bert de vries

(holandský)Křesťanský demokrat

Křesťanští demokraté kdysi byli hlavním motorem evropské pravice, nepřekonatelnou bariérou pro komunistické strany a programově se vyprazdňující sociální demokracie, v ničem podobné dnešním křesťanským demokratům, kteří  zaměnili tradiční křesťanskodemokratické programové principy za evropskounijní ideologickou totalitu a nejen to, křesťanský náboj tyto partaje ztotožnily s politickou manipulací. Málokdo dnes uvěří, že velké postavy evropského křesťanskodemokratického hnutí jako Andreotti, Adenauer, Erhard, Lecanuet atd. mají něco společného s Merkelovou, Renzim nebo českými lidoveckými předáky. Interview bývalého významného holandského křesťanského demokrata a ministra v osmdesátých a devadesátých letech Bert de Vries v holandském magazínu Trouw převzaly i francouzské informační servery. Ministr a profesor ekonomie De Vries, který stál na počátku dnešní evropskounijní konstrukce a společné měny, dnes kriticky reflektuje bývalou politiku. Velmi neotřelé nápady má bývalý ministr i v environmentálních záležitostech.  
    Holandská křesťanská demokracie se počátkem devadesátých let ztotožnila s projektem společné měny, Holandsko je v očích německého politika ekonomicky tak významné, že pokud by tomu tak nebylo, společná měna by se nekonala.  Na rozdíl od většiny holandských a německých ekonomických analytiků a politiků, nahlíží De Vries odlišně na ekonomické problémy v jižních zemích EU, překročil holandský a německý obsesívní ekonomický princip spočívající v tom, že zdravá ekonomika znamená hlavně šetřit. Podle bývalého ministra euro prohlubuje ekonomické nerovnosti mezi zeměmi EU, státy by se měly vrátit k národním měnám. Dnes 82letý De Vries lituje svých dřívějších postojů, „Bylo to nejdůležitější rozhodnutí (o euru), které jsme přijali během našeho mandátu, s velmi závažnými důsledky. Brali jsme to moc na lehkou váhu“. „Projekt je ve slepé uličce a nemůže už pokračovat. Jižní země jsou tak zadlužené, že se samy nepostaví na nohy, chtějí, aby jim sever pomohl, ale nedostanou dostatečnou pomoc, navíc i Maastrichtská dohoda to zakazuje. Evropská centrální banka intervenovala, ale podle výroku německého ústavního soudu překročila své kompetence. Všechno je podřízené jednomu cíli - udržet monetární unii, ať to stojí cokoliv. Na úspory nedostanete žádný úrok, naše penze se redukují, podnikům se radí, aby se zadlužovaly a to všechno jenom proto, aby se udržela nízká úroková míra a italský státní dluh zůstal stravitelným. Dříve nebo později se to všechno musí zbortit.“
      Zpátky k národním měnám? Podle ministra by to bylo příliš tvrdé. Je žádoucí dál používat euro k mezinárodním platbám, ale na vnitřním trhu se vrátit k národním měnám. Pokud projekt havaroval, je nutné najít odvahu a ukončit ho, v evropském kontextu je nutné osvobodit peníze a energii.
Návrh znamená konec eura? Neskončí tento proces zavedením národních hranic v Evropě? Evropská integrace přinesla 75 let míru?
      Ovšemže v posledních 75 letech jsme žili v míru, ale z toho 55 let spokojeně i bez eura. Chápu strach z tohoto rozhodnutí, ale to nemůže být důvodem, abychom lpěli na tomto projektu - proti všemu očekávání, již víc než deset let vyvolává euro averze mezi evropskými národy.  
Euro je tak vadné?
    Řekové nenávidí Němce,  Italové a Španělé nyní pohrdají Wopke Hoekstrem (holandský ministr financí). Je zcela pochopitelné, že země jako Španělsko, Portugalsko a Itálie jsou nazlobené. Němečtí a holandští politikové prezentují ekonomické problémy jižních zemí poněkud deformovaně a jednostranně. Nejedná se pouze o špatnou ekonomickou gesci a laxnost typu „zadlužujme se, pomohou nám“. Je to karikatura a nejen v tomto případě. Jejich ekonomické problémy jsou důsledkem fungování ekonomické a monetární unie eura. Ekonomiky severu a jihu měly konvergovat, to byl původní záměr, ale nedošlo ke konvergenci, ale k divergenci.
Jaké výhody přinese opuštění společné měny?
     Vrátíte zemím finanční nástroje, jako je devalvace a revalvace. Problémová země může devalvovat svou měnu, bude to dobré pro export, inflace zvedne cenu importu a taky státní dluh nebude tak tížit. V eurozóně to není možné, nelze revalvovat, v případě Holandska a Německa je to urgentní. Vede to k neobyčejně bolestivým problémům, tenzím a frustracím: Holandsko a Německo jsou velkými profitéry společné měny s ekonomickým růstem kolem 25% za posledních dvacet let, v italském případě nulovým růstem. Je to dramatické.
Je možné vytvořit evropskou politickou unii s ještě větším transferem pravomocí do Bruselu?
     Někteří se domnívají, že tudy vede cesta. Nedomnívám se to, myslím, že to nedává ani minimální garanci, že taková unie povede k žádané konvergenci, není to ani realizovatelné, většina lidí v Evropě si to nepřeje.
Vaše návrhy též nemají většinovou podporu?
     Nejde o krátkodobou záležitost. Pokud se věci budou odvíjet směrem, jak se domnívám, zabředneme ještě víc do monetární unie, pak přijde okamžik pravdy: silná politická unie, která nemá podporu nebo rozvolnění monetární  unie, jak navrhuji. V nejhorším případě se to všechno spontánně rozsype a ztratíme nad procesem kontrolu. Nejsem jediný, kdo to tak vidí, např. Martin Wolf z Financial Times, americký ekonom Joseph Stiglitz. 
Ve své knize „Vykolejený kapitalismus“ píšete, že místo monetární unie se má Evropa koncentrovat na jiné otázky jako na boj s klimatickými změnami?
     Podle mého soudu bychom měli drasticky redukovat leteckou dopravu, měli bychom zabránit, aby každý lezl do letadla, jak se mu zamane. Musí to být mnohem dražší, musíme zvednou daň na petrolej a stejně tak v případě námořní přepravy. Konec s praktikami, kdy se zboží přepravuje přes polovinu světa jenom proto, aby se ušetřilo pár halířů.
Pokud chcete omezovat nadnárodní společnosti, budete jim trnem v oku?
    Konečně by měly platit slušné daně, v Evropě bychom měli stanovit hranice jejich profitu a odvody okamžitě aplikovat. Holandsko by nemělo být dál daňovým rájem, měli bychom se za to hluboce stydět. 
Podle vás kapitalismus v posledních 30 letech vykolejil. Daňové úniky nadnárodních společností, delokalizace pracovních míst do oblastí nízkých mezd, velké rozdíly v příjmech a v bohatství, kumulace financí u malé elity, méně stálých pracovních míst. Co vám na tom všem vadí?
   Nejhorším je ztráta subsistenčních prostředků velkých skupin lidí. Po válce jsme si vybrali sociální stát, smíšený ekonomický model, kde stát hrál důležitou roli. Pod vlivem neoliberalismu stát rezignoval, ochranná ruka státu zmizela. Velké lidové strany, křesťanští demokraté a strana práce, se nechaly zavléct na tuto cestu. Vždycky mě to mrzelo. Příliš mnoho lidí zůstalo v chladu a cítilo tvrdou půdu pod nohama. Je to znepokojující. A o tom je má kniha.