středa 2. září 2020

macron libanon

Málo perspektivní 

Prezident Macron je půvabný chasník, včera na tiskové konferenci v Bejrútu i docela zábavný, občas i s adekvátními náhledy na věc. To všechno by bylo neškodné, pokud by zůstal ve své Evropské unii a tlachal s podobnými lídry projektů o ničem, všichni jsou si tak podobní. Macron má však oproti nim  jedno velké plus, vypadá extra půvabně s rozkošným úsměvem, nejspíš je to důvod proč se Merkelová zuby nehty drží kancléřského kopyta. Macron má úžasný sen o tolerantním a kosmopolitním libanonském státě, který určitě kdysi existoval, vydrželo to pár let po vyhlášení nezávislosti než se zbortily demografické parametry společnosti v neprospěch křesťanského populačního segmentu a bývalá realita se nikdy neobnoví. 
      Macron dokonce včera na otázku novinářky, zda-li se vůbec mohou konat svobodné volby, když část státu ovládají ozbrojené složky jedné strany Hezbolláhu, prohlásil, že Hezbolláh je teroristickou organizací, ovšem pokud by se v dané fázi trvalo na jeho odzbrojení, další dlouhé roky by se v Libanonu nic nedělo. Macron přijede za osm týdnů znovu do země, aby provedl revizi slibů od libanonských politiků, na něž je vázána zahraniční pomoc. Pokud libanonská politická elita sliby nedodrží, prezident vyhrožoval celoevropskými sankcemi. Do patnácti dnů má být bezpodmínečně ustavena nová vláda, což by bylo samo o sobě revoluční počinem, obvykle to trvá v Libanonu měsíce, dál libanonská vládnoucí elita stanoví reformní kroky, které mají eliminovat  korupci a navrhne se  reforma volebního mechanismu.
        Za důvod gigantické korupce se považuje silná státní centralizace a politický konfesionalismus, reformy by podle francouzských náhledů měly být vedeny v tomto smyslu. Politický konfesionalismus, který znamená dělení moci mezi křesťany, sunnity a šiity, se praktikuje v zemi už tři sta let. V západních analýzách se obvykle argumentuje, že prvním krokem decentralizace by mělo být zavedení moderního volebního mechanismu na základě nekonfesionálních laických principů, což by údajně prohloubilo demokracii. Francouzský prezident operuje stejně půvabnou frází, jako je on sám půvabný - společenský mír tolerancí k odlišnosti a respektováním svobody jiných. Další řešitelskou frází západních politiků může být společný zájem všech Libanonců.
      Libanonský problém před několika desetiletími dobře uchopila jedna Češka, která v zemi žije s libanonským partnerem a vlastní pílí se dopracovala k významné podnikatelské pozici, na otázku české televize, zda-li by v případě bombardování (i s arabským manželem) dala přednost krytu s šiitem nebo izraelským židem, bez váhání odpověděla s židem. A to je jádro libanonského problému, jeden stát s křesťanskou (ateistickou) a muslimskou populaci nemůže udržitelně existovat a přežít. Bojovat s korupcí reformami, které prezident hodlá kontrolovat je úsměvné. Šiitové mají větší armádu a další silové složky než celý stát dohromady, přitom ve vládě se spokojí s pár nevýznamnými ministerstvy, které šiitské populaci zajistí levnou elektřinu, plyn a další zcela konkrétní materiální výhody na úkor ostatních, to jim dává pochopitelně preference v očích populace a mají nimbus sociálně spravedlivých. Prezident přehlédl tento typ systémové korupce, na kterém spočívají principy libanonského státu.
       To, co významná Češka implicitně vyslovila, před několika desetiletími zamýšleli realizovat dva politici vysoké politické kvality, izraelský ministr obrany Ariel Šaron a tehdy nové zvolený libanonský prezident Bašir Gemayel, vytvořit dva státy založené na přirozených principech, tj. na homogenních, v tomto případě konfesionálních komunitách, jejich projekt se nerealizoval v důsledku atentátu na libanonského prezidenta. Bohužel pro libanonskou populaci i pro celou středněvýchodní oblast, záměr by vytvořil v regionu zcela novou konfiguraci a nastolil perspektivnější typ politické rovnováhy v oblasti.
     Tragický výbuch v Bejrútu 4. srpna zdevastoval především křesťanskou část města. Křesťanský populační segment je dlouhodobě vystavován fatálnímu muslimskému tlaku, sunnitskému extrémismu a Hezbolláhu, který je státem ve státě.  Křesťanská populace hromadně emigruje a pokud se zachová emigrační tempo, z Libanonu rychle vymizí jako to potkalo židy ve všech arabských zemích. Jsou indikace, že za výbuchem stojí právě Hezbolláh, německý Spiegel napsal, že mezi kyperským majitelem lodi transportující nitrát  a tanzanijskou bankou, která propírá finance Hezbolláhu, je úzká vazba. V Bejrútu se ví, že Hezbolláh má v rukou letiště i přístav. Kdysi to byli libanonští sunnité, kteří umožnili Násirovi zasahovat v zemi a otevřeli Arafatovi cestu do země, což mělo devastující důsledky. Dneska jsou to šiitové s Íránem za zády, kteří opravňují svojí existenci bojem s Izraelem. 50 let trvá islamizační proces v Libanonu a sice pohledný, ale slabý, jak je EU normou, politik Macron, sní o tolerantních libanonských komunitách. Dnes se libanonské suverenity zmocnila muslimská identita. Šéf maronitské křesťanské církve arcibiskup Raii vyzval k ustavení libanonské neutrality a ke konfiskaci  nedovolených zbraní v Bejrútu, následovala nenávistná odpověď Hezbolláhu a jimi kontrolovaných médií.
      Profesor politických věd Hicham Bou Nassif ve Figaru dospěl ke stejnému poznání jako významná Češka nebo Šaron s Gemayelem, křesťané dnes nemají než dvě možnosti, hromadně někam emigrovat nebo se separovat od muslimské části země. Křesťanská inteligence i lid dnes preferují tuto volbu, jeden stát s muslimy není udržitelný. Macronův sen i jeho politika ve svých důsledcích jdou proti realitě a přirozené dynamice vývoje.            

Žádné komentáře: