super rich delnik

Liberálně globální (ne)stabilita

Tradičně se říká, že demokratická společnost může dobře fungovat pouze se silnou střední třídou, na níž společnost stojí. Většina v západní společnosti (i u nás) se dnes zařazuje do střední třídy, automaticky tam mají nakročeno všichni absolventi vyšších škol a těch je dnes většina. Zdálo by se tedy, že dnešní doba demokracii přeje, ale evidentně tomu tak není. Sám pojem střední třída měl smysl pouze tehdy, když existoval třetí stav z něhož se střední třída generovala. Bez třetího stavu patří všichni do střední třídy a pak už zbývá jen malá skupina superbohatých.
     Třetí stav téměř vymizel, tj. dělníci, řemeslníci, zemědělci, malí výrobci atd., tyto společenské kategorie se výrazně zredukovaly, ne ovšem přirozeným ekonomickým vývojem, ale politickým záměrem, který nese liberální globalistická politika. Třetí stav se v zemědělství rychle zredukoval eliminováním přirozeného agrárního tržního prostoru, který malého zemědělce chránil a zaručoval mu ekonomickou udržitelnost. V důsledku deformované ekonomické rovnováhy vymizela z pracovního trhu řada profesí, které jsou společensky velmi potřebné, importem námezdní síly do fabrik k pásům, do stavebnictví atd., se definitivně vymazal noblesní společenský status dělníka. Společnost nutně potřebuje ke svému udržitelnému rozvoji malého zemědělce na venkově, jeho funkce nespočívá jen v rurálním ekosystému, ale i v národní udržitelnosti, je zárukou zdravých duchovních i biologických kořenů národa.
       Likvidace tradiční průmyslové infrastruktury a koncentrace na montovny definitivně zlikvidovala noblesní status dělnické kategorie, Baťa posílal do Indie a Kanady českého dělníka, podobně ČKD na montáže do jižní Ameriky, námezdní síly bylo v těchto regionech dostatek, dovedný a znalý dělník pouze v Čechách. Koncem osmdesátých let a pak i několik let po revoluci, měla brněnská Královopolská strojírna kontrakt s německým Siemensem, poslala jim do Německa několik desítek svých zaměstnanců, které Siemens nasadil v pracovním procesu, absolventy vyšších škol bez výjimky vrátili do Brna, dovedné dělníky si nechali všechny.
        V západním světě (i v Česku) nastoupil ještě tragičtější fenomen, sofistikovanější výroba, která může dělníka vychovat a rozvinout jeho dovednosti, byla v důsledku politického záměru a vadné ekonomické politiky přesunuta do Asie. V zjednodušené optice, na jedné straně zůstali v západních zemích absolventi vysokých škol a to jsou pomalu všichni, kterým chybí pole smysluplného uplatnění, pak střední třída bez podstaty a vlastně důvodu ke své existenci, super bohatá elita a importovaná námezdní síla, kam patří v Americe i černí, protože nikdy neprošli noblesním procesem přirozené průmyslové  edukace. Náročnější tradiční výroba a kategorie dělník, dovedný řemeslník nebo malý zemědělec vymizely, ovšem tyto společenské kategorie třetího stavu zaručovaly přirozenou společenskou rovnováhu a evoluci. Tyto kategorie měly největší zájem na společenské stabilitě a práci a de facto to byly hlavní společenské kategorie z nichž vyrůstala národní inteligence. Zemědělec a dělník byly tradičně  kategorie velké politické váhy, jejich společenskou roli substituovaly dvě jiné kategorie, dnes se rýsuje nejsilnější společenská významnost kategorií superbohatých a zaměstnanců v médiích a kultuře.
       V západních zemích i v Česku se konstituovala kategorie lidí, absolventů VŠ, kteří pracují v médiích a kultuře a aliance tato kategorie se superbohatými zcela nepřirozeným způsobem diktuje společnosti. Obě dvě tyto kategorie jsou progresívní a liberální, jsou mezi nimi rozdíly, ale spojuje je strach z přirozeného třetího stavu, tj. z lidu. Totiž jejich nárok na materiální a společenskou výlučnost nemá žádnou demokratickou ani meritokrativní legitimitu. Bohatství bohatých vesměs neplyne z jejích schopností, ale blízkosti k veřejných zdrojům a rozhodování o nich a příslušnost k mediálnímu a kulturnímu nebi je neseno známostmi a nepotismem. Možná v tom spočívá jeden z důvodů proč tyto kategorie tak akcentují práva nekvalifikovaného čtvrtého stavu, který v Evropě importují odjinud a v  Americe je to většina černých. Od morálně emočních důvodů až po finanční důvody. Proč nejbohatší a s nimi spojená média a levicové partaje, v časech, kdy zuří v Itálii fatální koronavirová krize, nastolují v médiích i v parlamentních výborech diskuze o legalizaci všech imigrantů v zemi?
       Levicová radikalizace bohatých se na západě pozoruje od šedesátých let. Sartre a Marcusova vyumělkovaná rétorika uváděli do excitace tisíce studentů, byli inspirací i pro Pol Pota.  Dnes se pozoruje nebezpečná elitní nadprodukce absolventů vysokých škol, velmi riskantní a společensky nebezpečné je hromadné vytváření studijních oborů, které plynou z pokrokových globalistických a gendrových teorií nebo implementování těchto témat do tradičních společenských oborů, z absolventů těchto oborů nemůže vzniknout nic jiného než fanatičtí ideologičtí aktivisté. Všichni však  nemohou mezi superbohaté a též ne do médií a kultury. Velká část těchto lidí by se ztotožnila s dělnickou nebo zemědělskou profesí, což je společensky žádoucí, ale absurdně  vadný společenský systém jim v tom brání. Zůstanou tedy masy pokrokových virtuálních elit napojených na různé formy dotovaných jobů, která na druhé straně zaručí jejich loajálnost.
      Chesterton napsal před sto lety „Odkud berete tu idiotskou ideu, že anarchie a revoluce přichází od chudých, proč by měla? Chudí mohou rebelovat, ale mají největší zájem na slušné vládě. Bohatý nemá. Chudý má jedinou oporu ve své zemi, bohatý ji nepotřebuje, může odplout svou jachtou do Guinee. Chudý může něco namítat proti špatné vládě, bohatý má námitky proti každé vládě“. Chestertonův výrok dobře vysvětluje dnešní dobu, alianci superbohatých a mediálněkulturní kastě nejde o slušnou vládu, vyhovuje jim stav kulhajícího vládnutí, kdy oni mohou diktovat.