pondělí 23. listopadu 2020

untergang zanik

Untergang

K čemu v 1989 vůbec došlo? Oficiální televizní verze, kdy méně informovaný divák TV může mít pocit, že pochybování o této verzi je buď trestné nebo minimálně na blázinec, je pro soudně myslícího člověka stejně slaboduchá jako verze komunistické strany o vítězství pracujícího lidu v roce 1948. U obou verzí české revoluce operovaly tisíce lidí v centru Prahy a v obou případech už kromě kulturně politických pracovníků nikoho nezajímají. Zmizení Miloše Jakeše a spol. z politické scény bylo nutností ať už historickou nebo optickou, nejspíš programovanou generály perestrojky. V dějinách ze základu nutného vyrůstá teprve náhodné, pro český případ možná platí španělské vysvětlení, jeden člen ústředního výboru španělských Podemos komentuje situaci ve straně: „Je nutné se ho (Iglesiase) zbavit a nahradit  schopnějším, ale naschvál si na sjezdu nebo na zasedání ÚV sedá blízko mikrofonu“. A problém vůdce popř. politického směru v revoluci je vyřešen. 
       Německá politická změna v letech 1989-90 měla a má celkem jednoduché výklady, východní Němci ve velké většině toužili po západním ráji, který byl na dosah. Problematické je, zda-li toužili po sjednocení nebo rozplynutí. Nikdo o tom nepochyboval ani v Československu, materiální rozdíly obou německých částí byly zřetelné, domnívali jsme se, že implicitně to sebou nese i další priority, včetně té klíčové, žít v západním Německu. I když českému návštěvníkovi připadala NDR jako relativně prosperující země se silným osobitým charakterem a specifiky státu, s kterými se obyvatelé na první pohled ztotožňovali. Východní Německo mělo přes mýtus tvrdé policie podstatně víc disidentů než Československo, dissent k režimu byl velmi variabilní a odstupňovaný, některé jeho komponenty byly režimem bezproblémově tolerovány.
        Důkazem toho, že východní Německo bylo svébytným a v kulturním smyslu slova suverénním státem, je skutečnost, že po třiceti letech totálního pohlcení země západem, východoněmecká politické scéna je úplně jiná než západní, západní politická struktura rychle expandovala na východ, tradiční politické strany obnovily na východě své filiálky a začaly vládnout, ale politický podíl AfD, kterou lze považovat za východoněmecký politický produkt, je třetinový a pokud by neexistovaly skryté i přímé represe proti straně a členům, pak by ve velké části východního Německa AfD vládla. Mezi stranou AfD a mainstreamovými západními partajemi, jak se zdá, neexistuje modus vivendi. Problém pohlcení sedmnáctimilionového státu západním Německem pravděpodobně není ještě dořešen, v magazínu Merkur se sjednocením Německa  zabývá Jurgen Grosse.
      Sjednocení, Anschluss, pro bývalou NDR to znamenalo Untergang (Zánik). Existuje spousta výkladů pro tuto záležitost, některé si protiřečí, jiné se vzájemně limitují. André Gluksmann říká, že čtyři historické evidence jsou méně než jedna. Jak mohlo dojít k zániku reálně existujícího státu? Obvykle se to dokládá jásajícími davy a vyprávěním o svobodě. Má se na mysli politická svoboda – málo občanských svobod a slabý právní stát, což jsou nezbytné komponenty politické aktivity, vyhnaly davy do ulic. Chyběla jim kulturní a materiální báze občanských svobod. Dá se to brát jako vyprávění o minulém, nikoliv vysvětlení minulého. V historii NDR existovaly represívnější období, stát a lid měly čas si na sebe navyknout. Vzájemně se poznaly a věděly, co od sebe mohou očekávat. Spontánní výbuch touhy po svobodě není reálný. Někdy se kladou paralely mezi Francii 1789 a Německo 200 let poté, ani Ludvík XVI., ani Erich Honecker nevykazovali mimořádnou chuť někoho utlačovat. Politická verze revolučních tezí není plausibilní, lid jde do ulic pro chléb, ale kvůli svobodě nebude riskovat svůj život. Lidová revoluce za svobodu mít co jíst se odehrála v Rumunsku.
       Objevují se teze o hospodářském bankrotu NDR, ale i to je jenom vyprávění o konci, poslední hlavní ekonom NDR řekl, že Spolková republika vstupuje do svazku s NDR s několikanásobně vyšším dluhem na hlavu než má východní část. Mzdy se řádně vyplácely do posledního okamžiku, inflace nízká, velká likvidní rezerva, státní dluh měl vnitroekonomický rozměr. Podle další báchorky o konci NDR, z důvodů excesívních výdajů na zbrojení, východoevropské ekonomiky dospěly k vývojové bariéře. Z tohoto období se tradují výroky zarputilých transatlantistů, kteří si gratulovali, že Gorbačovovy (a Honeckerovy) návrhy na odzbrojení nebyly akceptovány. V procesu zániku NDR se nedá vysledovat z jakého důvodu se vojensky organizovaný a na státě zainteresovaný společenský segment nepostavil proti zničení státu? Tito lidé měli hodně co ztratit.
         Další výkladovou variantou měla být kulturní omezenost NDR, typická báchorka pro televizi nebo rádio, rádo se to poslouchalo na pohovkách literárních a jiných festivalů. Krátké období po zániku NDR se na tato představení zvali bývalý disidenti z církevních kruhů nebo undergroundu. Od konce tisíciletí se západoněmečtí fejetonisté začali zabývat utrpením buržoazních vrstev uprostřed proletariátem formované oficiální kultury. V uchopení západních vykladačů je pojem kultury mnohotvárný, v této variantě zacílili na potlačovanou uměleckou expresi nebo oktrojovaná bádání. V širším smyslu je to synonymum pro společnost a jako takové to dovedlo režim k pádu. V touze po explikaci své svobody, rozumí se proti straně SED a státu, se tvůrčí segmenty společnosti revolucionizovaly. Opravdu jenom báchorka pro univerzitní a kulturní milieu.  

Žádné komentáře: