Informační revoluce
Řadu let se mluví o tom, že bude potřeba velké množství vrcholně vzdělaných lidí, digitální věk se neobejde bez extra dobře trénovaných odborníků, podle výše státních prachů do školství by měli dnešní absolventi kvést znalostmi. Zatím pořád nic. VŠ super trénovaných lidí všude plno, situace je až tak tristní, že se budou muset brzo naučit něco dělat, aby se uživili, až stát nebude mít na uměle vytvářená pracovní místa. Práci rukou i těch nejmizernějších, si k rozumu přicházející doba víc cení než titul z exaktní vědy nebo nedej bože ze společenské (skoro)vědy. V odvětvové struktuře převážně montoven si ekonomika vyžaduje zaměstnance v nízkokvalifikovaných sektorech nebo řemeslníky. Experta v úřadě může dělat kdekdo, opravit hodinky málokdo. Informační revoluce očividně nepozvedla úroveň znalostí téměř v ničem specializovaném a už vůbec ne obecné znalosti.
Oproti devadesátým létům přinesla údajná digitální doba jeden velmi negativní jev, kompletní politickou pasivitu populace, společenská témata se v devadesátých letech diskutovala a televize byla do jisté míry koordinátorem veřejné debaty, občan zdaleka neměl pocit nulovosti svého náhledu a své politické bezvýznamnosti, dokázal si svůj názor prosadit. Společnost měla tenkrát sílu brzdit televizní monopol na informaci, situace se změnila po vstupu do EU, kdy přirozené společenské kontrolní mechanismy byly v dobré víře demontovány, evropskounijní ideová centra našla v televizi hlavního spojence. Přirozeným spojencem této mocenskomediální symbiózy je slabá úroveň obecné znalosti v populaci, je zárukou jejich mocenské síly.
Americký historik Christopher Lasch napsal, že pokud pasívní populace neparticipuje na společenské debatě, pak žádné obecné znalosti nepotřebuje a jejich úroveň ve společnosti klesne. Poslední desetiletí pomalu mizí tradiční místa, kde česká populace diskutovala a v debatách otevírala i ta nejkomplikovanější témata, všechny generace se vzájemně stýkaly a komunikovaly v hospodách a ve městech částečně i v kavárnách. Žádnému režim, až na ten dnešní, se nepodařilo tato debatní shromaždiště eliminovat a tím dovést populaci to stavu letální pasivity. Např. hospoda U průmyslovky v Brně v sedmdesátém devátém, diskutovalo se o všem, každá diskuzní oblast tam byla zastoupena pár znalci, kteří měli naduniverzitní level, lidé tam nechodili jen kvůli pivu, ale též proto, aby diskutovali a zvnějšnili svůj názor. Konečně, kde dnes potkáte hvězdného profesora hudební teorie nebo algebry a budou s vámi diskutovat a pozorně naslouchat vašemu náhledu.
Západní člověk je přesvědčen, že demokracie je optimální formou politického systému a pokud mluvíme o demokracii, ta si vyžaduje zarputilou debatu a přístupnou relevantní informaci. Informační revoluce, jak se v novém tisíciletí nastoluje, pozvedla význam pouze jedné VŠ profese, žurnalistů a různých hereckých performátorů. V jakémkoliv politickém i nepolitickém pořadu jsou oni hvězdní, oni volí témata a ať by jejich pořad byl sebe impotentnější a zbytečný, budou s ním veřejnost obtěžovat a vydávat třeba za zábavný. Podle frekvencí pořadů se dá dedukovat, že dramaturgové považují za vrcholný typ pořadů jakousi zábavnou instruktáž, která spočívá v tom, co o jevu říká ten či onen televizně hvězdný, může to být chirurg nebo stříbrný z mistrovství Evropy. Zpravodajskou informaci o podpáleném bytě, která sama o sobě je tristní a měla by být sdělena seriozním, decentně oděným moderátorem a krátce dokumentována obrazem, televize komentuje dohady o psychosomatickém stavu pachatele o němž dvacetkrát zopakuje, že se de facto ještě nezná, protože policie neprovedla všechny žádané úkony vedoucí obvinění a informacemi typu: hasiči přijeli s minutovým předstihem a ničeho vadného se nedopustili. Ale přece jenom v bloku pseudoinformace se objevuje silné ideové sdělení: šot o minulých nacistech, kterým podle televize soud po právu nesnížil trest. Informace o vyhořelém bytě televize oživí šotem o vyšší pravdě, řadu let sedí v base nacisté a ještě dlouho budou sedět. Televizní režie naznačuje, že ví o nacistech, kteří ještě nesedí.
