Agonie státu aneb revoluce privilegovaných
Sertorio v El Manifiesto tento stav přisuzuje současnému Španělsku. Novinář a konzervativní intelektuál nezůstává pouze u analýz, ukazuje i cesty k oživení skomírajícího v inspirujícím článku. Když bohové někoho odsoudí, nejdřív ho oslepí. Elitní vládnoucí kasta zavírá oči před realitou, která se jí nezamlouvá, preferuje simulování reality podpírána akademickými a mediálními kašpárky. Negace evidentního a pokrokový úprk kupředu rozkládají slabé fundamenty režimu 1978 (post Franco). Symptomy státního rozkladu jsou dnes pozorovatelné v Katalánii a v menší míře v Baskicku, Valencii, Navaře a Baleárech: revoluce privilegovaných. Je lhostejné jestli se jedná o vévodu Orleánského a parlamenty, které oponovaly Ludvíku XVI. v shromáždění notáblů v 1787, nebo velkoknížata, politické hvězdy Dumy a generálové, kteří svrhli Mikuláše II. v 1917. Dnes nejprivilegovanější současného režimu, katalánská Generalidad (vláda) a levice, rozbíjí základy politické konstituce ve Španělsku, aby uskutečnily svůj dogmatický sen: problematickou nezávislost a neméně rozporuplnou republiku, chápanou jako politický monopol postmarxistů.
Ani levičáci, ani separatisté nemají důvod si stěžovat na slabý režim, který před regionální šlechtou zapomněl na národní suverenitu a ztotožnil doktrínu státu a pozitivní právo s ideologickou ortodoxií levičáckých sovětů. Od 1982 se neobjevil žádný ideový odpor intelektuálnímu monopolu feministických, ekologických, separatistických, gendrových atd. sekt. Ti největší agitátoři jsou dnes pány země, mají páky moci, soudce, biskupy, veřejné peníze, mohou financovat všechny ideologicky pochybné a neužitečné typy intervencí. Mohou mediálně i soudním mechanismem lynčovat kohokoliv, kdo jim oponuje, kdo překročí jejich rétorická tabu, chimérický zločin nenávisti není než jednoduchý juristický podvod umožnující uvěznění a zastrašení oponentů.
Dvacet let žijeme v tvrdé diktatuře pokroku. Dvacet let svoboda tisku, akademická svoboda a svoboda myšlení platí jenom pro ty, kteří se limitují na omílání trapných dogmat a aplaudování politické korektnosti. Občan státu pod knutou politickokorektních médií je podřízen stalinskému katechismu, filmům, údajně objektivních dokumentům a knihám a jde to až do videoher. Predikátoři morální nadřazenosti nám vtloukají do hlavy, že myslet jinak než hlásají, je vadné a trestné. Mají v rukou televize, rádia, noviny, generální ředitelství, nadace, muzea, katedry, to všechno placené ze španělských daní. Jejich politika a ideologie jsou evidentně nejhorším španělským zlem.
Národní krize má původ v rezignaci státu před levicí a separatismem. Jako kdysi šlechta a klérus, dnes režimní privilegovaní posledních 40 let vydírají slabé vlády, zakomplexované, krátkozraké a zbabělé. Privilegovaní jsou opilí drogou, potřebují stále větší dózu moci, přišla chvíle, kdy dealer v Moncloa (ministerský předseda) nemá další materiál, aby saturoval závislého. Už zbývá jenom destrukce státu. Separatismus může nabídnout svým radikalizovaným klientům, které si 40 let pěstoval, pouze nezávislost. Salonním levičákům nezbývá než něco podobného, po 40letech indoktrinace extrémně levicovými dogmaty se levice radikalizovala a něčím se musí živit víra věrných. Čím víc kapitulovaly centrální vlády před separatismem, tím víc narůstal počet jeho příznivců. Čím víc libertinistických a gendru vstřícných zákonů se přijalo, tím radikálnější jsou požadavky akademické levice a maloburžoazie. Ukazuje to, že vlastní slabost stimuluje protivníka.
Nezapomeňme, že dnes jsou miliardáři pokrokoví, komunismus se stal šik módní ideologií mezi bohatci a wipkami. Nižší vrstvy napodobují ty nahoře. Tedy milionář Bardem a Rosalie jsou ukazateli pro masu funkčních analfabetů, která je adoruje. Ve Španělsku nikdo nic v šoubyznysu (kultura je něco jiného) nedokáže bez certifikátu marx-leninské ortodoxie. Tato levice privilegií, subvencí a moci potřebuje nepřítele, aby agitprop fungoval. Separatismu je to jasné – Španělsko utiskuje a zneužívá nevinné (lokální oligarchii). Pro levici, Španělsko je mocným nepřítelem stejně jako fašismus, progresívní elita vší silou křísí mrtvého. Francisco Franco – beránek, který snímá všechny hříchy, které pokroková oligarchie spáchala, včetně ETA. Franco je symbolem a zbabělí s ním musí bojovat. Na tomto jméně se shodnou všichni, církev, armáda, koruna a instituce v různém stupni rozkladu. Církev se ztotožňuje s pokrokovým míněním, i když ví že ji v budoucnu nebudou pardonovat, ale příkazy Říma jsou jasné: z far udělat pokrokové lidové domy. Jít proti Bergogliemu si nikdo netroufne. Monarchie se provinila smrtelným hříchem, odvážila se obhajovat španělskou jednotu.
Co dělat? Ani monarchie, ani armáda, tím méně církev se nepostaví rozkladu státu, pouze my všichni můžeme být bariérou. Instituce desertovaly od svých povinností a Španělé musí vzít obranu do svých rukou, od armády, soudců, kněží a monarchie nemohou nic očekávat. Musíme artikulovat národní odpověď na agonii státu, nikdo kromě nás samotných nás nezachrání. Stávající systém slouží pouze politické levici, byl vytvořen proti nám všem, proti našim hodnotám, proti naší koncepci světa a proti španělské tradici. VOX artikuluje politickou odpověď, ale je třeba být důsledným – režim 1978 je počátkem našich problémů, zde začíná korodovat autorita státu a růst moc lokálních baronů. Nejen to, je třeba zrušit generální radu soudní moci, ústavní tribunál a ostatní zkorumpované instituce vládnoucího systému. Španělsko potřebuje konzervativní revoluci, v hodnotách a v kultuře, revoluční v politice a v sociálním systému, stávající systém prohlubuje každodenní mizérii a škodí národu.
Žádné komentáře:
Okomentovat