Třídní boj znovu?
Historik, ekonom a demograf Emmanuel Todd je jedním z nejvlivnějších evropských intelektuálů, řadu let se zabýval vlivem tradičního systému rodiny na religiózní a politický rozměr společnosti, klíčovou roli ve společenských degradačních procesech má podle demografa společná měna euro. Dvacet pět let dokazuje fatální dopad společné měny eura na ekonomiku a společnost členských zemí Unie, exaktně dokázal, že nelze převzít měnu cizího státu, v tomto případě německého, bez následků. Ve světle přesvědčivých historických fakt považuje za zrůdnou a nebezpečnou celou evropskounijní konstrukci. Před dvěma lety řekl, že hnutí žlutých vest mu vrátilo hrdost na to, že je Francouzem, toto sociální hnutí je mu signálem, že nový cyklus třídního boje se otevře ve společnosti, kde se snižuje drtivé většině lidí životní úroveň. Letos zjara vydal demograf knihu „Boj tříd ve Francii v 21. století“, zabývá se ekonomickou, politickou, sociální a kulturní evolucí ve Francii (a částečně i v Evropě) za posledních třicet let. Následující ideje jsou vybrány z různých recenzí na Toddovu knihu.
Zavedení eura bylo klíčovým impulsem k deindustrializaci Francie, vedlo k degradaci demokracie a ke snížení životního standardu. Proč se neúspěch společné měny nikdy nedává do souvislosti s úpadkem společnosti? Jak vysvětlit, že společná měna nevedla k pokojné společnosti, ale naopak vede k návratu třídního boje? Pokud neoliberalismus v USA generoval explozi nerovnosti, pak ve Francii je to ještě silnější, 99% společnosti proti 1% – jedna osoba, která má měsíčně pro svoji spotřebu aspoň 8850 eur patří do tohoto jednoprocentního segmentu. Demograf je perfektní v kvantitativních analýzách, tvrdí, že statistický úřad různými manipulacemi v kategoriích dovedně maskuje pokles kupní síly. Např. manipulace s náklady na bydlení, změna v kvalitě některých komponent spotřebního koše, degradace veřejných služeb apod. Podle demografa se od války až do roku 1999 vylepšoval životní standard, po pár letech stagnace, se rok od roku snižuje.
Od roku 1990 se výrazně proměnila sociální struktura země: počet dělníků se v důsledku deindustrializace snížil z 20% aktivní populace v 1990 na 13.6% v 2016. Narostl podíl služeb a vyššího vzdělání, Todd tento segment nazývá malá buržoazie CPIS (třídy a profese intelektuálně nadřazené). Tento společenský segment diplomovaných se domnívá, že je ekonomicky chráněn, cítí se nadřazeně, jejich procentní podíl ve společnosti je dostatečně vysoký, což jim umožňuje, že žijí mezi sebou izolovaně od ostatních a zabývají se „hodnotami“. Je udivující, že diplomovaní mladí 25-34 s vyššími diplomy u 44%, kteří jsou silnými nositeli podvědomé společenské nadřazenosti, jsou v dynamice snižování životního standardu v sociálně prekérní situaci. Pro generace narozené po roce 1970 už efekt zaměstnání vzhledem ekonomickému kapitálu nehraje žádnou roli, mýtus meritokracie je pohádkou.
V případě malé buržoazie se pokles životního standardu týká hlavně mladých, kteří chtějí založit rodinu, tísní se ve dvou místnostech v XI. obvodu a povídají si o tom, jak jsou privilegovaní a otevření. V dnešní dynamice nerovnost roste v důsledku poklesu životní úrovně u 99% lidí, jev se generuje v různých rytmech a rovinách uvědomění. Jedná se o jistý druh zprůměrování společnosti v kontextu růstu generalizované chudoby ve vývojově se zpomalují společnosti.
Jak vysvětlit, že se neobjeví žádná seriózní ideologická výzva ve společnosti, kde je pro 99% lidí naprogramováno snížení životní úrovně? Todd to vysvětluje fenoménem falešného vědomí. Nejprve u malé buržoazie CPIS, která 2017 volila Macrona. CPIS jsou přesvědčeni, že patří k vyšší Francii, příslušníci tohoto společenského segmentu neregistrují, že samotní jsou deklasovaní. Např. Macrona volilo velké procento učitelů a profesorů, i když patří mezi nejhůř placené v zemích OECD. Identifikace s Macronem jim dala symbolicky možnost odlišit se od lidového elektorátu, který volil Národní frontu. Za Macronem stály velké finance, ale je ironií osudu, že za jeho diskursem o start-up národu stála malá buržoazie CPIS od socialistů a z center veřejné správy.
