neděle 16. srpna 2020

globalni

Globálně

Dějinné vichřice se málokdy dotknou českého prostoru a ještě méně národa Čechů, nikomu nepřekážíme a na vyšší moc se dokážeme dobře adaptovat. Pravděpodobně ani v hlavách geopolitických stratégů nefigurujeme, když tak jenom víkendově. Dává nám to zajímavou možnost, můžeme si vykládat geopolitiku, jak nás napadne, barvit si ji podle momentální nálady a podle národnosti stratégů, kteří u nás tráví právě víkend. Národní pohádky posledních třiceti let nám nikdo nebere, pouze Rusáci je záměrně přebírají bez vysvětlujícího  komentáře a v jejich novinové faktografii často působíme dojmem idiotů v cizích službách, např. se drze ptají proč naše tajné služby zajímá ruský atomový program a vývoz zbraní do Afriky.
    Pravda a láska, aby dobře vykvetly, potřebují vysvětlit komentářem, lid jak známo se v parlamentní demokracii bez expertních náhledů hroutí. Úžasná česká televize naše geopolitické báchorky o svobodě  dobarvila poslední technologií powerpointu, posvátný disident nám přinesl svobodu a vtáhl nás s letohradskou Čechoameričankou do lůna věčně prosperující svobody supermarketů a globální multikulti radosti.
        Za prostor relativního historického klidu posledních staletí vděčíme nejspíš Habsburkům, kteří po středověké expanzi, měli v programu konzervativní politiku uchování sebe sama a mnohonárodního impéria a jeho národů.  Habsburkové sto padesát let hájili úspěšně svůj mocenský prostor proti říšským Němcům, což se občas přehlíží. Němci byli hnacím motorem planetárních konfliktů posledních sto let, někdy se spekuluje, že za tím vším se skrývala intrika angloamerických finančních magnátů, kteří potřebovali zničení nebo totálního vyčerpání svých přirozených soupeřů Německa a Ruska a vmanipulovali je do válečného konfliktu. Podle této verze padla globální americká dominance západu se zhroucením východního bloku roku 1989, vojenský potenciál v té době  už nemohl bez války garantovat další typ světové unifikace a až pád východního bloku otevřel cestu novým globalizačním možnostem.
       V první polovině devadesátých let asi málokdo chápal důvody horečných jednání o pravidlech nové světové organizace obchodu (WTO), Bill Clinton inauguroval novou globální éru, která se dnes po pětadvaceti letech pomalu bortí. Clinton byl schopný prezident, ale velkou část své kapacity věnoval své velké privátní zálibě, což mluví pro geopolitickou verzi sil v pozadí, a kromě finančních se v anglosaském světě jiné nenajdou. Outsourcing a pravidla WTO zbortily v západním světě jeden průmysl za druhým. V roce 2001 vstoupila do WTO Čína a globalizační proces akceleroval. Čína během pár let dokázala tak obrovský ekonomický pokrok, že asi historie nic takového nepamatuje. Západní koncerny investovaly miliardy do čínského levného výrobního procesu a výrobky zhodnotily na západních trzích. Z asijských konkurentů levné pracovní síly čínské dovednosti a umu nemohl nikdo konkurovat. Stratégové globalizace se s Čínou spletli, z nenáročných výrob jako textil, boty, hračky atd. vstoupila Čína rozhodujícím způsobem do nejsofistikovanějších sektorů. Výroky členů famílie Rockefeller o jednotné světové vládě, která by byla extra racionální, samozřejmě podle jejích představ, nebo Brzezinského výroky o tom, že národní stát samotný je brzdou všeho, podobně Soros a spol., mohly být zcela okrajové globalizačnímu procesu nebo součástí širšího globalizačního záměru, nicméně podobná logika neprotiřečila globalizaci, ale naopak ji propagandisticky uvozovala a stále se něčím podobným argumentuje.
       Došlo k absurdní situaci, kterou západní svět v angloamerické variantě dvě stě let nepamatuje. Někdo jiný je předčil se vším všudy, Čína je schopna nebo brzo bude, smést americkou dominanci světa. Je minimálně nevkusné od amerického ministra zahraničí nám říkat, že Číně z bezpečnostních důvodů nemáme dávat klíčové zakázky, když USA desetiletí nedělaly nic jiného a parazitismus na čínské práci byl americkou politikou, Čína podle ještě nedávných výroků amerických politiků měla navždy zůstat umravněným globálním hráčem a její politický systém měla globalizace demokratizovat. V roce 2015 čínský prezident Xi Jingping zahájil novou národní průmyslovou strategii, nasměroval zemi ke globálnímu vůdcovství v sofistikovaném průmyslu, umělé inteligenci a biotechnologií. Vyzdvižení Číny do polohy národního planetárního hegemona nebylo původním záměrem angloamerických globalistů a jejich finančních center a zřejmě to nebyl ani záměr  famílie Rockefeller. V červenci, v poselství k čínsko-americkému think-tank fóru, čínský ministr zahraničí Wang Yi napsal, že Čína nemá záměr zpochybňovat nebo nahrazovat roli USA ve světě a vstupovat do vojenské konfrontace. Ministrovo poselství se chápe jako výraz rozporů v čínském vedení, čínský prezident nepostupoval moc takticky, příliš brzo sdělil západu v jaké se nachází situaci a co ho čeká.

Žádné komentáře: