úterý 30. června 2020

akif pirincci megakasta

Nedotknutelná imigrační megakasta

„Nikdo není nedotknutelný. Člověk nepotřebuje být svatým (černým, imigrantem, Arabem), aby byl řádným chlapem. Respekt k jiným, jeden balíček cigaret denně a špás z výletu do Paříže“. Píše na svém webu dobrý, německým mainstreamem bojkotovaný spisovatel tureckého původu Akif Pirincci. Pozoruhodný tím, že se ztotožňuje s evropskými civilizačními principy a není zbabělý za ně s velkou vervou bojovat. Pirincci analyzuje lépe než univerzitní katedry problémy doby, pregnantně ukazuje z čeho roste dnešní německá progresívní posedlost, která se od fašismu moc neliší. I když jsme žili v jiném společenském systému, jistá paralela mezi Německem a Českem v společenském vývoji posledních 40 let z jeho úvah vyplývá, především ve vzdalování se od přirozeného stavu věcí a ztotožnění vnějšího intelektuálního diktátu s přírodním zákonem. Pirincciho rodina přišla v 1969 do Německa, aby si vydělala na dům v Turecku a vrátila se tam zpátky, což jeho rodiče taky udělali.
       Turečtí gastarbeitři tvrdě pracovali v textilce, mezi majitelem a dělníky panovaly až paternalistické vztahy, tenkrát se snažila intelektuální elita a ideologizovaní studenti vyvolat halucinogenní proletářskou revoluci, ale nahoře ani dole ve fabrice na to nikdo neslyšel. Mezi Němci v městečku vládla idylická atmosféra, na pivo nebo grilování rádi pozvali muslimské gastarbeitery, a ti rádi přišli. Nelze to chápat jako falešnou nostalgii o každodenní vzájemné laskavosti. Život byl tvrdý, gastarbeiter pracoval 12 hodin denně, na lenochy se nazíralo jako na lidi jiné planety. Blahobyt byl skromný, tu a tam se vyskytl někdo, kdo jel na dovolenou do Itálie nebo Španělska.
       Nikdo přesně nevěděl, čím se stát zabývá. Jednoduše byl tu. Málokdo znal někoho, kdo pracuje pro stát – starosta, policista, pošťák, učitel, zametač na ulici – moc těch lidí nebylo. Mladý člověk když snil o své budoucnosti, neviděl tam stát. Viděli jsme pana Hereschta (majitel textilky), který se z nuly tvrdou prací stal šéfem textilky, s vilou a mladou Ince (Turkyně) k tomu. Nežili jsme v kastovní společnosti, v které je osud od narození predestinován, člověk mohl osud k něčemu přinutit, jako pan Herescht. Jednou jsme se odtud odstěhovali, a brzo jsme pochopili, že jsme ráj nechali za svými zády. Pomalu se začalo všechno měnit, změny akcelerovaly a nakonec došlo ke zlomu všeho, co se dalo považovat za substanci této země.
      Aniž to kdo registroval, z Německa se stala kastovní společnost. Kasta se vyznačuje tím, že nikomu nepotřebuje skládat účty. Panuje mínění, že je tu  odjakživa a že to má nějaký dobrý důvod. Kastu nelze kritizovat jako tu nebo onu instituci a požadovat její odstranění. Je tu už dlouho, nikdo nezná její původ, považuje se za téměř religiózní a nedotknutelnou, je tak zvaným kulturním dědictvím. Kdo proti ní vystoupí, jde proti společenskému tabu. Jak to začalo?
      Nejdřív teoriemi, které měly dramaturgii kýčových melodramat. Totiž proč určití lidé nebo skupiny lidí mají mít permanentně špatný osud, a že stát zodpovídá za tuto nespravedlnost. Přestalo se věřit metodám tvrdé práce, jak jsme je znali z textilky, člověk překonává životní tvrdost, i tu která je dána málo příznivým zrozením, pomocí vlastní iniciativy, cílevědomostí, tvrdohlavostí, vzděláním, pílí a trpělivostí. Nikdo už nesmí mít smůlu, osudová nespravedlnost daná rasou, pohlavím nebo i talentem nesmí existovat. Všichni musí být stejně šťastni. Tyto teorie vymysleli postpubertální myslitelé ve svých dobře dotovaných univerzitních jobech, začali tvrdit, že reprezentují lid.  Velkým tématem pro ně bylo vykořisťování prostého člověka kapitalismem. Nemohu soudit, byl jsem tenkrát moc malý, ale všem kolem bylo jasné, že když se vyžene kapitalismus, skončí se jako v dělnicko-rolnickém ráji NDR. Dalším krokem demagogického pokroku bylo tvrzení, že k lidem nízké kvalifikace a špatně placené pracovní činnosti se nepřistupuje spravedlivě. Byla to sprostá lež, tehdejší dělník sám uživil rodinu a mohl si dovolit přivést na svět děti, koupit si auto a postavit dům. Mí rodiče si během 14 let našetřili 120tisíc marek a odstěhovali se na tureckou riviéru do vlastního domu. Německo nám nic nedluží, ale my vděčíme  Německu za všechno.
      Existovala skupina opravdu potřebných, poškození od narození, blázni, asociálové, alkoholici, padlé dívky, kteří obzvlášť trpěli osudem nevyvolených. Pomalu se i na tyto skupiny začal vztahovat nimbus obětních beránků. Tvrdý stát a sviňský systém je dovedly do životní mizérie. Tvrdě pracující daňoví poplatníci obětovali nejdřív údajně jednu marku, aby se sirotci mohli vyučit v oboru, pak podle tehdejšího ministra životního prostředí od zelených Trittina každá domácnost povinně dala euro na výstavbu udržitelných energetických zdrojů, dnes máme v Německu nejdražší energii na světě a hypersociální stát.
    V pozadí vznikly kolosální aparáty o milionech zaměstnancích v úředních pozicích, požírají polovinu sociálních rozpočtů státu. Pamatuji německé babičky velkých rodin, které bez problémů obstaraly osm dětí, dnes máme myriády sociálních organizací s top zaplacenými manažery, které stále hledají potřebné. Všechno zaplatí státní kasa. Mediální hypermorálka zrodila tuto chráněnou kastu. Následovala legenda o ženách, které jejich manželé permanentně týrají, v zaměstnání jsou znevýhodněny, domácí práce a děti je dovádí do depresí, navíc nonstop znásilňovány. Propagovaným ideálem je nevdaná žena, které v milovaném zaměstnání nic nebrání, a pokud ano, jsou tu interrupční kliniky. Kulturní proměna ženy - kvóty v politice a ideologie mé lůno mi patří.
      V této době se zrodil z luftu velký mýtus resp. podvod: Na jakémkoli poli, obzvlášť v ekonomice a politice, žena v čela a všechno jede jako po másle, bez jakéhokoliv důkazu. Vznikla kasta funkcionářek, zodpovědných činovníků, institutů, organizací, kteří za gigantické sumy státních peněz odkrývají diskriminaci žen. Milionová kasta, která má dobře zajištěnou existenci. 
      To všechno ještě nic neznamenalo oproti hrůznému snu, který zrodil megakastu: imigrant. Rok 2015 se dá považovat za happyend pohádky o německém ráji pro imigrovaného pracujícího hloupého Honzu. Demaskování legendy, ještě lépe nepokrytě kakáč, neužitečnost  Ali & Co už definitivně nehraje žádnou roli.  
       Turkům v textilce bylo jedno jasné: pracuj, buď vděčný, dostaneš zaplaceno a hotovo. Žádného cizince by tenkrát nenapadlo jít do Německa, aby se nechal živit. A už vůbec ne dennodenně organizovat opičí tyátr o svém náboženství a kultuře. Zbožštění imigrantů do posvátné kasty, kdy se požaduje od německého národa jistá verze bohoslužby, skrývá několik bodů. Nejdříve byli gastarbeitři téměř normálními zaměstnanci, možná vypadali trochu jinak. Žádný Němec s tím neměl problém. Byli od slabomyslných, kteří vystudovali obor plkání o hovn.., pomalu instrumentalizováni. Nyní se říká, že gastarbeitr a jeho potomci byli diskriminováni a vykořisťováni, ještě horší, bylo jim bráněno udržovat si své náboženské a kulturní zvyklosti. To co má být tak dramatické u lidí kteří emigrovali z toho důvodu, že šli za úplně jiným a lepším životem, na to tito študovaní pindíci neodpoví.
     Státní politická ideologie, která se vtlouká do hlavy dětem ve školách a na nedělních mších: Všude ve světě tolik konfliktů a peklo v malém, tolik lidí trpí. Může jít i o běžné důsledky ekonomických chyb. Není znakem morálky přivést tyto lidi do Německa? Nakonec přece může kamarád vlastního dítěte gratis k nedělnímu obědu? Pomalu se vstřícné privátní gesto proměnilo v Staatsräson, dobrý čin, ať stojí, co stojí, se stane státním cílem, obětování Němců, kteří mají čím dál tím hlouběji do kapsy, nesčíslným a hanebným cizincům.
      Neužitečnost imigrantů, již počátkem devadesátých let vymizely pod politickým tlakem pojmy přistěhovalci do Německa a rozlišení na „my“ a „oni“, a s tím zmizela i spravedlivá ekonomická sounáležitost. Po roce 2015 zmizel i tento typ reflexe, věci mutovaly do automatismu, do přírodního zákona,  s kterým nelze nic dělat. Imigrant jednoduše přijde do Německa a podle zákona má zajištěnou existenci ve všech svých požadavcích. Na počátku koronavirové krize se mnozí domnívali, že musí být konec s kastovním systémem. Omyl, ani v nejkatastrofičtější situaci není o zmrazení miliard kastovnímu systému ani zmínky. Velekněží imigračního průmyslu i v časech rostoucí nezaměstnanosti pašují do země měsíčně tisíce neužitečných imigrantů, většinou analfabetů a protest proti tomu je justičně pronásledován. 

Žádné komentáře: