eu stimul finance

Stimulace silná, efekt nula

Evropská unie, včetně ČR, sype do ekonomiky peníze ve velkém, občan se diví, občan žasne, co miliard tak snadno k mání, chudáci, co zbytečně umírali na barikádách sociálních revolucí, netušili, že v EU najdou jejich děti pravý ráj. Jak dlouho ještě, osvětluje ekonom a publicista Daniel Lacalle v ZeroHedge, v roce 2016 zařazen mezi prvních dvacet nejvlivnějších ekonomů světa.
       V červenci se přiblížil balance sheet Evropské centrální banky (ECB) k 54% HDP, pro srovnání americký rezervní fond (FED) k 32% a  Bank of England k 33%. Znamená to roční nárůst o 1.78 bilionu eur, přebytek likvidity nabobtnal k 2.9 bilionům, 1.2 bilionový nárůst oproti lednu. V eurozóně se k tomuto bezprecedentnímu monetárnímu stimulu přidávají další fiskální stimulační programy ve výši 10% HDP. Statistiky Bloomberg Economics ukazují na evidentní ztlumení evropské ekonomiky v červenci a v srpnu. Ekonomové sledující eurozónu hovoří o varujících ekonomických indikátorech. OECD už publikovalo své červencové ekonomické statistiky, ukazují, že Španělsko nevykazuje sebemenší náznak růstu, Itálie velmi slabý, Francie a Německo pokles. Důvod je evidentní. Evropskounijní monstrózní ekonomické stimulování je koncentrováno do bubliny vládních rozpočtů a pobídek neekonomických sektorů nebo do subvenčních forem. Evropskounijní fond obnovy (European Recovery Fund) cílí na podporu bílých elefantů, jako jsou zelené projekty, ještě znepokojivější je fakt, že evropskounijní zelená politika staví na daních a opatřeních, které zabrání poptávkou motivovanému růstu a nevylepší produktivitu.
      Tuto lekci měla Evropská unie zvládnout už v roce 2009, EU aplikovala masívní „Plán růstu a pracovních míst“, stálo to 1.5% evropskounijního HDP, ekonomice to nepomohlo, navíc ztratila 4.5 milionu pracovních míst.   
         Problém evropskounijního masívního finančního stimulování spočívá v tom, že z něho profitují především vadné ekonomické sektory. Výdaje zemí EU na podpory a subvence, k tomu mohutné rozpočtové deficity, dál korporace, které spolknou výhody nákupů privátních dluhopisů i likviditní injekce, jsou nadnárodními a národními šampiony, které v minulosti neměly žádný problém s přístupem k finančním  trhům.
        Zatímco eurozóna navyšuje občanům environmentální daně a podporuje subvencované výdaje v programu „new green deal“, největšími profitéry programu nákupu korporátních dluhopisů jsou velké automobilky, ropné a plynové nadnárodní společnosti a další velcí dodavatelé zboží a služeb. ECB skupuje dluhopisy od Shell, Eni, Repsol, OMV, Total, Siemens, Daimler AG, BMW, Volkswagen, Renault atd. Žádná s těchto firem nemá problém s přístupem ke kapitálu nebo nízkoúročeným zadlužením, jejich dluhopisy nepatří, co se týče výnosů, do kategorie levných. Mnohé tyto společnosti se pohybují v sektorech, kde se už překročila produkční kapacita a existovala zde růstová limita dávno před současnou krizí, tedy tyto společnosti nezvednou zaměstnanost ani kapitálové investice z toho důvodu, že dostanou finanční stimul. Na druhé straně tisíce start-up a malých firem, které nemají přístup ke kreditům, protože jim chybí fyzický majetek, kolabují každý měsíc.
      Obrovská  kreditní podpora z transmisního mechanismu monetární politiky je avancovaná vládami a nadnárodními korporacemi. Jsou to masívní impulsy ke zbytečným a chybným investicím. Evropské vlády jsou šťastné, když mohou navyšovat výdaje na podpory a pobídky bez reálné ekonomická návratnosti, nadnárodní korporace, které byly už dávno na cestě dolů, jsou v tomto systému zombifikovány nízkým úrokem. Finanční stimuly ECB a eurozóny jdou do masívní podpory nízkoproduktivních sektorů s kolaterálními škodami ve vysokoproduktivních sektorech. 
        Do jisté míry se něco podobného děje i v USA, ale jenom částečně. Hlavní a vitální rozdíl spočívá v tom, že americké monetární transmisní mechanismy nezávisí na kanálu komerčních bank. Méně než 15% americké reálné ekonomiky je financováno bankovním sektorem, a to dík diverzifikovanému a flexibilnímu privátnímu kreditnímu systému. V eurozóně a podobně v Japonsku je to víc než 80%. Evropská cesta k dlouhodobé stagnaci by měla být Spojeným státům varováním, není žádoucí následovat politiku eurozóny, důsledky budou neodvratitelně katastrofické. 
Z komentářů ke článku..
-Vlastníci FED (muži, kteří řídí svět) jednali - zorganizovali koronavirovou krizi (Nobelista Luc Montaigne tvrdí, že Covid je uměle vyrobený)
-Covid se využil, aby zamaskoval gigantické stimuly – biliony a biliony – nikoho to už nevzrušuje, protože Covid odejde a my se vrátíme k normálu – aspoň se to tak říká a věří se tomu..
-Covid se využil k tomu, aby si masy zvykly na kolaps, dnes už se klidně může použít síla, aby lid poslouchal, když přijde katastrofa. Utlumit je a ať mají strach, neodváží se sáhnout k násilí až jim dojde potrava a základní potřeby, budou klidně ležet a umírat.
-Peníze, které tiskne EU jdou do finančního průmyslu, tam se skrývají super masívní černé díry, které jsou důvodem krizí (finanční 2008, dluhová 2011), které zdevastují zdroje ať netisknou kolik peněz chtějí, je to politika dlouhodobé finanční bubliny. V EU jsou držiteli dluhopisů bankovní systém a bohatá individua. V EU se dnes děje totéž, co v Japonsku 1993, kolabování bankovního systému způsobuje japonizaci evropské ekonomiky. Kdokoliv ví, jak fungují Commerzbank a Deutsche Bank, ví, jak dokáží tyto banky zničit peníze a nakonec i sebe... 
-Eurozóna je katastrofa, reprezentuje zájmy evropskounijních globalistických korporací, které otvírají dveře nelegální imigraci, aby srazily mzdy, crony typ kapitalismu, který totalitu maskuje sociální starostlivostí. Musí jim to během pár let zkolabovat..