napoleon bonaparte

250 let inspirace

Francie slavila 250 let narození velkého císaře, měla slavit, ale nějak na něj oficiózní Francie zapomněla. Někteří historici na to upozorňovali a zdůvodňovali proč tomu tak je. Dlouhé stránky důvodových litanií, které mají tendence čtenáře uspávat. Je to jednodušší: hlubinný aberativní evropskounijní režim ve své francouzské odnoži to zařídil. Naslouchat dlouhým diskuzím proč tomu tak je, je v jisté fázi nezajímavé a nudné, zajímavější a čtivější je návod k rozkopnutí tohoto stavu. Prezident think-tanku Millénaire, zabývající se obnovením pravice, William Thay, v Causeur právě o tom.
      Bonapartismus měl středobod v meritokracii, ve velikosti Francie, měl ambice shromáždit národ kolem svého společného osudu, reformační ambice a politický voluntarismus - jsou to klíče, jak vyjít i z dnešního marasmu, kterým Francie prochází již několik desetiletí. 
        Absence strukturované opozice skrývá nebezpečí Macronova znovuzvolení v 2022. V termínech konkrétní akce se současná epocha vyznačuje zúžením pole politických možností a nezpůsobilostí politiky k reálnému průlomu, který by odpověděl na společenská zla (nezaměstnanost, nulová budoucnost, jak individuální, tak kolektivní). Rekonstruující se pravice by se měla Bonapartem inspirovat, zrevolucionizovat svou politickou logistiku, jen tak porazí Macrona a postaví na nohy zemi blokovanou politicky, ekonomicky a institucionálně.
     Pozorujeme, že v klíčových momentech své historie se Francie obrací k vizionáři: čekejme tedy až ten příští přijde a obraťme se k minulosti, kde Napoleon Bonaparte má člověku pravice mnohé co říct.
      První lekcí bonapartismu je filozofie centrovaná na zásluhy, umožní to bojovat s fatalismem. Pravice je v permanentní deklinaci od Sarkozyho v 2012, vstoupila do fáze, kdy jakýsi determinismus předpovídá její smrt. Ovšem  politika, stejně jako jiná kolektivní nebo individuální oblast, nerezonuje se zákony determinismu. Obzvlášť vstoupí-li do toho vůle. Generálova cesta by měla inspirovat dnešního politického člověka. Trajektorií své cesty potřel determinismus. Jeho život je příběhem člověka, který původně neoplýval velkými dary - ani rodinnými, ani geografickými - a byl povolán jednoho dne vládnout Francii. Napoleonova trajektorie může dát pravici víru v její politický osud, znovu se najít a vládnout zemi, ale rovněž se navrátit k politickým kořenům bonapartismu. 
       Tváří v tvář lidovým a středním vrstvám, musí pravice nutně navrhnout nový sociální pakt. Bonapartismus symbolicky valorizoval zásluhy stužkou čestné legie nebo maršálskou holí, dnes podle OECD trvá 6 generací (tj. 180 let) než chudší  rodina dosáhne průměrného příjmu.
      Druhou lekcí bonapartismu - velikost Francie může být restaurována heroickým úsilím, francouzské hodnoty se v Evropě znovu nastolí. Generál odpověděl na klíčovou potřebu své epochy - na definici francouzské identity, osciloval mezi vůlí udržet některé cíle revoluce a na druhé straně potřebami silné exekutivy. Před tím než vzal do rukou otěže Francie, oplýval ethosem hrdiny. Most Arcole, stejně jako egyptská epopej po Alexandrových a Césarových stopách, formovala se osobnost, jejíž individuální vůle je asociována s kolektivní ambicí. V procesu rekonstrukce musí pravice sesadit z trůnu první evropskou mocnost Německo, musíme se odvážit náš model měřit s americkým a čínským. 
       První konzul se pokusil smířit dvě Francie rozdělené popravou Ludvíka XVI., vzal do vlády bývalé montagnardy, např. Foucheho, a též osoby jako Portalis, které favorizovaly návrat Bourbonů. Dal šanci monarchistům, několika amnestiemi emigrantů zklidnil Vendée. Když Napoleon tak uspěl srovnat příkopy, může snad dnes pravice shromáždit města, která svedl Macron a venkov, který je napojen na Marine Le Pen?
      Tato třetí stopa bonapartismu uspěje pouze tehdy, když pravice navrhne novou revoluční politiku založenou na novém občanském a ekonomickém pořádku. Po vzoru Code Civil, proklamovaného 1804, navrhnout novou definici života společnosti, čelit tím především radikálnímu islámismu a multikulturalismu. Imperativně změnit zákon o občanství a trestní zákoník, garantovat principy, které jsou fundamentální našim hodnotám. 
     Čtvrtá lekce bonapartismu - velká vůle reformovat společnost je principiální, Francie se musí modernizovat. Code Civil položil základ moderní Francii, realizační stopy pořád existují (lycea, prefektury, Banque de France...). Napoleon, spíš než válečník, by měl být chápán jako velký stavitel, schopný svými činy jít k hranici možného, symbolizuje to l’Arc de Triomphe. Politika postavená na masívech granitu má solidní bázi. Pravice musí promyslet své nadčasové reformy: definovat velké projekty ad hoc cílící na komparativní výhody Francie ve výzkumu, digitalizaci, vojenství, energetické nezávislosti, ve zdravotnictví. Zrealizuje se to především masívními veřejnými investicemi, silným partnerstvím veřejného sektoru s  privátní sférou v rámci gaullistického pojetí státu, (tj. nadřazenosti státu).  
       Pátá lekce k překonání stagnace - politický voluntarismus. Politický voluntarismus, který Napoleon praktikoval, byl skutečnou bariérou proti všem reakcím, které mohly následovat v rovině vnější i vnitřní. Tato politika rozšířená do celé Evropy nastolila napoleonský model, který kontinent dlouhodobě proměnil. Např. v důsledku francouzské přítomnost se ve Španělsku ustavila Guardia Civil, v Itálii carabinieri, a podobně v Rusku. Sen o Evropě složené z národů vedených idejemi Francie. Císař uvažoval v národní i kontinentální dimenzi.
      Pozvedl finančně zruinovanou zemi, znamená to, že politika může determinovat ekonomiku. Aby uchopila otěže moci a mohla prosadit politickou revoluci, musí se pravice zmocnit nástrojů, které mají tendenci blokovat účinnou akci, jako je Evropská unie pod německým vlivem, podobně se musí zbavit blokací ze strany různých moralizujících národních elit. A ne v posledním případě diktát soudců.
     Meritokracie proti determinismu, imperativ národní velikosti, shromáždit a přesvědčit lid, reformační ambice  a politický voluntarismus, jsou napoleonskými principy. Musí se stát pilíři rekonstrukce pravice. Akce generála de Gaulle je dalším referenčním bodem. Připomeňme si, že Francie není Francií, pokud není velkou a fakt, že politický boj se vede paralelně s kulturním bojem. Nevzdát čest Císaři v okamžiku jeho 250 narozenin, byla velká chyba.