Dezorientace
Liberální chicagská ekonomická škola a generál vrah Pinochet podle jedněch otevřeli cestu chilskému ekonomickému zázraku a podle druhých jsou právě oni důvodem do nebe volající společenské nerovnosti v zemi a velké sociální nespravedlnosti. Musí se jít až k základům a odkopnout údajně moc liberální ústava a vnést do ní sociální prvky. Zajímavé, že levicoví kritici navrhují sociálně uvozené klauzule do ústavy, ale jak jen to jde, liberalizují. Politika socialistických vlád otevřené liberální ekonomiky a žádné limity na pohyb kapitálu se nelišila od Pinochetovy.
Katolický docent Carlos Casanova Guerra, uprchlík z Venezuely, řadu let žije v Chile, píše, že socialistické vlády demokratizací tradičního systému školství srazily jeho kvalitu a liberalizovaly jeho charakter bezbřehým způsobem, globalizační liberální ideologie ovládla univerzity. Ve veřejné dopravě, která se stala na podzim rozbuškou sociálních nepokojů, socialistické vlády liberálními postupy udělovaly koncese svým stoupencům do té míry, že není nákladově udržitelná.
Co bylo dobré před padesáti lety nemusí být dnes adekvátní. Liberální ekonomická politika přinesla před padesáti, čtyřiceti lety zemi prosperitu nevídanou v jižní Americe, ale dnes je to celkem irelevantní, stejně jako fakt, že tenkrát vládl Pinochet, který tuto politiku zvolil, Allende si zvolil jiný ekonomický model, kubánský, a ten není moc spotřebitelsky vstřícný. Sociální kritici současného stavu tvrdí, že výsledkem Pinochetovy liberalizace je korporativní kapitalistická společnost, s vzájemným propojením politiky, ekonomiky a gesce veřejného života. To je asi pravda, ale k této společenské struktuře mají nejblíž levicové strany. Vůdci protestů argumentují, že 27% národního bohatství je v rukou 1% populace, polovina pracujících vydělá méně než 500 eur měsíčně, velká část populace splácí půjčky a koncem měsíce nevyjde. S minimální mzdou 365 eur musí vyjít milion Chilanů. Mají to být liberální relikty zděděné po diktatuře a nová ústava to opraví, stejně jako vylepší penzijní systém ve společnosti, kde se stejně jako v Evropě moc dětí nerodí. Vyčítat něco podobného Pinochetovi je stejně oprávněné jako vyčítat Gustávu Husákovi, že v sedmdesátém nebyly kivi v samošce, nebo, že diplomantka (včera archív osobností na rádiu Classik) v designu skla v roce osmdesát nemohla do galerie do Duesseldorfu.
Pinochet se zrovna v ekonomické politice nespletl, srazil inflaci, radikálně klesla nezaměstnanost, konstituovala se střední třída, dostupné školství a zdravotní systém, Chile je ekonomicky v lepší pozici než většina sousedních zemí nebo např. i Řecko. Spletli se jeho následníci, když přes své zájmy, zapomněli na zájmy národa. Současné sociální problémy mají kořeny v nedávné minulosti, období před padesáti lety se na tom nepodílí. Politická elita v zemi, píše ve Figaru znalec jižní Ameriky Christophe Ventura, je zkorumpovaná, klíčovým problémem je fúzování národních a internacionálních ekonomických a finančních zájmů, místo toho, aby sloužily lidu země a odpovídaly národní suverenitě.
Krize země je důsledkem neúspěchu globálního liberalismu ve formě posledních třiceti let. Pinochet v tomto divadle zdaleka nestatuje. Dlouholetá ekonomická expanze generovala dostatek pro všechny, společenská nerovnost nestála v centru veřejné optiky, dnes se v slovnících ekonomů spíš frekventují termíny recese a dlouhodobé ekonomické zpomalení. Společenské cíle nemohou hledat svoji oporu v ekonomické dynamice a společenská nerovnost se stane viditelnější, perspektivy prosperující budoucnosti pro všechny se pomalu vzdalují. Levice vládla nebo někde stále vládne dlouhou dobu, ale řešení společenské nerovnosti nemá v programu, spíš koalici s nejbohatšími a zástupné societální cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat