Lágr konformismu
Levicová Evropa podle francouzského žurnalisty Paul-Francois Paoliho z Figara. Za poslední knihu „Zpověď dítěte půlstoletí“ dostal cenu francouzského Institutu. Z kontextu plyne kým Paoli rozumí levicovou Evropu, v ČR od socanů po partaje tzv. demokratického bloku včetně pirátů, zastřešuje ČT. Z jeho hovoru ve Figaru.
Pro pochopení epochy jsou podle Paoliho soudu klíčoví Marcel Gauchet, René Girard a Jean Claude Michéa. Gauchet umožní pochopit epochu, která se vyznačovala sekularizací ve Francii, země přestala být katolickou. Gauchet ukázal do jaké míry křesťanství přestalo být náboženstvím. Girard odhalil neúspěch modernity, která si prostřednictvím rovnosti činí na člověka nárok, došlo k opaku: promiskuita živí rivalitu a nekonečný boj za sebe nastolení, ilustruje to s velkou mírou černého humoru Houellebeck. Michea je myslitel, který strhl masku liberalismu a ukázal desiluzi z něho plynoucí, který sliboval štěstí velkému množství lidí. Asi nejvýznamnější jeho knihou bude „Slepá ulička Adama Smithe“.
K těmto myslitelům relativně známým širšímu publiku je třeba dodat velmi obtížného, ale důležitého katolického Jean Luc Mariona, který ve svých knihách ukazuje, že diskurs o hodnotách je vesměs vyprázdněný, protože žádná hodnota nemůže nahradit ideu Pravdy.
V patnácti letech vstoupil Paoli do komunistické strany v buržoazním Aix-en-Provence. Fascinovala ho revoluční dramaturgie, frekventoval dělnické děti a děti imigrantů, pak došel k poznání, že levičáci a komunisté jsou často plní nenávisti. V sedmdesátých letech nebylo pro člověka kultury možné, nepatřit k levici, v 1974 na kongresu křesťanské mládeže přivítali George Marchaise Internacionálou a zatnutými pěstmi.
Dnes je Paoli přesvědčeným konzervativcem, podobně jako mnozí jiní intelektuálové jeho generace. Říká, že intelektuální konzervativní hnutí kráčí Evropou a západem. Vysvětluje si to strachem z antropologické revoluce. Podle Jerome Fourqueta dvě třetiny mladších 65 let favorizují rodinu PMA (lékařsky asistované plození) bez otce; za posledních 30-40 let klíčový antropologický invariant - otec - přestal platit. V těchto podmínkách bez pochyb následuje GPA (těhotenství pro všechny).
Paoli je přesvědčen, že násilí, které ve Francii páchá mládež imigračního původu, není důsledek sociální exkluze, jak hlásají všechny proimigrantské dobré duše, které Francouzům ordinují „žijme spolu“, aby ony mohly lépe zůstat spolu, ale je to důsledek pocitu něčeho hluboce cizího vzhledem západní společnosti, kde jisté antropologické normy přestaly platit.
Pád berlínské zdi byl rozhodující událostí doby, v prosinci 1989 se Paoli rozjel do Berlína, úžasná atmosféra. Co ale ukazuje sjednocení obou částí Německa? Superioritu identity nad ideologickými hodnotami. Liberální Němci na západě a socialisté na východě zůstali Němci. Nejsou to hodnoty, ať už republikánské, co vykove národ, ale opačně než se věří ve Francii, je to pocit podobání se sobě navzájem. Stendhal řekl: „Opravdová vlast je taková, kde potkáme co nejvíc lidí, kteří se nám podobají“. Pokud se idea podobání se, tak rozpustí, jako je tomu v dnešní komunitarizované Francii, pak národ se stane pouhým rétorickým termínem.
Rok 1989 se též vyznačuje triumfem globálního liberalismu a obrovskou desiluzí z něho. Může ještě někdo dnes zastávat Fukuyamovu tezi z 1992 o světovém vítězství liberální demokracie? Číňané kašlou na západní hodnoty. Aspirují na sílu tváří v tvář západu, který je několikrát ponížil. Jejich nacionalismus má zde svůj původ.
V intelektuální rovině mají pravděpodobně konzervativní ideje vítězství na dosah. Kdo jsou levicoví intelektuálové ve Francii? Inteligence po čtyřiceti letech levicové hegemonie změnila tábor, hegemonie se zřítila jako berlínská stěna. Levice se proměnila v konformistický lágr plný morálních normativů, konzervativismus znamená pozitivní transgresi, není nahlížen ani obecně považován za osu obrany třídních zájmů. Buržoazie ve Francii není konzervativní, je liberální až libertinistická. Nicméně intelektuální vítězství neproniká do světa politiky, který je indiferentní k idejím. Ukázal to neúspěch Bellamyho (republikánů v evropských volbách). K vítězství nestačí mít pravdu v rovině rétoriky, je nutné pohnout lidovými masami.
Naše doba se potřebuje vrátit k hranicím, kniha Francois Lengleta „Konec globalizace“ je v tomto ohledu velmi významná a též Laurent Bouvet, autor knihy „Kulturní nejistota“. Potřeba hranic se váže na pocit netolerovatelné promiskuity, která roste imigračním přítokem. Bez hranic neexistuje „u nás“ ani „mezi námi“. A trpaslíci, kteří dusí západ pseudovelkorysým diskursem o zrušení hranic, to vědí velmi dobře, hlavně jim jde o to „být mezi sebou“. V tomto ohledu se Paolimu postoje katolické církve zdají velmi nezodpovědné. „Lidé jsou jako ježci, čím víc se přiblíží, tím víc se popíchají“, říká Schopenhauer. Není to ideologie, ale antropologie.
Otázka identity, neviditelná v sedmdesátých letech, je a zůstane fundamentální otázkou. 19. července se Paoli procházel po Champs-Élysées, tisíce mladých narozených ve Francii (z imigračních rodičů) agresívním způsobem, alžírskou vlajkou, proklamují svoji identitu. Svaté dogma republiky - právo narozených v zemi na občanství - selhalo na celé čáře. Pocit identity je jedna věc, administrativní občanství druhá.
Pro pochopení epochy jsou podle Paoliho soudu klíčoví Marcel Gauchet, René Girard a Jean Claude Michéa. Gauchet umožní pochopit epochu, která se vyznačovala sekularizací ve Francii, země přestala být katolickou. Gauchet ukázal do jaké míry křesťanství přestalo být náboženstvím. Girard odhalil neúspěch modernity, která si prostřednictvím rovnosti činí na člověka nárok, došlo k opaku: promiskuita živí rivalitu a nekonečný boj za sebe nastolení, ilustruje to s velkou mírou černého humoru Houellebeck. Michea je myslitel, který strhl masku liberalismu a ukázal desiluzi z něho plynoucí, který sliboval štěstí velkému množství lidí. Asi nejvýznamnější jeho knihou bude „Slepá ulička Adama Smithe“.
K těmto myslitelům relativně známým širšímu publiku je třeba dodat velmi obtížného, ale důležitého katolického Jean Luc Mariona, který ve svých knihách ukazuje, že diskurs o hodnotách je vesměs vyprázdněný, protože žádná hodnota nemůže nahradit ideu Pravdy.
V patnácti letech vstoupil Paoli do komunistické strany v buržoazním Aix-en-Provence. Fascinovala ho revoluční dramaturgie, frekventoval dělnické děti a děti imigrantů, pak došel k poznání, že levičáci a komunisté jsou často plní nenávisti. V sedmdesátých letech nebylo pro člověka kultury možné, nepatřit k levici, v 1974 na kongresu křesťanské mládeže přivítali George Marchaise Internacionálou a zatnutými pěstmi.
