suverenita extrem

Suverenita (extrémně) zaostalá

Termín suverenita se už téměř nepoužívá a když, tak aby se naznačilo, že ti blízko k ní jsou zaostalí a nepokrokoví. O národní suverenitě bylo pražské jaro a evropské barikády v devatenáctém století. Protektorát byl suverénní do Hitlerova předpokoje, národu se to nelíbilo, statisíce položily život za tento termín, dnes nad českou suverenitou se dloubá v nose Merkelová a velká část národa je štěstím bez sebe. Vydavatel jedněch německých svobodných novin nazývá tento stav euforie z asketického konzumu. Suverenita je sice zakódovaná v Chartě OSN, ale dnes se ani tam nebere vážně. Pohrdá se jí a je směšná i v demokraticky chvilkovém davu na Letné. Italský politický filozof Carlo Galli píše, že na suverenitě je založen vztah mezi jednotou a pluralitou, mezi politikou a ekonomií, mezi politikou a právem, normou a výjimkou, mezi řádem a individuuem. Mimo suverénní stát jsou tyto pojmy vágní a fluidní. O suverenitě lidu a států se psaly tisíce let knihy, moc už se nečtou, o to definitivnější soudy nad suverenitou.
       V intuitivním chápání je suverenita kapacitou kolektivu vyjádřit se a současně definovat svoji pozici ve světě a v dějinách. Ve formě konfliktů kterým evropské národy v minulosti čelily, byla suverenita nezastupitelná v procesu přežití individua. Nakonec i v poválečném účtování německý národ, který se chápal jako zločinný, mohl přežít pouze proto, že jeho suverenita nebyla dotčena. Bosenští Srbové prošli Golgotou války, aby si vybojovali příslib suverenity, dnes bosenští muslimové s evropskounijní pomocí se snaží za každou ceny jejich suverenitu zlikvidovat, zůstane nezačleněné individuum, pouhá jednotka volební aritmetiky, která nemluví v jejich prospěch. Pokud se s tím smíří, vymizí z historie.
      Evropské národy čelí  situaci, která není nejpříznivější, upadající bezpečnost, současný materiální standard není udržitelný, jednoduše už z toho důvodu, že Asiaté jsou pracovitější a mají vyšší IQ, Afrika, která je z tohoto pohledu na tom ještě hůř, míří v milionech právě sem. V této situaci je evropskounijní doktrinou teze o tom, že se s tím nedá nic dělat, jakási transcendentní autorita si to přeje.
      Usilování o suverenitu státu je v této situaci revolučním antikonformním prvkem, znamená rebelovat proti transcendentní plyšové autoritě. Suverenita má pro identitu individua protektivní hodnotu. Člověk potřebuje stát v jeho aspektech sociálních, kulturních, ekonomických a v neposlední řadě se i podílet na jeho politice. Člověk potřebuje vlast, která netrvá dvacet let, ale tisíce let, potřebuje čerpat z mytických kořenů této vlasti. Nazývat tuto snahu populismem je zcela banální a nestojí za řeč, je to verbální hra společenských skupin, které se považují za elitní, protože vydělávají víc než je průměr. Částečná suverenita zemí EU se ukázala jako velmi problematickou, neumožňuje řešit žádnou klíčovou otázku doby, jako je udržitelný ekonomický rozvoj, imigrace i vědeckotechnické inovace, které v evropské rovině byly vždy podmíněny soutěží národů. Suverenita členských zemí EU je na černé listině, ovšem evropská suverenita na prvním místě není chtěná vedoucími státy Evropské unie Francií a Německem, i když se snaží vyvolat opačný dojem. Jednotný evropskounijní ekonomický a sociální systém tyto země nikdy nepřijmou, navíc by ani nebyl životaschopný. Suverénem v evropskounijním prostoru je neoliberalistická ekonomie, trh který rozhoduje a jemu je podřízena autorita politických institucí. Tento typ suverenity v konečném důsledku není udržitelný, bez národních suverenit sám sebe zlikviduje.
       Materiální blahobyt, aby byl udržitelný, musí mít pevnou půdu pod nohama. Solidní ekonomii a solidní měnu, nic takového se nedá odněkud importovat. Suverénní stát se prokázal jako nejúčinnější politická jednotka schopná čelit mezinárodním podmínkám a tlakům a zajistit přežití a rozvoj individua.  Rozhodování  a zákony suverénního státu mají být v globálním pokrokovém moři anachronismem.
      Suverenita je bariérou proti nihilismu postmoderní společnosti a proti negaci společenského dobra, říká francouzský filozof  Guilhem Golfin, s tím se dá souhlasit, ale už ne s jeho dovětkem, že obsah společenského dobra se musí znovuobjevit. Suverenita podle něho není politickým atributem, ale klíčovějším principem, odtud vyvozuje, že vymezování se proti EU a zpětný transfer suverenity jsou politickými kroky, které nestačí, aby se čelilo globalizaci a masové imigraci, to je ovšem též jeden z argumentů europeistů, argumentují, že situace dospěla do takové polohy, že Francie a samotné EU státy nemají sílu řešit podstatné záležitosti. Jaká suverenita, když v zemi je patnáct milionů imigrantů, jímž suverenitu garantuje bůh. Politika dovedla národ do pomalého rozplynutí a terminálního oslabení. Nastolení přirozeného stavu vyžaduje asi radikální řešení, jaké navrhuje Eric Zemmour. Vystěhovat je. Je tím výjimečný, Golfin a filozofičtí teoretici i velké části pravice zůstanou u teoretizování, existují prý alternativy politickému nacionalismu, návrat k autonomní rodině, podpora tradičnímu vzdělávání a řada podobných idejí znovuobjevování společenského dobra, které jsou stejně zajímavé jako globalistické utopie.
        Suverenita lidu v intuitivním chápání existovala v řeckých polis několik staletí před tím než se objevili první filozofičtí teoretici, termín nepotřebuje filozofickou redefinici. Suverenita státu je totéž co svoboda státu a je svázána se svobodou občana, vzájemně jsou neseparovatelné, bez svobodného státu má svoboda individua podobu existenciálního gesta, suverenita je stejně fundamentální jako právo na názor a osobní svoboda. Svrchovanost  parlamentu je odvozená od  lidové suverenity, parlament ji nemůže nikomu delegovat, pak tento akt není protiprávní, ale nesmyslný a protiřečící podstatě a jako takový neplatný. Ve Francii se teoretizuje a politika, kterou zavedl před čtyřiceti lety Mitterand je pořád tatáž. Impulz ke změně může přijít jen od politiky, kterou elitní intelektuálové, často i pravicoví, pohrdají nebo nemají odvahu se k ní přihlásit. Od tzv. populistické národní pravice.