intelektualni teror

Intelektuální terorismus

Významný francouzský historik Jean Sevillia velmi účinně demaskuje podstatu politickokorektní ideologie, politickokorektní svatyně polopravdy jako LeMonde a Liberation se dvacet let tváří, že historik neexistuje i když jeho knihy patří ve Francii mezi nejčtenější a jsou odborně velmi fundované. Ve svých článcích a knihách Sevillia poopravuje politickokorektně deformovaná historická fakta, která jsou často velmi silným instrumentem levičácké demagogie a ideologie. Např. Kataři jsou dnes politickokorektní politikou idealizováni, hrady Katarů se proměnily v poutní místa, s oblibou je vyhledávají od normálu odlišné sexuální kategorie, Katarové dávali přednost homosexualitě před prokreací, lidstvo musí vymřít, aby ďábel prohrál svůj boj. Nepřipomíná to dnešní evropskounijní imigrační mantru unijních ideologů, evropské národy musí vymřít a nahradí je mravně vyšší multikulti mix.
    Církev s francouzským králem vyhlásili proti Katarům křížovou výpravu a po desítiletích tvrdých bojů, Kataři prohráli. Kataři byli velmi tvrdí, své odpadlíky zabíjeli a boj zdaleka nebyl jednostrannou záležitostí. Řadu let to vypadalo na vítězství Katarů, což by znamenalo rozpad Francie a chaos. Sevillia např.  velmi přesvědčivě a fakticky dokázal neudržitelnost politickokorektní lži o úžasné symbióze muslimů, křesťanů a židů v raném středověku v almoravidské Andaluzii, např. od 1066 v Granadě buď konverze k islámu nebo smrt.  Před dvaceti lety publikoval Sevillia knihu Intelektuální terorismus, kde jako jeden z prvních fundovaně analyzoval podstatu politické korektnosti, kniha je dnes považovaná téměř za klasickou. U příležitosti dvacetiletého výročí publikace knihy, historikovo interview v kulturním magazínu ValeursActuelles. 
Jaká byla geneze knihy?
    Po válce komunisté dominovali intelektuální milieu, v tomto období se objevil instrument, který spočíval v delegitimování protivníka, přišije se mu etiketa a s ní spojený obraz a už se s ním nediskutuje. Stalinská forma komunismu zmizela z historie, ale tento fenomén přetrval u jiných ideologií: ideologie třetího světa, libertinistický liberalismus, práva člověka, antifašismus, antirasismus, multikulturalismus, atd. Koncem devadesátých let se nastolilo v kulturním a mediálním světě dominantní doxa, jehož síla byla taková, že politické třídy nazývané pravicovými se sklonily před ukazy. V té době se začaly objevovat články a knihy zpochybňující „jednotné myšlení“, jiný termín pro politickou korektnost. Vycházela díla zabývající se jednotlivými aspekty fenoménu, např. komplex viny bílého muže analyzovaný Pascalem Brucknerem, Jean-François Revel psal o persistujícím filomarxismu západní inteligence, Vladimír Volkov o dezinformaci. Má kniha byla prekursorem v oblasti, následovaly knihy Historicky korektní, Morálně korektní, Historicky nekorektní.
Jak přijala knihu kritika a veřejnost?
     Velmi vstřícná kritika ve Figaru a Valeurs actuelles i v dalších konzervativních magazínech, tři měsíce nejprodávanější kniha v kategorii esej, následovalo vydání v kapesní edici, kniha se začala považovat za svého druhu klasickou. Le Monde, Liberation, Nouvel Observateur a Express se o knize nezmínily ani řádkem a jejich omerta pokračuje dodnes, tyto čtyři tiskoviny  nikdy nepovažovaly za důležité zmínit některou z mých knih, i když např. prodej knihy Historicky korektní překročil 100 000. Nejčastější metodou intelektuálního terorismu je satanizace někoho, jehož ideje se nezamlouvají, prohlásí se za reakcionáře, fašisty, rasisty, homofoba atd. Existuje další metoda: ticho. Autor knihy neexistuje, nemusí se hledat argumenty.
Z témat, která jste analyzoval, která se podle vás posunula v objektivnější historickou perspektivu?