Televizní debaty, ať politické nebo zábavné, se dnes neorganizují pro debatu nebo zábavu samotnou, televize je uvádí proto, aby se divák potěšil pohledem na moderátora, ten je centrální postavou politické debaty a zábavného pořadu. McLuhanovo tvrzení, že televize je tak silné teplé médium, že divák má pocit, že s moderátorem vaří polévku nebo je s ním v posteli, se zdálo přehnané, ale bohužel to asi tak bude.
Moravec si v neděli do politické debaty, která není v pravém slova smyslu debatou, ale show tohoto mediálního usurpátora, pozve chlapíka z Transparency international, aby mu dokladoval podezření, že Babišovi mezi prsty odplouvají miliardy neznámo kam. Transparency international se to prostě nelíbí, komu se ovšem líbí lukrativní požitky těchto expertů. Smyslem takové debatní komedie je očerňování demokratické vlády a bránění vládnutí. Moravec a spol. jsou důvodem kolapsu politické debaty v Česku. Moderátor klade vesměs banální otázky a dává si sám právo vstoupit do hovoru, popř. hovořícího přímo utnout. Politik pokud chce aspoň částečně vypadat televizně stravitelně, se musí řídit rutinou, musí vyzařovat důvěru a nejlépe nic neříkat. Musí zářit bezproblémovostí a nebýt reálným. Nejlepší kvalifikací pro státní post je s médii nespolupracovat, není důvodné, aby ministr chodil Moravcovi do debaty, měl by tam poslat mluvčího nebo někoho ze sekretariátu. Babiš se mýlí, když hodnotí ministry podle schopnosti komunikovat s médii, nejen, že je to zbytečné, ale navíc zdeformují sebelepší záměr.
V demokratické společnosti by problémy všech úrovní měly projít občanskou debatou, občan by měl mít minimálně dojem, že pokud se neúčastní, ztrácí. Christopher Lasch též napsal, že televizní informace má smysl pouze tehdy, když bude sloužit občanské debatě. Sdělení šéfa ostravských hasičů, že se hasiči ničeho špatného nedopustili, informace o tom, že obyvatelé se do svých bytů nevrátí v půl čtvrté, ale v pět atd. je plýtvání elektrickou energií a veřejnými penězi na platy zbytečných reportérů a moderátorů. Expertní pohled je prvním stupněm lidové debaty, která dál problém uchopí ve všech aspektech, něco podobného jsme zažili kolem osmašedesátého a v první polovině devadesátých let. V dnešním období politické stagnace se zdá, že pouze změna politického systému směrem k přímé demokracii a k přímým volbám státních činovníků všech úrovní, otevře možnost politické debaty. Všechny politické orientace se shodnou na tom, že v malé komunitě má přímá demokracie smysl a vede občana k spoluúčasti. Společenská debata by se měla otevřít o technických možnostech prvků přímé demokracie ve větším společenství. Televize nikdy nic takového nespustí a naopak velmi často spustí kampaně proti politikům, kteří přímou demokracii propagují, přímá demokracie působí na televizní manipulátory jako muleta na koridě.
Americký historik Christopher Lasch napsal, že pokud pasívní populace neparticipuje na společenské debatě, pak žádné obecné znalosti nepotřebuje a jejich úroveň ve společnosti klesne. Poslední desetiletí pomalu mizí tradiční místa, kde česká populace diskutovala a v debatách otevírala i ta nejkomplikovanější témata, všechny generace se vzájemně stýkaly a komunikovaly v hospodách a ve městech částečně i v kavárnách. Žádnému režim, až na ten dnešní, se nepodařilo tato debatní shromaždiště eliminovat a tím dovést populaci to stavu letální pasivity. Např. hospoda U průmyslovky v Brně v sedmdesátém devátém, diskutovalo se o všem, každá diskuzní oblast tam byla zastoupena pár znalci, kteří měli naduniverzitní level, lidé tam nechodili jen kvůli pivu, ale též proto, aby diskutovali a zvnějšnili svůj názor. Konečně, kde dnes potkáte hvězdného profesora hudební teorie nebo algebry a budou s vámi diskutovat a pozorně naslouchat vašemu náhledu.
