporcionální volební systém, který by skoncoval s binárním systémem politických stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat