dobrianski cina

Dobrianski ve WSJ

Bývalá Bushova ministryně a vysoká funkcionářka v republikánských i demokratických administrativách Paula Dobrianski navrhuje v článku ve WallStreetJournal (WSJ) vyvodit důsledky z koronavirové pandemie a potrestat Čínu. V úvodníku v čínském oficiálním GlobalTimes na podobné výplody reagují tím, že Čína jako druhá světová velmoc a nejspíš brzo první, má velkou zodpovědnost za svět a udělá nejlíp, když to přejde mlčením. V kryptografické formě se na politiku typu Dobrianski, která podle GlobalTimes vítězí v USA bez ohledu na stranickou příslušnost, odpovídá v jiném článku, který čínské noviny převzaly z neoficiálních regionálních novin - Čína musí urychleně dokompletovat tisíc atomových hlavic na dobrých nosičích.  
      Dobrianski je sama podstatnou součástí krizového problému, v kterém virus nehraje až tak velkou roli. Předně ona samotná je svědectvím upadlé demokracie, nejsilnějším bodem americké demokracie byla alternativa mezi republikány a demokraty, včetně alternativního nahrazování byrokracie ve všech úrovních podle volebního výsledku.  Dobrianski ve svých funkcích, např. jako státní tajemnice v ministerstvu obchodu, patřila ke komponentám systému, který globalizoval svět fanatickým způsobem a dovedl Spojené státy do katastrofické ekonomické závislosti na Číně. Její předchůdce ve funkci v ministerstvu obchodu, též republikán Robert Reich, hlásal ve WSJ, že výstup z širokého výrobního segmentu znamená přirozenou evoluci ekonomie, Amerika se musí koncentrovat na nové joby a služby. Dokonce použil historickou analogii mezi zemědělskými státy a vyspělými, které zemědělství opustily a přešly k průmyslovým produktivnějším  odvětvím. Podle Reicha americký průmysl je vlastně zemědělstvím moderní doby, je třeba ho přenechat zaostalejším zemím. Tato nehorázná filozofie stála dlouhá desetiletí v jádru americké a evropskounijní ekonomické politiky. Pokud by Dobrianski chtěla skutečně reflektovat problém, musela by nejdřív kriticky zpochybnit sebe samotnou a celý establishment. 
        V Německu naopak něco jako trestat Čínu není moc populární, v novinách se poslední dny publikovaly hospodářské statistiky za březen, nejsou vůbec moc dobré a to se karanténní omezení nasadilo až v polovině měsíce, očekává se, že dubnové statistiky musí být ještě horší. V komentářích ke statistikám se uvádí jako jediná nadějná cesta – Čína se staví na nohy a její hospodářství se vrací do starých kolejí.
        Dobrianski ve WSJ horuje pro rozšíření skupiny zemí tzv. Quad, tj. Japonsko, Austrálie, jižní Korea a USA o Vietnam, Taj-van a Indii, tato koalice států má nahradit v dodavatelských řetězcích Čínu. Výrobní kapacity by se měly podle jejích představ přenést z Číny do těchto států. Podle Dobrianski integrace Číny do světového obchodu neumírnila čínskou agresivitu. Předně kdyby něco takového bylo reálně možné, dávno by to existovalo. Indie se z mnoha příčin neukázala jako optimální v roli světové manufaktury, francouzské a německá firmy, které stavěly na Indii, nakonec musely ze země se ztrátou  vycouvat. Vietnam je malá země a inovačně nesrovnatelně slabší než Čína a podobně jiné asijské země. Čínská invence je silnější než japonská, píše Aded Shenkar v „Čínském století“. Dobrianski nenavrhuje opustit principy bezuzdné globalizace a přejít k rozumnějším osvědčenějším modelům národních ekonomik, navrhuje reorganizovat globalizaci, která by byla přímo řízena z USA, naštěstí tento typ konstrukcí do té míry protiřečí reálným podmínkám, že se nemůže prosadit. 
        Dnes po pár týdnech koronavirové krize tři čtvrtiny amerických podniků pociťují dopad výpadku v dodavatelských řetězcích, podobně v japonském a jihokorejském případě. Podle fantazií Dobrianské chce Čína vydírat USA i zdravotní dodávkami, na kterých je země silně závislá, ve WSJ píše, že japonský ministerský předseda vytvořil fond 2.2 miliardy dolarů na podporu přeložení japonských subdodavatelů do jihoasijských států. S takovým fondem jde o velmi pustou fantazii. 
      Vytvořit koalici proti Číně se zeměmi, které jsou dnes na Číně závislé, jako Vietnam, Japonsko i jižní Korea nebo se dají chápat jako slabší čínský konkurent jako v případě Indie. Čína s třetinou světového obyvatelstva je dnes na zbytku světa méně závislá než naopak. Dosáhla takového stupně technologického rozvoje, že ostatní už nepotřebuje, ale oni potřebují jí. Navíc autoritativní řízení státu v Číně funguje optimálnějším způsobem než havarované partajní demokracie, jak vidíme v Americe nebo v Evropské unii, k tomu přistupuje fakt, že mocenská autorita v Číně nebrzdí individuální kreativitu, ale naopak ji potencuje, dnes už víc než je něčeho takového schopen západ. Řešením nemohou být podobné chiméry, navíc od lidí, kteří za krizový stav nesou přímou zodpovědnost. Čína nevidí nebezpečí v reindustrializaci zemí, které si dobrovolně průmysl odbouraly, dokonce může tomuto procesu napomáhat.
       Deglobalizace, akcent na suverénní národní zájmy a politiku jejích prosazování, ne pasívní odevzdání sebe na pospas vyšším organizacím jako je Evropská unie, která je v německém zájmu akcelerátorem zničující globalizace. Národní zájmy neznamenají štvaní proti Číně nebo proti Rusku jako v českém případě. Spolupráce národních suverénních států a návrat k normálnímu běhu věcí je mementem doby