sobota 10. srpna 2019

olson penze

Nic není svaté

Někdo to za nás vyřeší, Angličané říkají „Let Georg do it“, politici, o nichž víme jenom to, že nalezli do politických partají a udělali rychle kariéru, mají vyřešit to podstatné, na čemž závisí existence společnosti. Dnes již zesnulý dlouholetý vůdce jedné politické strany velkého morálního kreditu, která měla v programu (i u jména) nebýt angažován v jiné partaji, si dlouhé roky stěžoval na kádrovou bídu mladé generace, která vstupuje do politických stran. Již dávno v devadesátých letech předvídal z toho vyplývající problémy.
       Ukazuje se, že kádry jsou zcela klíčovým problémem, nejen u nás, ale v celé Evropské unii. O této luze se nemůže domnívat ani opilý, že něco vyřeší. Na ja, říká německá vůdkyně Angela, je to tak. Bohužel generalizovaná pohodlnost a neochota se angažovat a aktivně vstoupit do politického prostoru, brzo udeří velmi nepříjemných důsledkem.
        Nic není sacrosanto a jak se lze dozvědět z německého WirtschaftsWoche i ze článků, které nevyžadují dvě eura pro pokračování ve čtení, žijeme v pověrách, že důchody jsou nedotknutelné, když ekonomická infrastruktura je tak zchátralá a má tendenci dál chátrat. WiWo míří na Němce, ale vzhledem k tomu, že nemáme moc daleko do německého protektorátu, asi mysleli i na nás. Velmi nepříjemný fakt pro dnešní i příští důchodce, navíc když v Česku můžeme dojem, že naše infrastruktura z neznámých důvodů v chátrání má větší akceleraci než německá. Obvykle se důchody anulovaly po velkých společenských změnách, např. lidé, obvykle šlo o živnostníky a rolníky, kteří si platili důchodové pojištění i v Rakousku-Uhersku, počátkem šedesátých let brali kolem šedesáti korun, což se rovnalo kupní síle sedmi 200 ml. lahvím rumu nebo dvaceti uzeným makrelám.
       V Německu, v politické paměti populace, a politikum tím stále operuje, je období po první světové válce, kdy vítězné mocnosti tak srazily německou ekonomiku na kolena, gigantická inflace anulovala důchody a starým nezbývala než pomalá smrt hladem. Kupodivu i při ztrátě historické paměti, kterou naše doba trpí, tato historická pravda se nezapomněla a důchody byly donedávna posvátné pro pravé i levé. Pokud se začíná zpochybňovat nedotknutelnost důchodů v Německu, v ostatních zemích by se starší ročníky měly třást hrůzou. V německých analýzách se často odvolávají na amerického ekonoma Olsona, který popsal situaci dlouhé společenské stability, dospěl k závěru, že nejen společenské otřesy vedou k anulování úspor a důchodů, ale i dlouhá stabilita, dlouhé období dolce vita.
      Mancur Olson platil za zázračné dítě. Ve 33 vydal knihu „Logika kolektivního jednání“. Zabýval se problémem jak hájit zájmy širokých vrstev společnosti. Jak je to se zájmy oligarchistických a monopolních skupin je celkem jasné, vytvoří lobbistickou strukturu, která si rychle najde cesty vlivu. Podle pluralistických teorií (např. Galbraith) by se měla vytvořit na dobrovolné bázi široká struktura organizací zahrnujících spotřebitele, pracovní síly, občany atd., která vytvoří protiváhu velkým koncernům a mocným na trhu.
      Olson velmi racionálně vysvětluje, že k rozumnému kolektivnímu jednání velkých společenských skupin nedojde. Chybí motiv k angažovanosti pro kolektivní dobro. Každý by profitoval, pokud by se taková protiváha mocným vytvořila, ale jednotlivec dá přednost svému malému profitu. Individuální perspektiva úplně vymaže jinou, vyšší perspektivu. Motivované jsou pouze malé, homogenní skupiny. Platí to i o zájmových skupinách podnikatelů, odborových svazů, živnostenských komor, pravděpodobně v současné Evropě do toho lze zahrnout i byrokratické skupiny. Časem si vybudují tak silnou strukturu politického vlivu, že prosadí své, svým způsobem proti konkurenci jdoucí, zájmy. Hlavně když jde o regulace a přímé nebo nepřímé dotační zvýhodnění. Odbory vznikly původně z idealistické pohnutky, organizovat a prosazovat zájmy pracujících, ale nakonec v českých podmínkách se pro nezájem a pohodlnost staly zájmovými organizacemi svých bossů nebo prosazují partikulární zájmy úzké členské základny.
      Olson bádal na pomezí sociologie a ekonomie, zabýval se individuální motivací ve světle historických procesů. Rozhodujícím pro rozumné fungování společnosti jsou otevřená a férová konkurence a nedotknutelné privátní vlastnictví. Jeho klíčová teze z osmdesátých let, čím déle trvá fáze míru a stability, tím víc naroste síť kartelů a zájmových skupin a organizací parazitujících na rozdělování. Férové tržní mechanismy se zbortí. Touto tezí vysvětlil Olson poválečný vzestup Německa a Japonska. Válka totálně zničila lobbistické a zájmové struktury. Britská stagnace sedmdesátých let též vyplývá z této teze. Agresívní zájmové skupiny zablokují hospodářský progres.
      Olson byl skeptický k ekonomické politice Ronalda Reagana. Podle ekonoma je nejdůležitější pro navození ekonomického růstu zlomení moci monopolů, kartelů a přerozdělovacích zájmových skupin, a pak se teprve navodí produktivní dynamika. Jednoduchá myšlenková hra, která ekonomovy teze potvrzuje: Zastaví konzumenti na několik dní kvůli větší ceně mléka dopravu v Paříži nebo Berlíně? Nikoliv. Producenti se domluví a udělají to.
       Druhá teze: společnost ztratí svoji dynamiku, když se organizované zájmy stanou příliš mocnými a získají rozhodující politický vliv. Společnost se přestane pohybovat a propadne se do sklerotického stavu. V tom se právě Evropská unie nachází, sebemenší problém se jeví absolutně nepřekonatelný - nic nelze dělat s demografickou katastrofou, nelze čelit masové imigraci a islamizaci Evropy, hospodářský růst kolem nuly, nulový úrok devastuje úspory, evropské společnosti jsou rozpolcené nepřekonatelnou vzájemnou averzí. Férová diskuze není možná - např. v nejsklerotičtější instituci státu, která by měla faktickou informací navodit myšlenkový pohyb  -  v české televizi. 

Žádné komentáře: