demokracie liberal benoist

Demokracie a liberalismus nejsou už synonymní

Termín liberální galvanizuje levicové a pravicové, americký politický liberál je odrůdou rudého bolševika, španělský liberál je konzervativní, liberální Němka Merkelová je směšný termín, komunističtí komentátoři v Rudém Právu a v televizi chápali termín jako zaměnitelný s užitečným idiotem, dnešní českotelevizní liberál je nebezpečným idiotem. Pojmem liberální a jeho důsledky se v revui Éléments zabývá francouzský filozof nové pravice Alain Benoist.
        Nenajde se definice pojmu, která by uspokojila všechny. Liberalismus na rozdíl od marxismu má mnoho otců zakladatelů. Za pojmem se může skrývat liberalismus politický, filozofický i sociální. Filozof chápe liberálním projektem takový projekt, který privileguje individuum, člověk je redukován na jednu dimenzi - přání maximalizovat osobní zájem a privátní profit. Z ideologického zřetele to není společnost, ale individuum, které je prvotní. Lid, národy, kultury atd. nejsou než prosté agregáty individuí, která jsou fundamentálně sebe postačující, schopna se konstruovat z ničeho, aniž jejich volby mají předcházející determinace. V tomto smyslu Thatcherová mohla tvrdit, že společnost neexistuje (there is no society). Je to v rozporu už s Aristotelem, podle něhož člověk je politickým zvířetem, liberální chápání je evidentně antagonistické jakékoliv ideji společného blaha. Společný zájem se definuje jako suma partikulárních zájmů, které se mohou harmonizovat spontánně nebo zákonem a trhem.
      Liberální ideologie neuznává žádnou další svobodu než individuální. Všechno, co překračuje individuální svobodu, je považováno za potenciální hrozbu individuálním právům, první v řadě těchto individuálních práv je právo mít právo. Liberalismus je v opozici k politice, limituje autoritu, obzvlášť v ekonomice. Historicky je liberální ideologie neodmyslitelně spjata s nástupem buržoazie a jejích hodnot, jejichž fundamentem je odstranění překážek, které by brzdily produkci a trh zboží. Toto pojetí svobody je vlastní liberalismu, naštěstí je tam i něco dalšího. Svého času se velký liberál Benjamin Constant zabýval opozicí mezi chápáním svobody v minulosti a v moderní době. V prvním případě se svoboda chápala jako možnost všech občanů podílet se na správě věcí veřejných, zatímco moderní svoboda dává individuu možnost neparticipovat, ignorovat své občanské povinnost a koncentrovat se na privátní sféru. Myšlenkový proud od Tita Livia přes Machiaveliho k Harringtonovi  spojoval svobodu se svobodou společenství, nemohu být svoboden, pokud není svobodná má vlast. To už liberalismus kompletně ignoruje.
       Zdá se, že stát-národ je dnes jedinou strukturou, v které přetrvává ještě něco politického a posledním bodem rezistence proti finančnímu kapitalismu. Nesmíme si dělat iluze, státní suverenita dnes není než kulisou. Velká část státní suverenity byla demontována evropskou konstrukcí, aniž by se tato část suverenity dnes nacházela v nějaké vyšší rovině, Evropská unie není konstruována jako mocnost, ale jako trh. Poslední evoluce státu-národa ukazuje, že ti, kteří stát administrují, podléhají ve velké většině liberální ideologii. Liberálové v čele států spustili ideologii práv a vytvořili podmínky, co nejvíc favorizující trh. Veřejná autorita se redukovala na dobrou gesci, tvrdí se, že politické problémy nejsou než technickými, pro které existuje jedno optimální racionální řešení (není jiné alternativy). 
       Liberalismus přispěl k tomu, že alternativa zmizela. Na prvním místě protože neuznává než individuální rozdíl a žádné kolektivní rozdíly, dál protože individualistický fundament se nevyhnutně pojí s univerzalismem, kde všichni jsou v podstatě stejní. Chápání člověka jako odvozeného z abstraktního prototypu vede liberální teoretiky k tvrzení, že kolektivní rozdíly, mezi lidem, národy a kulturami jsou sekundární, povrchové a přechodné. Nějaké rozdíly se pozorují, ale v podstatě jsme všichni stejní. Tedy pro liberalismus je dobrá ústava stejně dobrá pro všechny lidi, jak říkal Condorcet – celý svět lze transformovat do planetárního tržiště, kde vládne jenom právo trhu a práva člověka platí všude ve všech časech.