     Existovala řada témat, která byla před dvaceti lety tabu a už tomu tak není, ale pokrok v tomto smyslu je velmi vzácný. Posunulo se vnímání národů, Evropy a globalizace. Když jsem psal Intelektuální terorismus, vládla optimistická vize, která se nastolila pádem Berlínské zdi, evropské konstrukci se ve verzi Maastrichtu dávaly ty nejúžasnější atributy, Fukuyama předvídal konec historie a nevyhnutný triumf liberální demokracie. V roce 2001 přišly atentáty v New Yorku a ukázalo se, že globalizace není nutně šťastnou, že může přinést nebezpečí nového typu, pak v průběhu desetiletí jako důsledek zklamání z evropských institucí narůstá populismus a Británie opouští Unii. Můžete dnes říct, že svět je nebezpečnější nebo kritizovat bruselskou Komisi aniž by vás označovali za šovinistického nacionalisty nebo xenofoba, před dvaceti lety to nebylo možné. Bohužel nevidím však významnější změny. 
Která témata jsou politickokorektně nedotknutelná, v čem vidíte deformované čtení historie?
    Komunistické strany umírají a komunismus už není ve hře, kritizovat komunismus je dovoleno, ale přetrvává idea, že tato ideologie byla nesena pocitem velkorysosti a sociální spravedlností a zločiny v jejím jménu byly historickým omylem. Nelze evokovat koloniální historii aniž se nezačne omluvami a předpokladem, že to byla vadná záležitost. Zodpovědnost mají nést Evropané za to, že zruinovali země třetího světa. Tvrzení, že migrační toky mohou a musí být regulovány a imigranti musí vyvinout úsílí a adaptovat se na kulturu přijímací země, má být rasistické. Pochybování o modelu rodiny a antropologických normách, které se v západních společnostech nastolily v posledních desetiletích, vede k podezřením a fantasmagorickým obviněním o nenávisti k jiným. Psal jsem o těchto tématech před dvaceti lety, bohužel nic se neposunulo. Pokud napíšete vědeckou studii o Mohamedovi a historii islámu, vystavujete se velkým rizikům.  
Které vitální společenské otázky dnes intelektuální terorismus blokuje?
     Všechno na čem spočívá národní soudržnost, na vztahu národa ke světu, k vlastní historii a kultuře, pouto mezi Francouzi, které jde nad sociální a generační milieu – toto všechno trpí údery politicky korektního, filozofické postuláty a finanční zájmy politické korektnosti cílí na dekonstrukci lidské přirozenosti. Ve chvíli, kdy křesťanství je v naší zemi velmi minoritním a kolektivní identita se nachází v hluboké krizi, intelektuální terorismus dělá vše, aby blokoval reflexi a jednoduše vůbec hledání dobrých odpovědí. Existuje tedy velký důvod, abychom byli znepokojeni naší budoucností, i když zrovna ve Francii národ v dějinách dokázal, že dokáže klást odpor, projevil schopnost vyjít i z nejhorších krizí.
Píšete, že vás těší, že někteří intelektuálové jsou schopni pod tíhou reality změnit názor. Koho máte na mysli?
    Velká část těch, které dnes známkují jako neoreakční, začínala u levice. Finkelkraut, Debray, Bruckner, Muray, Taguieff, Natascha Polony, Élisabeth Lévy. Jejich evoluce ukazuje, že determinismus neexistuje a nikdo není do smrti zajatcem dominantní ideologie je-li přítomná odvaha a vůle. Je to zřetelně pozitivní prvek, těší mě, že nastupuje nová generace mladých žurnalistů, esejistů a univerzitánů, kteří jsou rozhodnuti zlomit pouta politicky korektního. Popravdě jsou minoritou ve své generaci, tito rebelové proti progresismu jsou pod permanentní kontrolou politickomediálního systému, který spouští orgie rozhořčení, což je prvním stádiem ostrakismu provinilých. Každodenní praktiky intelektuálního terorismu jsou spouštěny politickokorektními komentátory, kteří bastlí extrémní pravici a fobii ze sebemenších reakcí přirozeného smyslu, jak napsal nedávno quebecký sociolog Mathieu Bock-Côté.
Podle vás diktatura politicky korektního za posledních dvacet let obměnila pouze formu.
    Ve skutečnosti nic neztratila ze své síly, byla znásobena kapacitou a rychlostí internetu a sociálními sítěmi, ještě nikdy se nevedl takový boj o svobodu názoru.