Bez alternativ
Analýza Pierre Lévyho v revue Ruptures. Žijeme v povstalecké době? Chile, Kolumbie, taky Hong-Kong, Írán, Irák, Alžírsko, Libanon... Přidejte k tomu Francii nebo Finsko (připravují vlnu stávek)? Velké pokušení v tom všem rozpoznat něco analogického. Bylo by to však nebezpečné zjednodušení, každé hnutí vychází ze své specifické historické, ekonomické a sociální, kulturní a politické reality a odlišností. Často jde o výbuchy nepokojů, které ostatní svět překvapily.
Těžko najdete něco společného mezi protesty v Bogotě proti ultraliberálnímu vládnutí a v La Pazu, kde zlatá mládež zvrátila verdikt volební urny, která opět dovedla Evo Moralese do prezidentského úřadu. Nebo dobře živení prozápadní hongkongští vzbouřenci a revoltující v Santiagu de Chile, pro které zvednutí ceny lístku do metra znamená třít bídu? Dvě kritéria, která mezi jinými, umožní první uchopení jevu. Na jedné straně popis, který sugerují mainstreamová dominantní média: pokud protestujete v Caracasu, aby se svrhla chavistická vládní moc, nebo v Bogotě, kde požadujete slušnou životní úroveň, pak v prvním případě o vás referují s nadšením, v druhém případě se to jenom mlhavě zmíní. Na druhé straně jde též o sociální složení. Irácký protestní výbuch je nesen nejchudšími, především pracující třídou. V Libanonu je motorem protestů střední třída.
Pokud přece jenom chceme najít něco společného, aspoň pro nepokoje progresívní inspirace, něco opravdu existuje, a zdá se, že je to spíš něco prázdného: absence politické alternativy. Krutý nedostatek, který objektivně neposkytuje revoltujícím moc nadějí. Od Bagdádu a Bejrútu přes Alžír, mnozí dokonce odmítají ideu nějakého mluvčího, což připomíná duchovní stav panující u žlutých vest. Odmítání nějaké reprezentace je pochopitelné po zkušenostech s tradičními politickými stranami. Ale současně je to fatální handicap. V žádné ve výše citovaných zemích – stejně jako ve Francii – se nerýsuje odhodlaná politická síla, důsledně organizovaná a ideologicky koherentní, která by nabízela perspektivu nějaké změny.
Tuto absenci alternativy konstruktéři globalizovaného řádu pečlivě kultivují, je založena na třech kategoriích překážek. První je ekonomická: státy se dostaly do situace vzájemné závislosti, přesněji vzájemná závislost v důsledku volné cirkulace zboží a kapitálu, efektem globalizace hodnotových řetězců je zneškodnění sociálních hnutí. Za druhé jde o ustavení integrovaných institucí, jejichž cílem je vyřazení politických rozhodnutí z dosahu lidu pomocí likvidace suverenity. Evropská unie je prototypem něčeho takového, Brexit je úžasným protipříkladem. Třetí kategorie je ideologická, v čase kdy unifikované dominantní myšlení vede mládež k absurdním reakčním horizontům – zachránění planety – což má obrovskou výhodu, kanalizuje to velkou kolektivní energii (ne nutně obnovitelnou). Velký klimatický manitu OSN Michael Bloomberg, bohatý miliardář (bývalý starosta New Yorku), předal funkci klimatické věštkyně Kanaďanovi Mark Carneyovi, současnému šéfovi Bank of England a zapřisáhlému odpůrci Brexitu, těžko najít lepší symbol globalizované oligarchie.. Ekonomické bariéry, ideologická intoxikace, politické vměšování – tyto zbraně drží na uzdě lidové aspirace sociálního pokroku a.., neodděliteně, národní suverenitu. Svědčí o tom např. i ultimatum Jean-Yves Le Driana, patrona Quai d’Orsay, (ministerstvo zahraničí), který spolupředsedá skupině OSN pro Libanon: věrný Macronův patolízal (stejně jako Hollandův) se, ordinérně vměšuje do vnitřních záležitostí a diktuje politické třídě Libanonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat