Vyvolený osudem
Bez nějakého patosu to o pár lidech na této planetě lze říct. A včera tomu bylo sto let, co se narodil v roce 1920 ve Wloclavek v Polsku jeden z nich, žid Marcel Reich-Ranicki. Mládí až do maturity na gymnáziu strávil v Berlíně. Byl tak naprosto ojedinělý, že nepotřeboval už žádnou další vysokou školu, aby se stal profesorem literatury na mnoha univerzitách, které si jeho profesury považovaly. Profesí byl geniálním literárním kritikem a velkým znalcem německé literatury (i americké, polské atd). Ve svém životopise napsal, že se oženil s německou literaturou, jenom to může vysvětlit, proč u ní celoživotně zůstal i po hrůzných peripetiích, které zažil s německých nacismem v Německu a Polsku. Jeho vášeň pro německou literaturu byla tak silná, že od 1933-38 se snažil i za cenu perzekuce zůstat v Berlíně a dostudovat.Jako žid nesměl v Hitlerově Německu do divadla, na koncerty atd., i přes obrovské riziko divadla navštěvoval a podal zajímavé svědectví o té době. Píše, že zásluhou Grundgense, který vedl dvě divadla, přetrval v berlínských divadlech duch 20. let. V 1937 v Deutsches Theater při inscenaci Schillerova Dona Carlose publikum povstalo a dlouho skandovalo při slovech markýze Posy „vraťte myšlenkám svobodu“. Doba byla krutá, ale existovali odvážní, dneska by si to v Berlíně už nikdo neodvážil. V 1937 Jurgen Fehling režíroval Richarda III., pojal hru jako střet s režimem, garda krále v uniformách SS, vrazi vévody Clarence v uniformách SA. Jako polský žid měl být Reich-Ranicki odsunut z Říše, píše, že až do maturity mu pomohli přežít a zůstat v Berlíně profesoři německé literatury a v podstatě i ti, kteří se ztotožňovali s nacistickou ideologií. Od patnácti let psal literární a divadelní kritiky, které publikoval, profesory fascinovala jeho genialita psaní. Okamžitě po maturitě musel z Říše.
V Polsku čekalo něco ještě strašnějšího. Po krátkém období již vyhrocené polské nenávisti vůči židům, přišla německá okupace, Reich-Ranicki prošel varšavským ghettem, pro svoji perfektní znalost němčiny pracoval jako tajemník hlavy Judenratu Adama Czerniakowa. Reich-Ranicky píše, že kultura byla v pekle ghetta jedinou útěchou a zbraní proti barbarství. V chvílích vyhrocené existenciální chvíle člověka je to především hudba, která je nejbližší lidské duši, víc než poezie. Hladem umírající židovští hudebníci hráli Beethovenovu velkou fugu, Verdiho kvartety, hrál se Čajkovský, Grieg, Dvořák. Polomrtvý komponista Theodor Reiss upravoval Brahmsovy valčíky.
23.6. 1942 začalo přesídlování do Treblinky a otevřené zabíjení židů, Adam Czerniakow, i když mu italské instituce nabízely odchod z Polska, odmítl a den poté se zabil. Reich-Ranicki, jak v literárních kritikách, tak ve svých pamětech zůstává racionálním a neutrálním i sám k sobě, nepovažuje se za spisovatele, ale jeho neutrální výpověď o ghettu evokuje víc než sebevětší literární dílo. Reich-Ranicki prošel infernem ghetta až do jeho závěrečné likvidace 18.1.1943. Ze štábu povstání v Mila 18 se mu podařilo poslední dny povstání uprchnout, se svoji ženou byl jedním z mála, kterým přálo štěstí a do konce války je skrývala jedna polská rodina. Po osvobození Polska Rudou armádou se do roku 1958 zabýval literární kritikou v Polsku, pak z důvodů rostoucího polského antisemitismu, který mu znemožnil pracovat, emigroval do Spolkové republiky. A okamžitě vystoupil na vrchol německé literární kritiky. Stal se prominentním literárním kritikem v DieZeit, od roku 1973 vedl literární rubriku FrankfurterAllgemeine (FAZ).
Reich-Ranicki píše „moje touha po domově, který jsem postrádal, se naplnila v německé literatuře“. Rozlišoval, nebo v německých poměrech to jinak nebylo možné, mezi dílem a osobou tvůrce. Např. Hauptmannovo dílo ho fascinovalo, při oslavě jeho 75. narozenin v 1937 se uváděla jeho hra, seděl v lóži s Goringem a neměl žádné zábrany halasně zdravit publikum nacistickým pozdravem, přitom právě on židům vděčil za mnohé. Reich-Ranicki si nedělal žádné iluze o svých liberálních zaměstnavatelích v DieZeit a FAZ, liberální kulturní velechrám DieZeit ho sice dobře platil, ale nikdy ho nepozvali na schůzi redakční rady. Ve FAZ byl hvězdou první kategorie, např. jeho sobotní literární fejeton četl celý kulturní svět, Reich-Ranicki v pamětech napsal, že noviny FAZ vesměs nečetl, politická demagogie a skrytý antisemitismus se mu zajídaly. Po roce 1968 se němečtí spisovatelé velmi rychle proměnili v propagandisty hnutí osmašedesátníků, chaotů, kteří neměli žádný vztah k literatuře ani umění.
Číst literární kritiky? Reich-Ranicky už nepíše, umřel v 2013, vydávají se jeho sebrané kritiky a ty číst přirozeně stojí zato. Poslední roky svého života vedl Reich-Ranický v rakouské televizi literární kvartet, kam chodili spisovatelé i literární kritici, bylo evidentní i prostému milovníku literatury, že pokud odejde z literární scény, bude to špatné. Dnešní literární kritiky, nejen v Česku, ale i ve FAZ, už nejsou moc dobré, za moc nestojí, dobrých románů se taky moc nenapíše a celá literatura se proměňuje v odvar něčeho minulého. Reich-Ranicki řadu let každou sobotu ve FAZ na dost velkém formátu analyzoval báseň, např. Rilkeho, Else Lasker-Schulerové nebo i hraběnky českého původu Ebner-Eschenbachové, která tu a tam taky báseň napsala aj., Reich-Ranického analýza básně se mohla chápat jako otevření brány k chápání básně, jako dobrý úvod k emočnímu zážitku z básně. V žádném případě to neznamenalo nějakou názorovou a emoční sugesci předem.
V případě románu může být validnější opačný postup, po pár Updikových románech, jejichž čtivost se nastolí i bez kritika, je zajímavý kritikův pohled, střet jeho syntézy se čtenářovou. Reich-Ranicky napsal několik kritik k Updikovým románům, píše, že v Německu se několik desetiletí nic tak dobrého nenapsalo, obsáhle reflektuje svět králíka tj. Harry Angstroma, tak že umocní čtenářův zážitek z minulé četby a načrtne globální hrdinovu syntézu. Např. velmi objevně Reich-Ranicki čtenáři odkryje dimenze autora, kterého všichni znají, Hemingwaye, žádná psychoanalýza, ale psychologická dedukce autora z postav a postav z autora. V německé televizi krátce před smrtí literární kritik řekl něco velmi podobného, co visí na pamětní desce Marie Pujmanové ve Štěpánské, "bylo to hodně namáhavé, ale stálo to za to..."
Žádné komentáře:
Okomentovat