praha

Západní zapadákov

Patříme na západ, když východ tak nenávidíme? Jsou nějaké jiné možnosti, ale abychom se je snažili odkrýt, na to jsme moc západní, totiž líní. Líní zabývat se věci veřejnými, když televize tak všechno pěkně předžvejkne. Pražským derby otravují v každé hospodě ve státě a Praha je všech Čechů ráj, kupodivu vám dá v kavárně asák brněnské architektury téměř po hubě a studentka zemědělské ve vás vidí barbara, když připomenete OyGasseta - Akropolis je báseň z kamení vržená k bohům, absolutní krása, nesrovnatelně silnější než evropské pahorky osazené architekturou. Nebo třeba není Loket Prahy krásnější. Goethe tam slavil osmdesátiny a napsal, že Loket je dar přírody lidstvu. Praha zůstane v srdcích mladé i staré české mládeže navždy nejkrásnější, dáme raději po hubě někomu, kdo tento výrok zpochybní, než abychom dali po hubě někomu, kdo znetvořuje Prahu.

      Monstrózní chlípnost, která se rýsuje kolem Masarykova nádraží je hrůznější, než kdyby na tu oblast padaly bomby. Památkový úřad ne moc hlasitě protestuje, ale tentokrát je podle pražských pirátů v Rathausu už pozdě. Obvykle se vedou nekonečné spory a stavební řízení vázne, pokud památkaři naznají, že fasáda ve dvoře neladí se soklem v rohu, dnes devastace velké části pražského centra a nevázne nic, jako po másle to jede. Proč má být podle? U nádraží vykopali zatím jenom jámu a nádraží vymalovali, pražský primátor, kdyby byl jenom trochu na úrovni, tak přestane být zbabělým a stavbu zastaví. Jsou to jenom projekty průměrných, co za tento projektový paskvil mohou průměrní architekti požadovat? Primátor, když zastaví tu obludnost, vstoupí do historie Prahy, zařadí se do řady velkých, žijeme v absurdní době, ne za velká díla se dnes vstupuje do historie, ale za hráz proti perverzi.

        S neuvěřitelnou drzostí agenti developperů prezentují projekt v médiích, museli zkorumpovat činovníky pražského prvního obvodu i centrálního magistrátu, jinak to není možné. Jakoby Čechy měly fascinovat průměrné výplody architektů hozené na papír v Microstationu, navíc tento typ budov je tam předprogramovaný. Kde je možné něco tak obludného vidět, např. v Lisabonu, ani ve vnitřním, ani ve vzdálenějším centru města nic podobného, pokud by někdo přišel s něčím podobným v Římě, tak se vystavuje nebezpečí na životě. Poslední stavební zásahy do římského centra pocházejí z Mussoliniho epochy, např. budova FAO nebo část náměstí Republiky, zcela konzistentní původní architektuře, jakoby z ní rostly, ale to byla doba velkých architektů.

       Rozsáhlá obludnost kolem nádraží zbortí optickou rovnováhu centra, převáží monstrózní hmota a definitivně zmizí to, co dělalo Prahu Prahou, poetický opar rodící se ze styku epoch, které jsou v rovnováze. Současná architektura nemá duchovní energii a pražští činovníci s architektonickým průměrem se pouští do tak rozsáhlých projektů, jejichž sanace potrvá dalších sto let. Přitom dnešní architektura není schopna řešit banálnější problémy v centru, např. okolí cenných staveb v oblasti jako je budova MZe, po nekonečných přestavbách konečně povýšit interiér budovy Bílé labuti, rozumným způsobem, který by byl aspoň trochu na výši, vyřešit křižovatky a  pěší a dopravní zóny v širším okolí  úžasné stavby bývalého ROH hotelu,  rekonstruovat vozovku ulice Na Florenci a její přechod k Celnici, ulice sama o sobě je v dnešní podobě úžasným zážitkem, s výhledy na Vítkov, na Vinohrady i na Staré město, cítit tep nádraží, toto všechno obludné stavby zruší. Celé oblasti kolem Masarykova nádraží, která dnes patří všem, se zmocní jakýsi byznys, v části budou byty a garáže pro kohosi – hlupáky, kteří se považují za nadlidi.

        Navržené stavby vůbec neváže žádná vnitřní nutnost realizace v pražském centru, jsou mu ambivalentně vzdálené. Dýchá z nich sen globalisty, lepší by bylo je postavit někde u oceánu, ale mohou stát i v Praze, je to tu bezpečnější než jinde a dobrý český servis.  Prahu chápou vyvolené elity jako spolehlivý  přívěšek svých globalistických řetězců, byty a kšefty kolem budou určitě velmi luxusní. Češi na karlovarském a plzeňském venkově, půdě oplývající medem a strdím, se spokojí s jiným globalistickým snem, globalistickými řetězci vietnamských prodejních kutlochů, úžasně ekonomicky efektivních, zásobovaných ze tří skladů ve státě.