holokaust polsko

Musí se moc modlit (v Polsku)

Polský historik Jan Grabowski byl po dlouholetém studiu překvapen když zjistil, jak to všechno bylo, je zajímavé, že jednoduché pravdy ztvárněné v dílech velkých tvůrců jsou úplně ignorovány, dávají komplexnější výpověď než útržkovitá fakta dnešní často ideologizované vědy. Mannův náhled na Německo v Doktoru Faustovi vyčerpávajícím způsobem vysvětluje dnešní německou progresívní alias fašizoidní pomatenost, Laholovy novelky o Slovenském štátu jsou velkým historickým náhledem do doby a duše Slováků, o komplikovaném problému viny nebo neviny Poláků v holokaustu psal už v 1946 v „Noci“ Jerzy Andrzejewski. Fakta mohou jenom něco dodat k těmto velkým pravdám.

       V Polsku narozený historik Jan Grabowski dodává k velkým pravdám zajímavá fakta, publikoval knihu „Na Posterunku“ a kniha vyvolává u Poláků velké emoce. Už se nevracet k tomu, co bylo, nakonec mají na vlastní morální čistotu historie i zákon. I Poláci se mohli tu a tam podílet na masakrování židů, ale nebyli součástí normativní společnosti, je oficiální polská teze. Grabowski s touto tezí polemizuje. Kniha se zabývá rolí kriminální policie a tzv. modré policie v období holokaustu. Grabowski v hovoru s listem Haaretz řekl, že po mnohaletém studiu dokumentů, byl překvapen rolí polské policie při zabíjení židů. Co očekával? Vraždy, znásilňování a loupení, rozsah toho není historikovi pochopitelný. Německo v roce 1939 okupovalo Polsko a na rozdíl od jiných zemí, necítilo potřebu zde udržovat loutkový režim, o to víc Němci potřebovali pomocníka ve svém vládnutí a k realizaci ďábelských záměrů. Historik říká, že okamžitě po okupaci Němci rekonstituovali polskou policii, mnoho příslušníků přišlo od lokální tzv. modré policie. Polská nová policie čítala 18 000 příslušníků, historik je nazývá vrazi v uniformách. Tyto jednotky hrály klíčovou roli ve finálním řešení židovské otázky.
      Grabowski oponuje polské oficiální tezi, že normativní polská společnost stála mimo holokaust, na faktech demonstruje něco zcela opačného, polské policejní jednotky se podílely na systematickém vraždění židů. Podle historika by Němci bez polské  policie nemohli uskutečnit své ďábelské plány. Polské jednotky střežily židovská ghetta, lovily a zabíjely židy, kterým se podařilo uprchnout. Grabowski to dokládá nesčíslnými konkrétními případy. Jedním z hlavních důvodů proč Němci museli kooperovat s polskou policií, nebyli schopni rozpoznat rozdíl mezi Polákem a židem, pokud se židovi podařilo prchnout z ghetta, Němci byli ztraceni, bez pomoci polské policie ho nedokázali zatknout. Grabowski zmapoval spoustu případů, kdy příslušníci polské policie jednali ve vlastní iniciativě, bez befelu Němců. Podle svědectví jednoho Poláka z vesnice Dulcza, polská policie prohledala jeho dům, kde skrýval 4 židy, policisté je zastřelili a jemu přikázali, aby je pohřbil. Žid jménem Alexander Kampf, který přežil holokaust, svědčil po válce, uvedl, že tři příslušníci polské policie vnikli do stodoly, kde se skrýval se svojí rodinou, jeden z důstojníků jménem Piotr Binczycki zastřelil jeho ženu, děti odvedl na policejní stanici, kde je celou noc mučil a další den je zastřelil. Místní zemědělci v Tarnově chytili žida, který se skrýval v místním lese, svázali mu ruce ostnatým drátem, přivolali agenta policie Mariana Czerniewski a ten mu vpálil kulku do hlavy.
       Polská policie byla podle historika tou strašnou bariérou, která zajistila, že židé holokaustu nemohli uniknout. Na rozdíl od primitivních vesničanů, kteří nenáviděli židy a podíleli se na jejich likvidaci, příslušníci polské policie patřili k lepší, vzdělanější společnosti, před válkou patřili k lidem s lepším společenským statusem, někteří z nich byli považováni za „creme de la creme“. Během války mnozí z nich se podíleli na polském protiněmeckém odboji a dodnes jsou považováni v Polsku za hrdiny. Šokující skutečnost, zuřiví vrazi židů a na druhé straně hrdinové polského odboje. Havi Dreifuss, profesor historie telavivské univerzity, považuje Grabowského knihu za zcela výjimečnou, která otevírá nové pohledy na historii holokaustu.