hollywood politkorektni revoluce

Došlo na Hollywood

Byly časy počátkem šedesátých let, kdy Hollywood obohacoval (občas) i vesnická kina, V pravé poledne, Mladí lvi, extra dobře udělaná detektivka atd., s frekvencí jednou za měsíc a úplně to stačilo i vesnickému filmovému divákovi. I průměrný návštěvník vesnickéko kina dobře znal italský neorealismus, Vaninu Vanini milovali všichni a ambiciózní mládež fascinoval Kluge. Popel a démant nebo Kanály dávali každý rok a vždy vyprodáno. Osud člověka, Obyčejný fašismus nebo Dámu s psíčkem též nikdo nepovažoval za slabé i bez instruktáže.  Dneska po oscarovém tréningu na Wszytsko na spredaz nepřijde nikdo ani do filmového klubu, nikdo abonentům FK totiž nevysvětlil, že je to dobré. Komunističtí kulturní plánovači těch epoch přesně znali míry mixovaných ingrediencí. 
     Když Obchod na korze dostal Oscara, předně si český a slovenský národ poprvé všiml, že něco takového existuje a už tenkrát tomu média začala přisuzovat božskou aureolu. Doposud jsme se domnívali, že nejvyšší filmovou metou je Zlatá palma v San Sebastianu nebo Zlatý lev na benátském festivalu, nakonec ani první cena na moskevském festivalu, která ozdobila Atentát, nebyla k zahození. V šedesátých letech jsme brali jako normální, že český film si z těchto festivalů odnášel vítězné ceny, jiná než první se za cenu ani nepovažovala.
    Koncem šedesátých let se česká filmová invence pomalu vyčerpávala a normalizace tento proces úplně uzavřela. Velká většina tvůrců emigrovala do Spojených států a až na výjimky se v oskarovém prostředí neprosadili, jsme pyšní na Formana, ale je zřejmé, že i relativně dobré filmy, které tam natočil, mají nekonečně daleko k Černému Petříčkovi, Láskám atd., které natočil v šedesátých letech v Československu, jeho americké filmy nemají moc daleko k operetnímu kýči a kdyby nedostaly z nějakých důvodů Oscara, dostalo by jej něco podobného. Po listopadových politických změnách jsme se dozvěděli z úst českého oscarového scénáristy Svěráka, že Kolju psal přímo se záměrem sáhnout si na tuto americkou filmovou cenu, tedy dobře mixoval a odstupňovával psychologické pocitové kategorie, aby dobře zapůsobily od frustrovaných členů senátní komise až po černošku v hollywoodské porotě. Tedy všechno jiného než je umělecký náboj a přirozená funkce filmu jako vyjadřovacího instrumentu umělecké formy. Film jako doják typu červená knihovna, to je filozofie celého Hollywoodu posledních třiceti let, od hudby, scénáře až po herce. O hlavních hrdinech červenoknihovního hollywoodského kýče dnes rozhoduje hlasování v ideových štáby studií, to je posun od bývalých ekonomických kritérií úspěšnosti filmu. Nakonec se hlavním filmem Hollywoodu stanou záznamy z udělování nesčíslných oscarových cen, které s oblibou předhazuje českému publiku podobně umělecky potentní česká televize.
       V NewYorkPost píše minulý týden úvodníkář, že v dnešní Americe politickou cenou není jenom Oscar, ale většina kulturních cen včetně literární Pulitzerovy ceny, kterou letos dostala literárně chabá černoška Hannah-Jones za Projekt 1619, kniha je o tom, že americká revoluce přišla jenom proto, aby udržela černošské otroctví. 
        Vývoj v politicky avancovaném a monopolizovaném hlavním světovém filmovém centru dospívá do logického vyústění. Kýčové finále abnormality a umělecké ubohosti. Bílí herci dostávají výpověď, šéfové studií dávají vědět, že zelenou mají jenom menšiny PoC (People of Colour) nebo lidí z LGBT a sexuálně zmatených skupin. Po několika měsíčním ztlumení aktivit v důsledku Covid 19, Hollywood procitl do úplně jiného světa. Bílí autoři, režizéři a producenti se bojí o své joby. Konečně tuto cestu propagují oni sami už dlouhá desetiletí a dneska je mlýnské kameny jejich mlýnů rozdrtí. První otevřel „Bílí pryč od vesla“ oskarový režizér Jordan Peele. Už nikdy nedá roli tomu, kdo je bílý. O atmosféře v Hollywoodu píše v DailyMail Caroline Graham. Pokud by něco takového řekl bílý režizér, má po kariéře. V Hollywoodu budou dál najímat jen černé, ženy nebo lidi z LGBT, od herců a autorů až po klapku u kamery, nikdo si dnes nedovolí s tímto pravidlem polemizovat, byl by obviněn z rasismu. Režizéři měli obvykle co říct do obsazování rolí, Grahamová píše, že to je nenávratně pryč, bude rozhodovat blok Bipoc (Black, Indigenous, People of Colour). Bílí muži jsou považováni za kolaterální poruchu. Jeden významný bílý herec si stěžuje – chápu, že Hollywood stojí na nové cestě, ale jak mám zaplatit hypotéku a jídlo? Odpovídá mu černoška Ava DuVernay, dnes jedna z nejmocnějších v Hollywoodu: „Píše se rok 2020“. A hotovo, jsme v době nové. Týká se to i dětí, které v hollywoodských filmech účinkují nebo mají se studii smlouvy. Konečně jistou šanci též mají, mohou sexuálně zteplat a budou dál účinkovat. Grahamová píše, že dnes se politická korektnost mstí těm, kteří ji dlouhé roky uplatňovali. Poslední roky konformita v Hollywoodu nebezpečně narůstala, začalo platit, co se má říkat, slyšet, vidět a znát, případně neznát. Levicový póvl na internetu je nemilosrdným cenzorem a umlčí každého myslícího ve filmové branži. „Dnes diktují s kým se má a nemá spát“, stěžuje si jeden známý scénárista, má na mysli likvidaci herečky Jodie Comer, která se na sociální síti ukázala s James Burkem a to má být republikán a Trumpův fanoušek. V Hollywoodu je to zločin, po kterém následuje zákaz pracovní činnosti. V Hollywoodu se nastolilo něco, co na amerických univerzitách panuje již řadu let, totalitární řád a nesvoboda, je nebezpečí, že to pohltí celou společnost. Prvními oběťmi těchto čistek jsou ti, kteří politickou korektnost propagovali a oslavovali.
       Filmového umění se hollywoodská revoluce nedotkne, to v Hollywoodu umřelo před desetiletími, nebezpečím pro český prostor není Hollywood, ale politickokorektní a evropskounijní  ideologové, kteří ovládli česká veřejná média a hollywoodský mor u nás propagují.