       Liberalismus dnes prochází krizí a tato krize vzbuzuje naději, že mu zvoní hrana. Krize se dotýká politických institucí i celého kapitalistického systému. Liberální demokracie spočívající na právním státu, který je považován za nepřekonatelný, jsou na cestě rozkladu. Byly reprezentativními a parlamentními. Lidé dnes vidí, že reprezentanti nic moc nereprezentují a suverenita parlamentu substituovala suverenitu lidu. Demokracie a liberalismus neznamenají už synonymum, by naopak, pozoruje se, že jsou vzájemně kompletně odlišné. Demokracie odvozuje svoji legitimitu z lidové suverenity, liberalismus podřazuje demokracii individuálním právům. Lidé už nedůvěřují politickým stranám. Krize liberální demokracie se nejdřív projeví absencí občana a pak na úkor tradičních politických stran rostou populistická hnutí.  Politické strany se hroutí jako domek z karet. Tradiční horizontální vektor dvou alternativních táborů pravice-levice, dnes nahrazuje nový fundamentální politický, tentokrát horizontální, lidové vrstvy a střední třída proti buržoaznímu bloku nadnárodních globalizovaných elit.
       Samotný kapitalistický systém je dnes zmítán vnitřními protiklady. Stálá snaha po vyšší produktivitě, což je nezbytné vzhledem konkurenci, vede k tomu, že se produkuje stále víc zboží a služeb se stále menším počtem lidí. Všudepřítomnost peněz, což zpočátku potencoval systém kreditů, znamená generalizované zadlužení, které dosáhlo nikdy nevídaných rozměrů. Kapitalismus ztratil své národní ukotvení a stal se čistě spekulativním,  kompletně bez vazby na teritorium. S tím se pojí ekologické problémy, nelze už věřit, že přírodní zdroje jsou nevyčerpatelné a zadarmo. Mnozí pozorovatelé očekávají finanční krizi větších rozměrů než v roce 2008. Společné nastoupení dvou klíčových krizí, politické a ekonomické, dává tušit, že nás čekají v příštích letech rozhodující změny.
      Obrat v růstových prioritách v ekonomice se snadno neprosadí, lidé preferují konzumní společnosti, a ještě víc politici, hlavní bod jejich programu je oživení růstu. Může se zdát, že změna v tomto smyslu není nadějná, ale oprávněnost nějaké ideje nezávisí na tom, jak ji kdo přijímá. Pokud je správná teorie o tom, že dnešní podoba růstu je vadná, nakonec se v příhodný moment prosadí. Je možné, že pokud by se anticipovala včas, zabránilo by to katastrofickým scénářům. Tato teorie říká, že současný systém není reformovatelný, jde ke zdi.
       Pokud Evropa opustí liberální nihilismus a záměrnou ztrátu paměti, je zde šance na návrat evropské identity. Evropská komise nominovala komisaře, který se má zabývat zachováním modu evropského života. Je to odhalující. Vysvětluje se nám, že modus evropského života spočívá v tom, že se akceptují všechny ostatní životní mody. Evropa nemá nic vlastního, protože je nositelkou univerzálních hodnot, která jakoby náhodou jsou též liberálními hodnotami. Prezentují se jako otevřené k otevření, tj. otevřené úplně všemu. Evropská unie doznává svou bezmocnost a poddání se dominantní ideologii. Je nezbytné, abychom oživili evropský pocit ve schematu historické kontinuity, která váže minulé s budoucím. Evropa, to znamená historie asociovaná s teritoriem. Evropská identita má svůj základ v komunitě spolupatřičnosti a v množině zemí, které Evropu tvoří. Identita neznamená něco, co se nikdy nemění, ale něco, co nám dovoluje, abychom se měnili a zůstali týmiž. Identita spíš než něco, co je, je tím, co vytváří to, co je.
       Síla islamismu v západní Evropě je důkazem naší slabosti. Pozorujeme separování velké části francouzských muslimů, nejsme schopni animovat sociální vazby, které jsou bází sdílení hodnot. Liberalismus je zodpovědný za destrukci společenských organických struktur. Společnost individuí je zranitelnou atomizovanou společností, kde lidé žijí v rostoucím osamocení ve válce každého s každým. V této společnosti princip rozkoše zvítězil nad principem reality. Musíme skoncovat s touto společností, abychom se mohli samotní rekonstruovat.