pondělí 8. června 2020

japonsko identita

Japonsko úžasné

Brevíř muslimské masové imigrace do Evropy a katedrála světové globalistické perverze za jedny peníze, noviny Le Monde, Japonsko moc nemilují a předsedu vlády vydávají za polodarebáka, samozřejmě v nejkulantnějších termínech, kterými jsou tyto noviny pověstné. V článcích o Izraeli se noviny tváří jako rozumná babička, ale i málo pozorný čtenář okamžitě registruje, že tím nemaskují jenom vlka, ale nejhoršího teroristy. V  květnovém reportování o Japonsku LeMonde spoléhá na sociální sítě, v článku z poloviny května noviny  zaznamenaly, že jedné čtenářce japonských sportovních novin připomíná ministerský předseda Shinzo Abe Ludvíka XVI., tím LeMonde kulantně naznačují, kde by měl dotyčný ministerský předseda skončit. Na videu v televizi předseda vlády v bleděmodré košili, béžové kalhoty a komfortně na pohovce u kafe, jednou rukou drbe pudla: „Nemohu se setkávat s přáteli, ale tím se zachrání spousta životů“, podle LeMondu nezřízený luxus, který prý uráží mnoho Japonců a předseda vlády a jeho okolí jsou dekonektovaní realitě. S jakou realitou jsou konektovaní v LeMondu, když o východní Evropě standartně píší, že v důsledku demografického kolapsu je zde tolik neužitečného prostoru, který by měl být spravedlivě zaplněn muslimskými imigračními masami?
     Abeho luxusní rady nejspíš zabraly, počátkem června registrovali v Japonsku nesrovnatelně pozitivnější statistiku epidemie než má Francie a celá západní Evropa, 16 600 infikovaných koronavirem a 840 zemřelých, následně  ministerský předseda zmírnil omezující opatření. Shinzo Abe je nejdéle vládnoucí poválečný ministerský předseda v Japonsku, vládnutí mají v rodině, jeho prastrýc Eisaku Sató vládl v letech 1964-72, dědeček Nobusuke Kishi v 1957-60, jeho otec Shintaro Abe byl generálním tajemníkem vládnoucích liberálních demokratů (PLD), což je v Japonsku předstupeň nejvyššímu postu. Rodiny Sato a Abe jsou tradičně vlivné v rurální prefektuře Yamaguchi v hlavním městě Chôshû, původ odvozují od středověkého silného muže v regionu Mori Motonariho. V Chôshû začalo reformní hnutí, které vedlo v roce 1868 ke konci éry Edo. Z rodiny Kishi pocházeli samurajové, Nobusuke Kishi byl za války ministrem průmyslu, v roce 1954 hrál klíčovou roli při vzniku liberální demokratické strany PLD. Tato fakta vysvětlují nenávist globalistického LeMondu k Japonsku a k osobě ministerského předsedy samotné. Japonsko má silnou národní identitu a přítomnou minulost, v LeMondu chápou historii a identitu jako velmi rušivé faktory pro svůj imigrační a globalizační sen.
    Velký znalec japonské civilizace Jean-Marie Bouissou vysvětluje v ParisMatch dimenze japonské civilizace.
Kultura, znamená to něco v Japonsku?
     Japonské chápání kultury neodpovídá evropskému smyslu. V administrativě, na univerzitách a v médiích neexistuje nikdo, kdo by zodpovídal za kulturu. Když Japonec mluví o kultuře, znamená to o staré a tradiční kultuře. Japonsko je zemí neuvěřitelné identity. Japonci všech generací mají železné přesvědčení o tom, že jsou čistou rasou, která konstituuje národ a stát, a že jejich síla spočívá právě v tom. Japonci nejsou univerzalisty, jsou přesvědčeni, že rasový mix vede ke ztrátě síly. Mají pro to termín kokutai, země-tělo, žádné noviny proti tomu nepůjdou. Proveďte si rešerši u mládeže, ani milimetr nikdo neustoupí ze schematu „Ano, nesmíme se mísit, cizinci se nesmí s námi integrovat“. Je to doxa 95% Japonců.
Existuje něco jako evropský pojem intelektuál?
    Neexistuje v rozměru, jak to Evropan chápe, existuje „sensei“ tj. profesor, mistr. Sensei v jakémkoliv odvětví. Společnost neočekává, jak je zvykem v Evropě, že intelektuálové řeknou, jak má společnost vypadat a fungovat, společnost to nepotřebuje, ví to a hotovo.
Kdo generuje všeobecný náhled?
    Nazývají je „talento“, jsou to lidé bez skutečného talentu, kteří po léta dělají stejné číslo (např. v televizi) doprovázené groteskními poznámkami. Je to komik, který polévá veřejnost sprškou slov, někteří jsou na scéně třeba čtyřicet let, znají se a vzájemně si vrací groteskní míč. 
A spisovatel Haruki Murakami, architekt Tadoa Ando známí v Evropě?
     Tadao Ando nebude riskovat, aby se objevil v televizi, mluví k okruhu kolem sebe i když je kultivovaný. Murakami je ceněn, ale až poté, co dostal Nobelovu cenu.
Není řemeslný přístup v Japonsku víc ceněn než individuální, japonský umělec není obvykle prorokem ve své zemi?
      V Japonsku je krásné to, co jsme se naučili. V japonském umění se nic nevymýšlí, naučíte se to od svého otce, přidáte tomu něco málo, něco efemérního a předáte svým dětem. To vytváří hodnotu. Japonci jsou na druhé straně otevření umělcům, kteří přichází odjinud: jsou to cizinci, nejsou to naši, nejsou nám podobní. Ale japonský umělec, to je něco jiného, jeho úspěch se musí nejdřív dostavit v zahraničí.
Co charakterizuje japonskou kulturu?
     Japonci nikdy neskrývali lidovou kulturu. Televize se denně vrací k minulosti. Levicová i pravicová média, v turistické reportáži je to jedno – co charakterizuje region, odkud to přichází a je úžasné, jak se to předává z otce na syna. Nejsledovanější pořad v televizi – řadu let jsou to v sobotu večer episody  série Velké řeky, 40% sledovanost, episoda se odehrává mezi epochami Nara a Edo, od 12. až do 19. století. Japonsko totálně idealizované, deset minut se ukazují relikty minulosti, staré balvany a monumenty…., minulost je stále tu. Nikdy se v Japonsku nezastaví oživování minulého. V Japonsku se obnovují staré svatyně, probíhá permanentní rekonstrukce kulturního dědictví. Vedle toho se absurdně může postavit něco třeba patnáctipatrového.
      Je velkým štěstím pro Japonsko, že nikdy nepoznalo křesťanství ani islám. Jejich religiózní systém je nejinteligentnější na světě, žádný náboženský směr si zde nereklamuje boha, ani šintoismus, budhismus nebo konfucianismus, jsou to sociální filozofie. Když se procházíte a vidíte papírové girlandy, signalizuje to přítomnost kami, např. na stromě, snažte se tomu vyhnout a nedotýkat se.     

Žádné komentáře: