čtvrtek 4. července 2019

ursula von leyen

Uršula nepůsobí zle

Pod jejím velitelským dozorem se Bundeswehr stal humánnější, okolní národy mohli klidně spát, věděli jsme, že tento nepojízdný vehikl se sexy gender klukama na palubě daleko nedojede. Důvěřujme jí, její kvality musí přesvědčit i největší euroskeptiky. Evropskounijní fanatici typu Webera a Timmermanse spadli do hradního příkopu. Všechny pochyby o Uršuliných   kvalitách musí jít stranou po vyjádření bývalého předsedy Evropského parlamentu socana Martina Schulze, prohlásil: „Uršula je nejslabším ministrem ve spolkové vládě. Je to vítězství Viktora Orbána a východní Evropy“. Slova evropskounijního fanatika jsou pro ni nejlepším vysvědčením. Mateo Salvini ji též nepovažuje za italskou prohru. V daný moment, kromě satirických poznámek, nelze předvídat, jaký dopad její volba na příští vývoj v EU bude mít.
      Do druhé nejvýznamnější funkce v Unii, na post šéfa centrální banky (ECB) zvolena prezidentka MMF Christine Lagarde, která řadu měsíců opakovala, že o post nemá zájem. Dotyčná se v běžném mediálním obrazu jeví jako extra zkušená v dané oblasti. Co  od ní očekává ekonomický redaktor NeueZurcherZeitung: „ECB se stala dodavatelem peněz předluženým jižním státům, jejichž dluhopisy financuje. Když se nyní jedna exministryně financí bez expertní měnové znalosti vyšvihne do čela formálně nezávislých měnových úředníků, pak politizace eura dostane konkrétní tvář. Její zvolení dává naději, že i v budoucnosti  se problémové státy mohou spolehnout na podpůrnou ruku centrální banky. Sotva její zvolení povede k tomu, že vlády otevřou cesty nepohodlným reformám. Pro naléhavý rozjezd eurozóny je to špatný signál“.
     Jednostranné představy redaktora NZZ o rigidním šetření a seškrtaných veřejných výdajích, což považuje za jedinou správnou cestu v evropských ekonomikách,  jsou totožné s představami prezidenta Spolkové banky Jens Weidmanna, který byl dlouho považován za Draghiho nástupce na postu šéfa ECB. Celá věc měla komický průběh, Angela Merkelová ho několik měsíců přijímala a žehnala mu, ale bylo jasné, že i kancléřka má smysl pro ironii a dotyčný nikdy neprojde, i když se to domníval a s ním většina médií. 
    V německém tisku se psalo a všichni tomu věřili, pokud se nepodaří prosadit Webera do čela Komise, musí se stát šéfem ECB právě prezident spolkové banky Jens Weidmann. Podle mediálních analýz je v německém zájmu prosazení jednoho z nich. Angela Merkelová oba kandidáty podporovala, ale evidentně měla jiné záměry, kam chce věci dovést.
      Ještě před pár dny finanční expert CSU Hans Michelbach ve Spiegelu,  domníval se, že Webera odmítají vehementně Francouzi a tudíž musí dojít ke kompromisu: „Pokud nelze prosadit Webera, musí se stát Weidmann prezidentem ECB, bude to signál Evropě, že se opět nastolí seriózní a stabilní měnová politika“, podobně většina ekonomických expertů CDU, ale bylo již rozhodnuto. Kancléřka nefavorizovala ani Webera, ani Weidmanna, v podstatě v odmítání kohokoliv, nebyli rozhodující ti ostatní, ale Ona, samozřejmě nemohla to Němcům otevřeně ventilovat, nestrávili by to. Seriózní měnovou politiku mohou brát vážně pouze v médiích a někteří naivnější experti, v současných EU poměrech je málo smysluplná a kancléřce je úplně ukradená.
     Otázka nestojí, kam dvě šéfky současné Evropské unie ji dovedou, ale kam ji zamýšlí dovést Angela Merkelová, pokud ji hodlá
během pár let rozpustit přirozenou cestou, evropské národy ji odpustí i imigrační hříchy, kterých se dopustila a sem tam nějaká ulice v hlavních městech ponese její jméno.      


Žádné komentáře: