tom wolfe

Naštěstí nemá pomník

Spisovatel Tom Wolfe zemřel před dvěma lety a naštěstí mu nikdo pomníky nestavěl, tak se v USA a v Anglii nemá co bourat, geniální spisovatel popsal genezi politické korektnosti a celé perverze, která z ní roste. Samozřejmě na prvním místě božský talent slova, podobným na planetě oplývá snad jen pár desítek lidí, genialitu psaní umocnil hmotou z které tvořil, kterou mu přímo diktovala realita a ta jak je známo, nelže. Z krásné a méně krásné literatury známe romány, které diktuje fiktivní přetlak duší, dobře vymyšlené intelektuální konstrukce nebo jednoduše zajímavé, dobře namixované drama. Wolfe byl unikátní (možná ještě Naipaul) mezi velkými spisovateli doby, dešifroval v literárním díle rozměry a deformace politiky, ne útržkovitě, ale hlavním tématem. Jeho romány, to je popis hrdinova dramatu až do fatálního konce kam ho dovedou okovy politických zákonitostí, které v dané chvíli převládají.          Člověk je v dnešní západní době, aniž si to uvědomuje, čím dál víc zbavován přirozené svobody, skryté zákonitosti všudepřítomné podivné politické korektnosti mají tendenci člověka proměnit v polo udušenou loutku. Tom Wolfe byl rovnou od počátku svého psaní jasně mimořádným zjevem, např. jeho soudy, jen tak mimoděk vyslovené v novinářské eseji z 1968, o teorii materiálního média, které komunikaci nese, jsou i dnes dobře napsanou a platnou objevnou pravdou o McLuhanově teorii.  Už mladý Tom Wolfe skandalizoval v sedmdesátých letech pokrytecké salony progresistů, pravděpodobně spisovatel přišel s i termínem, který politickokorektní perverze lapidárně pojmenovává – radical chic. Politická korektnost se stala od svého vzniku nástrojem sociální kontroly a cenzury jednoho dogmatického stanoviska a jeho názorové skupiny, která ve jménu morálky delegitimizuje odlišný názor a dnes i nositele názoru.  Čím víc si člověk musí dávat pozor na to, jak chce vůbec formulovat názor, tím víc nakonec přestane vůbec názor vůbec formulovat.
       Stránky Wolfových románů jsou balzámem na duši. Spisovatel popisuje  dnešní levici, která se samozřejmě od dělníka neušpiní, jsou to milovníci současného umění, dotovaných galerií, televizních kultovních pátků na jednom kanále a legendárních čtvrtků se sobotou na jiném kanále, tato levice se trápí rasismem a utrpením afro-arabských imigrantů. V posledním románu (Back to Blood) popsal Tom Wolfe Miami, které několik let detailně studoval, na okraj k románu uvedl, že Miami je příkladem populačního magmatu, kde žijí desetiletí Kubánci, Venezuelané, Haiťané, Rusové atd. Nikdo se však s nikým nemísí a všechny etnické skupiny se vzájemně nenávidí. Podle spisovatele je Miami důkazem konce bílého protestantského Anglosasa v USA, říká, že je to škoda, na jejich pracovní morálce a étosu stavěla Amerika, byli to pionýři amerického kontinentu.
       Před třiceti lety vydal vynikající román Bonfire of the Vanities, který tenkrát politickokorektní kritika přijala s velkou reservou, kniha podle kritiků měla exponovat nejhorší lidské defekty, někteří jej považovali za antiamerický román. Čtenář nepotřeboval kritiku, aby rozpoznal kvality díla. Podle spisovatele jsou lidé v New Yorku zvyklí realitu popisovat v termínech vysněné  politické korektnosti. Román  napadl i Norman Mailer, Wolfe v odpovědi obhajoval právo na realismus v díle, podle něj Mailer měl vyšší priority než napsat velký román, být velkým spisovatelem. Podle pravicového magazínu Counter-Courrents, až se levice dostane k účtování (pálení) klasických novel, Bonfire of the Vanities bude na špici seznamu. Spisovatel překročil nejen lingvistická, ale i substanciální tabu. V Huckleberry Finnovi, přes narušení čáry lingvistických tabu, byl Mark Twain na straně uprchlého černocha, v Bonfire of the Vanities ani náznak něčeho takového. Wolfe píše s ironií a nadhledem, jeho hlavním výpovědním kritériem je jednoduše pravda reality, ať už se za ní skrývá jakákoliv ideologie. Portrétuje etnické skupiny v přesném světle. Rasové diference nejsou jenom reálné, ale je i nemožné je překročit.
       Bonfire of the Vanities: Mladší pohledný bílý muž Sherman McCoy, talentovaný, a nakročený na dobrou kariéru, milionový apartmán v Park Avenue. Vlastní žena už ho trochu nudí, milenku Marii Ruskin vyzvedne na letišti a projedou se nočním Bronxem. Zastaví je pneumatiky na silnici, Sherman vystoupí z auta, ale z pasti se na k němu řítí skupina mladých černochů, Marie duchapřítomně převezme volant a dupne na pedál, Sherman stačí naskočit do auta, na neštěstí auto smete mladého černocha, které přizabije. A začíná pomalá dramatická hra zkorumpované justice, detektivů, politiků, novin, černošských agitátorů, kteří potřebují předhodit publiku pachatele a Sherman je nejoptimálnější pro tuto roli. V prologu stojí prorocká slova starosty Ed Kocha: „Skutečně si myslíš, že to město ti patří? Otevři oči. Největší město 20. století. Myslíš si, že peníze je uchovaly pro tebe?“ Counter-Currents napsaly, že dnes vlastně každý bílý Američan je Sherman McCoy, svět si uvědomí, jak velký to byl román až se začnou na amerických univerzitách knihy pálit.
       Politickokorektní Guardian si zatím nedovolí přímý útok na velkého spisovatele, zvolil zajímavý pokus destrukce díla. Jejich kritik se v rozsáhlém článku koncentruje pouze na srovnávání New Yorku dnes a před třiceti lety. New York se změnil, část Bronxu, kde černoši nastražili past je dnes animovaným obchodním korzem s bílými i černými, černí už dávno nemají důvod žádné léčky organizovat, velké procento jich studuje a jsou v byznyse a podobné argumenty. Kritik se pokouší sugerovat, že román je do té míry velkým románem do jaké míry je platná jeho dobová kulisa. Tom Wolfe Guardianu vychází jako podprůměrný autor.