Dnes je Paoli přesvědčeným konzervativcem, podobně jako mnozí jiní intelektuálové jeho generace. Říká, že intelektuální konzervativní hnutí kráčí Evropou a západem. Vysvětluje si to strachem z antropologické revoluce. Podle Jerome Fourqueta dvě třetiny mladších 65 let favorizují rodinu PMA (lékařsky asistované plození) bez otce; za posledních 30-40 let klíčový antropologický invariant - otec - přestal platit. V těchto podmínkách bez pochyb následuje GPA (těhotenství pro všechny).
Paoli je přesvědčen, že násilí, které ve Francii páchá mládež imigračního původu, není důsledek sociální exkluze, jak hlásají všechny proimigrantské dobré duše, které Francouzům ordinují „žijme spolu“, aby ony mohly lépe zůstat spolu, ale je to důsledek pocitu něčeho hluboce cizího vzhledem západní společnosti, kde jisté antropologické normy přestaly platit.
Pád berlínské zdi byl rozhodující událostí doby, v prosinci 1989 se Paoli rozjel do Berlína, úžasná atmosféra. Co ale ukazuje sjednocení obou částí Německa? Superioritu identity nad ideologickými hodnotami. Liberální Němci na západě a socialisté na východě zůstali Němci. Nejsou to hodnoty, ať už republikánské, co vykove národ, ale opačně než se věří ve Francii, je to pocit podobání se sobě navzájem. Stendhal řekl: „Opravdová vlast je taková, kde potkáme co nejvíc lidí, kteří se nám podobají“. Pokud se idea podobání se, tak rozpustí, jako je tomu v dnešní komunitarizované Francii, pak národ se stane pouhým rétorickým termínem.
Rok 1989 se též vyznačuje triumfem globálního liberalismu a obrovskou desiluzí z něho. Může ještě někdo dnes zastávat Fukuyamovu tezi z 1992 o světovém vítězství liberální demokracie? Číňané kašlou na západní hodnoty. Aspirují na sílu tváří v tvář západu, který je několikrát ponížil. Jejich nacionalismus má zde svůj původ.
V intelektuální rovině mají pravděpodobně konzervativní ideje vítězství na dosah. Kdo jsou levicoví intelektuálové ve Francii? Inteligence po čtyřiceti letech levicové hegemonie změnila tábor, hegemonie se zřítila jako berlínská stěna. Levice se proměnila v konformistický lágr plný morálních normativů, konzervativismus znamená pozitivní transgresi, není nahlížen ani obecně považován za osu obrany třídních zájmů. Buržoazie ve Francii není konzervativní, je liberální až libertinistická. Nicméně intelektuální vítězství neproniká do světa politiky, který je indiferentní k idejím. Ukázal to neúspěch Bellamyho (republikánů v evropských volbách). K vítězství nestačí mít pravdu v rovině rétoriky, je nutné pohnout lidovými masami.
Naše doba se potřebuje vrátit k hranicím, kniha Francois Lengleta „Konec globalizace“ je v tomto ohledu velmi významná a též Laurent Bouvet, autor knihy „Kulturní nejistota“. Potřeba hranic se váže na pocit netolerovatelné promiskuity, která roste imigračním přítokem. Bez hranic neexistuje „u nás“ ani „mezi námi“. A trpaslíci, kteří dusí západ pseudovelkorysým diskursem o zrušení hranic, to vědí velmi dobře, hlavně jim jde o to „být mezi sebou“. V tomto ohledu se Paolimu postoje katolické církve zdají velmi nezodpovědné. „Lidé jsou jako ježci, čím víc se přiblíží, tím víc se popíchají“, říká Schopenhauer. Není to ideologie, ale antropologie.
Otázka identity, neviditelná v sedmdesátých letech, je a zůstane fundamentální otázkou. 19. července se Paoli procházel po Champs-Élysées, tisíce mladých narozených ve Francii (z imigračních rodičů) agresívním způsobem, alžírskou vlajkou, proklamují svoji identitu. Svaté dogma republiky - právo narozených v zemi na občanství - selhalo na celé čáře. Pocit identity je jedna věc, administrativní občanství druhá.
Žádné komentáře:
Okomentovat