argentina krize

Možný důvod krize

René Fuchslocher ve FreieWelt se snaží identifikovat příčiny argentinského dlouhodobého ekonomického propadu nebo se už může jednat o neřešitelnou systémovou krizi. Mezi roky 1850 a 1900 Argentina byla s 5% šampionem v ekonomickém růstu ve světovém kontextu kolem 1%. Země nebyla pouze agrární, ale i průmyslovou mocností, tempo průmyslového růstu převyšovalo agrární růstové tempo. V roce 1889 na světové výstavě v Paříži vynikal argentinský průmyslový pavilon nad ostatními. Dnes jsou Argentina spolu s Venezuelou považovány za jedny z nejhůř fungujících ekonomik na světě.
       Podle chilsko-argentinsko-maďarského profesora Gabriela Berczelyho kořeny dnešní krize pramení v imigračním tsunami v letech 1880-1910. Do 2milionové Argentiny přišlo 2.5 milionu imigrantů, nově příchozí vytvořili mocnou městskou střední třídu, která předtím neexistovala, způsobilo to silné napětí v politickém a ekonomickém systému země. Sociální a hospodářské snahy této nové městské vrstvy šly mimo hospodářské možnosti země. Úplně opačně než tomu bylo v USA, do 65 milionové země se solidní kulturou a sociálně rozvinutou společností, přišlo v tomto období stejné množství lidí jako do Argentiny a vesměs kolonizovali málo obydlené oblasti na západě. Imigrace v tomto množství nemohla v USA narušit sociální rovnováhu.
       Nová argentinská střední třída dovedla v roce 1916 k moci prezidenta Hipólito Yrigoyena, ten pod tlakem imigračních mas začal praktikovat sociální a hospodářské reformy, šlo hlavně o distribuci blahobytu politikou subvencí, prezident praktikoval protekcionismus, silný sociální stát, došlo k velkému nárůstu pracovních míst ve veřejném sektoru. Následkem byla vysoká inflace a zadlužení státu. Perón udělal z kultury sociálního státu národní ideologii, v jeho rétorice byl světový imperialismus zodpovědný za všechny argentinské choroby, argentinská politika se ohání právy země bez vlastní odpovídající zodpovědnosti. Carlos Menem byl jediným prezidentem, který se pokoušel otevřít argentinský trh, ale doprovázel to politikou enormních výdajů Perónova stylu, nemohl tedy uspět. Pak přišli Kirchnerovci, kteří se považují za perónisty, ale politicky jsou velmi na levici, nejdřív Nestor, pak Kristína a nyní jejich syn Máximo, který je považován za prezidentského kandidáta. Současný prezident Fernández řekl, že doufá, že Máximo Kirchner se stane příštím prezidentem. Minulá vláda prezidenta Mauricia Macri – od svých soupeřů označována jako neoliberální – měla možnost odstavit perónistickou klientelu, neodvážila se to a ekonomicky též neuspěla.
       Koronavirová krize nepřinesla nic nového, jenom krizi trochu urychlila a vyostřila, jasně se ukázaly rozpory v modelu Kirchner, nikdy nebylo jasné, zda-li se vládě s tímto modelem podaří oživit ekonomiku nebo se pokusí o životaschopnější kapitalismus  symbiózou perónismu s výrobními silami. Imaginární úprk dopředu spočívá v tom, že se zahraniční dluhy nebudou platit, minulý prosinec to na nějakou dobu schválil prezidentovi Fernándezovi  Mezinárodní měnový fond, aby země mohla ještě nějakou krátkou dobu přežít. I v této situaci je země vystavena konstantní silné imigraci, především z nejchudších zemí kontinentu. Na druhé straně ze země emigrují odborníci do zahraničí, především do USA a Evropy.