Malé dózy jedu..
Pražská kostka, sobotní informační vsuvky na rádiu Klasik, trapný voice, nejspíš nepůvodní snaha o imitaci něčeho amerického, informace o ničem, k ničemu, pro nic a celou sobotu. Občas i nezvyklá dávka jedu, v pozadí neuvěřitelná míra nenávisti ke všemu ruskému. Německý velvyslanec si stěžoval na policii, že na Staromáku se prodávají masky Hitlera. Komentář Pražské kostky: bábušky, matrjošky a masky Hitlera, okupační reminscence. Jednoduše podle pražského rádia markery bývalých okupací německé a ruské přítomné dnes ráno na centrálním náměstí. To si myslí německý velvyslanec nebo je to jenom ideologická trapnost režizérů pořadu? Německý velvyslanec nazývá termínem okupace hitlerovské běsnění v Evropě a současně sedmdesátá a osmdesátá léta v Česku? Nebo je to výplod chorobné protiruské nenávisti emitované na vlnách TSF. Pro osvěžení paměti režizérům Pražské kostky výpověď Polky Stanislavy Lešinské na infoserveru Glavnaja tema. Něco podobného jsme určitě prožívali koncem šedesátých let v Česku? Dávivá nestravitelnost pravdy.
Víra, resp. uvěření takové pravdě, má tendenci se v hyperkonzumním období poněkud relativizovat, ale jde o běžný výkyv, který se vrátí do normálu až se regály trochu vyprázdní nebo nebudou tak dostupné. Ale i přes relativizační uvozovky doby má výpověď Polky Stanislavy Lešinské údernou závažnost.
V táboře smrti v Osvětimi dělala Lešinská porodní asistentku. V roce 1965 popsala co prožila a viděla. Do tábora přicházely i těhotné ženy. Vězeňkyně Stanislava měla na starosti tři baráky sbité z prken, v nich obrovské díry od potkanů. V jednom z baráků třípatrové palandy, na nich matrace ze slámy. V jedné takové posteli spaly 3-4 ženy, bylo to pro ně velmi nepříjemné, sláma se postupně měnila v prach. Nemocné ženy kladly na desky pokryté větvemi, dřelo to kůži až na kost.
Stanislava vyprávěla, že v barácích bylo neobyčejně chladno. V kamnech se téměř netopilo. Stanislava přinášela vodu, vědro za 20 minut. V takových podmínkách osud a zdraví žen neměly dobrou perspektivu a práce porodní asistentky byla velmi obtížná. Žádná antiseptika a obvazové materiály. Zpočátku na to všechno byla Stanislava úplně sama, lékaři tam nebyli. Pak pomoc z vězeňského osazenstva – lékařky Irena Konečná a Irena Bjaluvna. která zachránila Stanislavě život, když se nakazila břišním tyfem. Lékařky měly k dispozici pouze několik krabiček aspirinu.
Za celé pobývání v táboře smrti Stanislava asistovala u 3000 porodů. Nehledě na potkany, červy, infekce, nedostatek vody Stanislava tvrdí, že rodičky neumíraly. Do května 1943 všechny nově narozené táborové zdravotní sestry topily ve vaničce. Jedna z takových sester byla v táboře ze vraždy dětí. Těla zabitých dětí vyhazovaly před očima matek, které byly svědky, jak je požírají potkani. Do května 1943 bylo utopeno 1500 dětí, několik stovek dětí dopravili do tábora Paklo, okolo tisícovky dětí umřelo hladem, chladem a infekcemi. I děti, které unikly smrti postupně umíraly z hladu, jejich kůže byla tenká, byly vidět šlachy a kosti. V lednu 1945 osvobodila tábor (a Lešinskou) Rudá armáda. Lešinská pracovala v profesi do roku 1957, odvážná žena zemřela v 1974.
Žádné komentáře:
Okomentovat