Západní člověk je přesvědčen, že demokracie je optimální formou politického systému a pokud mluvíme o demokracii, ta si vyžaduje zarputilou debatu a přístupnou relevantní informaci. Informační revoluce, jak se v novém tisíciletí nastoluje, pozvedla význam pouze jedné VŠ profese, žurnalistů a různých hereckých performátorů. V jakémkoliv politickém i nepolitickém pořadu jsou oni hvězdní, oni volí témata a ať by jejich pořad byl sebe impotentnější a zbytečný, budou s ním veřejnost obtěžovat a vydávat třeba za zábavný. Podle frekvencí pořadů se dá dedukovat, že dramaturgové považují za vrcholný typ pořadů jakousi zábavnou instruktáž, která spočívá v tom, co o jevu říká ten či onen televizně hvězdný, může to být chirurg nebo stříbrný z mistrovství Evropy. Zpravodajskou informaci o podpáleném bytě, která sama o sobě je tristní a měla by být sdělena seriozním, decentně oděným moderátorem a krátce dokumentována obrazem, televize komentuje dohady o psychosomatickém stavu pachatele o němž dvacetkrát zopakuje, že se de facto ještě nezná, protože policie neprovedla všechny žádané úkony vedoucí obvinění a informacemi typu: hasiči přijeli s minutovým předstihem a ničeho vadného se nedopustili. Ale přece jenom v bloku pseudoinformace se objevuje silné ideové sdělení: šot o minulých nacistech, kterým podle televize soud po právu nesnížil trest. Informace o vyhořelém bytě televize oživí šotem o vyšší pravdě, řadu let sedí v base nacisté a ještě dlouho budou sedět. Televizní režie naznačuje, že ví o nacistech, kteří ještě nesedí.
Televizní debaty, ať politické nebo zábavné, se dnes neorganizují pro debatu nebo zábavu samotnou, televize je uvádí proto, aby se divák potěšil pohledem na moderátora, ten je centrální postavou politické debaty a zábavného pořadu. McLuhanovo tvrzení, že televize je tak silné teplé médium, že divák má pocit, že s moderátorem vaří polévku nebo je s ním v posteli, se zdálo přehnané, ale bohužel to asi tak bude.
Moravec si v neděli do politické debaty, která není v pravém slova smyslu debatou, ale show tohoto mediálního usurpátora, pozve chlapíka z Transparency international, aby mu dokladoval podezření, že Babišovi mezi prsty odplouvají miliardy neznámo kam. Transparency international se to prostě nelíbí, komu se ovšem líbí lukrativní požitky těchto expertů. Smyslem takové debatní komedie je očerňování demokratické vlády a bránění vládnutí. Moravec a spol. jsou důvodem kolapsu politické debaty v Česku. Moderátor klade vesměs banální otázky a dává si sám právo vstoupit do hovoru, popř. hovořícího přímo utnout. Politik pokud chce aspoň částečně vypadat televizně stravitelně, se musí řídit rutinou, musí vyzařovat důvěru a nejlépe nic neříkat. Musí zářit bezproblémovostí a nebýt reálným. Nejlepší kvalifikací pro státní post je s médii nespolupracovat, není důvodné, aby ministr chodil Moravcovi do debaty, měl by tam poslat mluvčího nebo někoho ze sekretariátu. Babiš se mýlí, když hodnotí ministry podle schopnosti komunikovat s médii, nejen, že je to zbytečné, ale navíc zdeformují sebelepší záměr.
V demokratické společnosti by problémy všech úrovní měly projít občanskou debatou, občan by měl mít minimálně dojem, že pokud se neúčastní, ztrácí. Christopher Lasch též napsal, že televizní informace má smysl pouze tehdy, když bude sloužit občanské debatě. Sdělení šéfa ostravských hasičů, že se hasiči ničeho špatného nedopustili, informace o tom, že obyvatelé se do svých bytů nevrátí v půl čtvrté, ale v pět atd. je plýtvání elektrickou energií a veřejnými penězi na platy zbytečných reportérů a moderátorů. Expertní pohled je prvním stupněm lidové debaty, která dál problém uchopí ve všech aspektech, něco podobného jsme zažili kolem osmašedesátého a v první polovině devadesátých let. V dnešním období politické stagnace se zdá, že pouze změna politického systému směrem k přímé demokracii a k přímým volbám státních činovníků všech úrovní, otevře možnost politické debaty. Všechny politické orientace se shodnou na tom, že v malé komunitě má přímá demokracie smysl a vede občana k spoluúčasti. Společenská debata by se měla otevřít o technických možnostech prvků přímé demokracie ve větším společenství. Televize nikdy nic takového nespustí a naopak velmi často spustí kampaně proti politikům, kteří přímou demokracii propagují, přímá demokracie působí na televizní manipulátory jako muleta na koridě.
Žádné komentáře:
Okomentovat