Atomizovaná masa reprezentuje 50% populace, žije v ne-vědomí, Todd ji nazývá srdce blátivé Francie. Polická stanoviska této masy jsou velmi nestabilní – ano Maastrichtu 1992, ne Lisabonu 2005, podpora tradičních stran, příklon k Národní frontě v evropských volbách 2014, k Macronovi 2017, pro zelené 2019. Svědčí to o dezorientaci a absenci vědomí o sobě. V této mase od roku 1968 prošla silná sociální evoluce: feminizace, akceptování homosexuality, zrušení manželství jako instituce, individualismus, a v rovině psychologické únava se sebe a nakonec rezignace. Lidé si navykli na nezaměstnanost, stagnaci a pokles příjmů, nemají už naději, že se to může změnit. Politickou apatii lze zčásti vysvětlit stárnutím společnosti, strachem z neznámého pokud se odstoupí od eura a strachem z radikálnějších ekonomických změn. Všechno se zpomalilo, společnost, aby maskovala své stárnutí, zvolí mladého prezidenta, který aplikuje pseudo neoliberalismus se zpožděním jedné generace.
Obsese monetární stabilitou a paritou s Německem se dá pozorovat už v osmdesátých letech, byla to politika proti době, kdy vládla monetární flexibilita a plovoucí kurs. Vysocí francouzští funkcionáři, kteří se podíleli na zavedení eura, je chápali jako nástroj dominování společnosti a možnost vyhnout se zákonům trhu. Ani tito byrokraté ani levičáci nechápou, co euro znamená – rozpočtové škrty, opuštění konceptu ekonomické stimulace, nemá to nic do činění s ekonomickým liberalismem, ale naopak návrat do staré byrokratické kultury, která se ve Francii od Napoleona a Lavala, od Giscard d’Estainga k Macronovi vyznačuje totální absencí tržních instinktů. Obrat v 1983 znamenal odklon od státního dirigismu třiceti slavných poválečných let, který si uvědomoval konfliktní podstatu sociálních vazeb a vedl ekonomiku směrem k eliminování nerovností pomocí inflace a devalvace.
Todd se domnívá, že euro, které ničí industriální kapitalismus a blokuje privátní iniciativu, posiluje roli státu jako blokačního agenta. Skutečná moc je na straně finančních inspektorů a bank, které jsou sice privatizované, ale v korupčním systému, podobá se to spíš postsovětskému Rusku devadesátých let než liberálnímu kapitalismu. Nová forma etatismu, ale proti občanům. Oligarchický model, kde demokracie zmizela a volby nejsou než pustou politickou komedií.
Francie se vzdala monetární suverenity ve prospěch Německa, vládnoucí třída se podobá latinskoamerické koloniální buržoazii. Todd se zabývá otázkou, co může ještě motivovat tuto vládnoucí vrstvu, která odevzdala svoji moc, aby pokračovala ve své ekonomické politice stálých škrtů, která nemá žádný smysl a společnost devastuje? Demograf se domnívá, že státní finanční aristokracie je psychologicky nestabilní, nemá nic kromě moci, a mstí se na lidu v logice sociálního sadismu. Neúspěch všude, ponížení všude, nadřazená třída našla v lidu svého obětního beránka, je líný a alergický na reformy.
Todd vidí v žlutých vestách nadějné sjednocení Francie – mladí, penzisté, dělníci, zaměstnanci, silné zastoupení žen (47%). Slabá účast segmentu malé buržoazie CPIS a muslimských předměstí. Dlouhé měsíce vysoká podpora (70%) všech Francouzů.
Todd se domnívá, že žádná alternativa neuspěje, pokud se nepřesvědčí malá buržoazie CPIS, demograf je stoupencem liberálního keynesianismu anglosaského typu, stoupencem státem regulovaného trhu a kapitalismu kroceného demokracií. Je proti anarchické revoltě, která odmítá organizaci, vede to ke státní represi. Todd horuje pro vytvoření organizované strany - realistické, schopné opustit postmodernistická klišé dobrých pocitů. Restartovat reprezentativní demokracii, reartikulovat třídní a národní ideje, které si často oponují.
Žádné komentáře:
Okomentovat