Jakoby jen to
30 let po revoluci, která aby se vůbec revolucí mohla pojmenovat, musí být sametová, v novinách a televizích se srovnává to, co bylo tenkrát a co máme dnes. Tenkrát jen milion lidí k moři, dnes pět milionů, tenkrát tolik aut na hlavu, dnes zase tolik atd. Poslední žijící členové ústředního výboru asi litují, že v 1970 je nenapadlo halasně srovnávat, co bylo na regálech v 1940, resp. kolik lidí vyjelo k moři. Normálně myslící Čech musí mít za to, že před třiceti lety se cítil stejně mizerně jako dneska ráno. Velké plus minulého období, ta úžasná chvíle v deset večer v Dlouhé nebo Široké a u Štiky téměř nikdo a za Týnem pusto prázdno, Meyrink psal o zcela výjimečné poloze Prahy i mezi historickými městy, její atmosféra a duch. Dnes nehorázný kýč, centrum bez obyvatel, nadnárodní liberální spekulace a nové stavby hrůza sama. V srovnávacích statistikách se přece jenom dá vyčíst velká perverze bývalé epochy, a kterou částečně doba eliminovala, pokud je pravdivý počet tehdejších potratů 110 tisíc. Dnešní doba si to vynahradí demografickým propadem na pokraji národního vymírání.
Zmizel typ svobody regulovaný státní bezpečností, kde sice člověk mohl praktikovat základní lidské právo proklamované francouzskou revolucí, tj. svobodu názoru, ale musel se smířit s tím, že toto právo bude nejspíš praktikovat v base nebo v nejlepším někde na stavbě. Kulturní evoluce neumožňuje srovnat tato dvě časově posunutá období. V citlivé otázce, jako je svoboda, je třeba hledat odpověď u lidí, kteří se tím zabývají ne teoreticky, to i němečtí filozofové se domnívali, že člověk je velmi svobodný pod Hitlerem, marxisté totéž soudili o Stalinovi. Je třeba naslouchat souzením praktiků, kteří mají odvahu stále o tento prostor bojovat, a silným hlasem v Evropě, který vnáší do problému jasno, je Vera Lengsfeldová. Disidentka v NDR, pak poslankyně CDU a dnes opět disidentka v evropskounijní totalitě maskující se za svobodu.
Jeden aspekt tehdejší nesvobody byl tenkrát spojen s demagogií dobra stejně jako dnes, a tento nebezpečný aspekt se v osmdesátých letech úplně vytratil. Režim řadu let intoxikoval populaci o velkém dobru internacionální solidarity s trpícími národy na planetě, utrpení budou zbaveni až vítězstvím socialismu, popř. lokální komunistické strany, ke kterému jim solidarita dopomůže. V jistém období být nesolidární s trpícími národy, popř. s internacionálním bojem komunistických stran, znamenalo největší zločin doby. Stejně jako dnes. Režim častoval antiinternacionalisty nejhoršími termíny včetně rasismu a fašismu. Při srovnání epoch, když už to má být, pak v osmdesátých letech jsme byli svobodni od teroru univerzálního dobra. Dokonce Lubomír Štrougal píše ve svých pamětech, že s Gustávem Husákem řadu let žádali sovětské lídry (včetně Gorbačova), aby nás ušetřili finančního příspěvku na internacionální solidaritu, který dost zatěžoval státní kasu, nereagovali včetně Gorbačova.
A vůbec jakoby šlo jen o žvanec. Ve fantazii současných poněkud chabých elit figuruje jen to. Existuje něco jako národní intuice nebo podvědomí i o svobodě. A v jeho chápání se minulá pokroková internacionální solidarita vyjevovala stejně odporně a nebezpečně jako ta dnešní pokroková solidární lidskost s masovou imigrací. Pokud budeme pozorně analyzovat tento aspekt nesvobody až teroru, pak pravděpodobně evropskounijní dnešek znamená větší dávku teroru.
Svoboda člověka je v protikladu s programovanou perspektivou celkem rychlé národní smrti a eliminace historického státu. Solidarita může mít charakter pouze individuální charity založené na individuální morálce. Zákon musí vycházet z regulí demokratického státu, ne z politických přání všeobjímající solidarity, pak jde o podvod, který vede k zotročení individua, k negaci svobody. Takto to národní intuice chápe, zachování národní identity ve všech aspektech je soklem svobody. Národ svobodně, ze své vůle integroval židovská ghetta, do jisté míry docházelo k mísení s německým živlem, ale vždycky šlo o přirozenou vůli a přání všech stran. Je prvkem nesvobody a teroru nutit národ, aby přijal kvóty lidí, kteří jeho hodnoty nenávidí a negují. Pouhá ústavní konformita k evropskounijní elitou fixovaným normám bez národní historické podmíněnosti nevede ke svobodě, ale nastoluje teror. Simone Weilová ve svém testamentu „mít kořeny, je nejdůležitější a nejméně známou potřebou lidské duše“ (a svobody).
Žádné komentáře:
Okomentovat