kazach eu

Kazachstán nebo Evropská unie?

Kazašský historik Nurtaj Mustafajev, trochu nostalgičtější, ale adekvátní hodnocení doby ve web novinách camonitor. Zajímavý historikův postřeh, globalizace přispěla k vyššímu světovému životnímu standardu, ale ze všech udělala globální chudáky. Klíčovým problémem doby je neschopnost identifikovat a vychovat elity. Historik soudí, že kultura v Kazachstánu a spolu s ní i společnost degradují, paralelně to pozorujeme i v Evropské unii a historikova diagnoza je velmi relevantní i pro EU. Kazachstán ještě nedávno, stejně jako evropské národy, procházel obdobím kulturního a vědecko-intelektuálního rozmachu. Podle historika návrat do těchto vrcholů je takřka nemožný.
Co to je vůbec kultura? V jaké situaci se dnes nachází?
      Existují stovky definic, v širším smyslu je to vše, co lidstvo vytvořilo, zahrnuje materiální i duchovní hodnoty. Kultura: adaptační mechanismus lidí na vnější sféru. V naší zemi kultura, ve všech svých podsystémech, utrpěla těžké fiasko. Dá se mluvit o mizerné úrovni vzdělání, slabá úroveň vědy a vědců, celkový pád umělecké úrovně a de facto smrt literatury. I v takových druzích umění jako jsou zábavné pořady, estráda, biograf vidíme jenom špatné pokusy imitovat nějaké hvězdy pop-průmyslu.
     Dneska se prakticky nikdo nedá srovnat se zpěváky a hudebními skupinami období od šedesátých do prvé poloviny osmdesátých let. Naše současné hudební hvězdy se ani v nejmenším neblíží Róze Rymbajev, Alibekovi Dniševovi, nic srovnatelného s Bumerangem Tahira Ibragimova, A´Studiem, Nordem atd. Nemluvě o jiných uměleckých druzích..
      Kam až klesla kultura? Stačí se podívat, co zaplňuje plátna biografů, údajně kultovní díla - o těžkém údělu imigrantky z centrální Asie v Moskvě, o válkách drogových kurýrů.. Sociální problémy se z neznámých důvodů překládají do pořád stejných konjunkturálních schemat. 
V Kazachstánu se natáčí i oceňovaný film?
      Můj osobní názor: Kočovník (2006) a další projekty nedosahují úrovně filmů režizéra Chodžikova, tehdejší a dnešní film, to je jako nebe a země. Vzpomeňte na Výstřel na Karaši (1968), Konec atamana (1970), Ljutyj (1973), Transsibiřský expres (1977) a další, diváci se k těmto filmům stále vrací. Podobná situace panuje i v ruském biografu, průměrné historické filmy a slabé filmy o občanské válce, za třicet let ani jeden bojový film úrovně Bílého slunce pustiny, žádné válečné drama srovnatelné s Běloruským nádražím z roku 1970. V liberály proklínané brežněvovské epoše „zastoja“ byla vytvořena poema Džubana Muldagalieva "Já Kazach", básně Mukagali Makatajeva a Ožasa Culejmenova, romány Alimžanova, Esenberlina, Šuchova, Sumaško atd. Je to nějaký „zastoj“? Naopak, byla to zlatá epocha kazašské literatury. Dnešní stav nelze nazvat než katastrofickým.
Kde je důvod?
    Globální i vnitřní kazašské důvody. V XXI. století nastoupila epocha informační fáze globalizace a literatura začala zmírat na úbytě, tak jak mizí některé druhy fauny a flóry. Životní tempo zrychlilo. Lidé už nechtějí ztrácet čas mnohodílnými romány jako je Vojna a mír, s detailním obrazem duševních procesů jejich hrdinů. Podobně poemy a básně z pohledu běžného čtenáře jsou moc smyslově přetíženy. Ne náhodou se už koncem 19. století stávaly populárními krátké novelky Čechova, O´Henriho, telegrafní Hemingwayův styl. Škola tomu všemu napomáhá, stačí z Wikipedie zkrácený obsah Anny Kareniny nebo Hamleta a můžete psát diplomní práci. Nejen to, lidé dnes nečtou ani publicistická, analytická nebo vědeckonaučná pojednání. Něco lakonického, nejlépe to poslechnout nebo vidět vleže na gauči. Čím lépe vypadá moderátor na obrazovce, tím víc se divák zajímá. Samozřejmě o seriózní analýze a kvalitní žurnalistice při takto nastavené massmediální kultuře nemůže být řeči. 
