francie demonstrace

Už (roky)demonstrují

Ve Francii je poslední týdny (roky?) v ulicích  dusno, ve velkém rozsahu demonstrují různé profesní kategorie, které se cítí dotčeny navrhovanou důchodovou reformou. 42 penzijních kategorií se mají ujednotit a věk odchodu do důchodu zvednout ze 62 na 64let. Spengler napsal, že politika pokud nesleduje na prvním místě zájem státu, není moc zajímavá. Málo zajímavé jsou i tyto demonstrace, komu pomůže zachování penzijní kategorie učitelů, kteří chtějí příští týden též do stávky? Demonstrace se tradičně pomalu zklidní, což se už pozoruje, ministři mluví o vzájemných kompromisech a na čas to bude řešeno. Principiálním problémem není věk odchodu do důchodu nebo sjednocení penzijních kategorií, ale mizerná a nekompetentní skutečná vláda - bruselská. Pokud nebudou demonstrovat proti ní, popř. ji přímo nesvrhnou, jsou se svými demonstracemi trapní.
       Současná mizérie Francouzů je důsledkem rezignace na rozhodování o svém osudu, plyne z evropskounijní imigrační pasti, společné měny a vůbec z antidemokratických norem, které se staly v Evropské unii centrálním  principem. Příští týden mají demonstrovat zaměstnanci energetického sektoru, piloti, fyzioterapeuti a dokonce i právníci.  Před čtyřmi lety demonstrovali Francouzi proti ministru financí Moscovici, který byl mírně řečeno odborně nepostačující, a co vydemonstrovali: prezident Holland ho poslal do Bruselu, kde zodpovídal za celoevropskou ekonomiku, ministrem financí se stal jeho tajemník Macron. V této logice evropského vládnutí nejsou cíle francouzských protestů moc smysluplné. Na prvním místě musí být zachována integrita země ve všech rozhodujících systémech, pak mají smysl tradiční politické procesy včetně demonstrací, jenom národní přirozený rámec zajistí efektivní vládnutí v moderní společnosti. Na prvním místě by měli Evropané demonstrovat za tyto cíle, proti systémovým parazitům a post elitní bruselské mafii. Za normální stav věcí, kterým jsou i chráněné státní hranice a vlastní měna, právě s tím souvisí jejich příští důchody a prosperita. Demonstrovat za výlučnou zodpovědnost ve vlastní zemi, jejich ministři ani nemají dostatečné pravomoci, aby řešili podstatné.
      Francie s celou komedií zvanou Evropská unie ztratila samu sebe. Na rozdíl např. od ČR, kde jsme vděční za každou montovnu druhé kategorie a kde  provinční výbor evropskounijní ideologie zv. česká televize&rádio zglachšaltoval národní názor a invertoval i materiální fakta minulosti, ve francouzské narativě se mluví o třiceti kvetoucích (poválečných) letech. Pak padla Francii do brutálního objetí německé ekonomiky a stát přestal prosperovat. V roce 1980 státní dluh 21% HDP, dnes 101% vyvolává alarm, maastrichtské dohody povolují jenom 60% schodek. Podle analýz establishmentu by Francouzi chtěli žít lépe a pracovat méně, v Evropě ovšem nebudou jediní s tímto pocitem. Velká část Francouzů se domnívá, že existuje zázračný proutek nebo ministerský podpis a vše řešeno. Vláda delikátně vysvětluje, že by se mělo šetřit na veřejných výdajích, škrtat v sociálním systému, pracovat víc za méně atd. Zdánlivě by to k něčemu mohlo vést, ale jenom velmi temporálně. Francie se dobrovolně vsadila do společenství, které blokuje její přirozené vývojové možnosti. Dnes už celé generace Francouzů si nedokáží představit nic jiného než Evropskou unii a euro. Ekonomický motor země vysadil.
     Francouzský napoleonský centralismus  obsahuje mnoho pozitivního, ale zrovna v jedné věci se neprokázal, všichni státní aparátčíci jsou formováni jedinou školou. Všichni přijali za své teze Jeana Fourastiého o moderní společnosti. Konečně před dvaceti lety byla též česká ministerstva zaplavena bruselskými pamflety s těmito tezemi, nikdo naštěstí v Česku nebere tento typ propagandy vážně. Moderní společnost nepotřebuje průmysl! Moderní sektor  to není průmysl, ale služby - v analýzách z Evropské unie se psalo o České republice, že musí snížit podíl průmyslu na úroveň moderních zemí, Británie a Francie, tj. na 12%. Tento nesmysl stál dlouhé roky v centru evropskounijní politiky. Francii dovedl do stavu totální krize. Služby v jakýchsi kalkulacích té doby vykazovaly velkou přidanou hodnotu. Intuitivně je jasné, že průmysl je základem společenského blahobytu, psalo se to i na budovách českých škol. Česká republika z podivných důvodů si dobrovolně zlikvidovala např. obuvnický průmysl, kde jsme byli čtvrtých světovým producentem, a na to napojená další odvětví. Dnes se ukazuje, že tento typ výrob není neefektivní v Německu, v Česku měla být drahá pracovní síla.
       Existuje extrémně silná korelace mezi průmyslovou produkcí a hrubým produktem na hlavu. Francie deindustrializovala neuvěřitelným způsobem, v podstatě tento proces pokračuje pořád. Kupodivu vysoký podíl průmyslové produkce na HDP vykazuje i Švýcarsko a produkt na hlavu je tam dvakrát vyšší než ve Francii. Předpokládá se, že jeden job v průmyslu generuje dvě pracovní místa v terciálním sektoru. V průměru v zemích OECD se průmysl podílí 20%  na hrubém produktu státu. V Německu propagovali snížení průmyslového podílu v ostatních zemích, sami si podíl 26% nesnižovali. Francie s 10% průmyslovým  podílem na hrubém produktu je dnes po Řecku nejvíc deindustrializovanou evropskou zemí. Aby se vyrovnal státní rozpočet, snižovalo zadlužení a uspokojily potřeby sociálního systému, odhaduje se, že podíl průmyslové výroby by měl dosáhnout 17%. Ale jakými nástroji  začít zemi industrializovat, když se země nachází v kleštích Evropské unie, regule EU něco takového ve větším měřítku nepovolují. Americký ekonom nobelista Edmond Phels přišel se zajímavým výpočtem, tvrdí, že v důsledku velmi omezeného ekonomického chápání Francouzů, země ročně ztrácí 1% HDP. 65% Francouzů v průzkumech vyjadřuje velkou skepsi nad budoucností země.