       Jsou i vnitřní kazašské příčiny. Bída ve školách a ve vědě. Učitele, i vysokoškolského a výzkumného pracovníka dnes považují za loosera, za neschopného dělat něco efektnějšího, výnosnějšího. Z pedagogů dnes dělají poskoky namyšlených fracků. I zákon pohlíží na jejich činnost jako na službu v odvětví vzdělávání. Místo vzdělávání se zavedly ohlupující testy a z učitele se stal byrokratický registrátor. 
     Řeknu i něco víc, ze státem placených úředníků se stali pěšáci sloužící státní moci, kteří jsou na ní závislí. Kulturu lze rozdělit na dvě sféry, translátory a generátory idejí. K první skupině patří učitelé, pracovníci muzeí, galerií, herci, televizní zaměstnanci. Nic nového od nich nepřijde, pouze transmitují, co jim přijde od generátorů. Tvůrčí inteligence se nazývá generátorem, kreativní třídou, ale dnes nejde než o velmi degradovanou tvůrčí inteligenci. 
      Zde je odpověď na otázku proč došlo ke kulturní degradaci. Jednoduše proto, že nejsou lidé, kteří dokáží tvořit a generovat kulturu. Veškerá bída biografu, televize, divadla, zábavy atd. plyne z toho, že neexistují kreativní lidé. Pozoruje se to nejen v Kazachstánu. Znám dobře celou zemi, dětství jsem strávil na jednom dvoře mezi domy na průsečíku ulic Mírová a prospektu Abaje, sousedem nám byl Ivan Šuchov, Mustafin, Šaškin, Žarokov, Kužamjarov, Osmanov, pěvkyně Róza Baglanová, množství členů akademie. Na zdi našeho domu visí asi dvacet pamětních desek. Na druhé etáži žila Kunajevova (první tajemník komunistické strany Kazachstánu) sestra, byla ředitelkou domu družby. My kluci jsme ji říkali teta Fasilja. Byla to dobrá žena – schopná a taktní. A dnes když se dívám na politické činitele začínám chápat, co to tenkrát bylo za lidské formáty.
       Většina dnešních herců – polovzdělanci a nezřídka hlupáci. Důkazem mohou být neustálé hovory s nimi, které dávají v televizi. Jestli člověk v televizní hře nebo ve filmu ztělesnil nějakou významnou osobnost, to neznamená, že je jejím alter ego. Nízká úroveň kultury je vidět na míře zbožštění těchto lidí.
Vede odtud cesta?
        Zažíváme úpadek, krach a fiasko vysoké kultury – ve všem. Nemůže být znovuzrozena, tím méně dospět do nějakých vrcholů. K jejímu rozvoji není připravena vláda, vzdělaná třída vědecké a tvůrčí elity a vlastně ani národ. Tím více se nedá dospět ke kulturnímu vzmachu nějakými zákony. 
       Žijeme v období kapitalismu, ale vůbec ne konkurenčního. Je mi k smíchu když se hovoří o novém průmyslu. Jaké závody? K čemu? Všechny naše velké podniky byly postaveny v proklínaném sovětském období. A co se postavilo potom? Něco bezvýznamného. Celá naše ekonomika a společenský systém – nazývám to kult kargo. Všechny ty bývalé podniky byly opravdové, se svými hrdiny, byli jsme opravdovým pokolením. Dnes ekonomika ani kultura nejsou nikomu potřebné.