Politickokorektní pravičáci
Začíná se ozřejmovat, že evropské volby toho málo změní, v Evropském parlamentu nevznikne dostatečně silná frakce kolem Salviniho, která by mohla prosadit změny směrem k rozumným reformách EU. Nakonec ani Orbánovo Fidesz neopustí nejsilnější frakci mainstreamu, lidovce, kde jsou Maďaři sice řadu měsíců potupně ponižováni, ale vize nějakého vysněného nebo slíbeného profitu vedla Orbána k trapnému odmítnutí participovat v jedné frakci se Salvinim, podobně polské PiS, kde jakákoukoliv smířlivost k Rusku považují za neodpustitelný zločin, a Salvini je pro mírovou spolupráci s Ruskem. Z Evropského parlamentu nevzejde nic dobrého ani konstruktívního. Reforma popř. rozbití EU monstra zůstane na bedrech členských států a jejich vlád.
Rozhodující zemí v tomto smyslu je Francie, posun k parlamentní většině pravicových stran je řadu desetiletí blokován, přitom, a na tom se shodnou komentátoři všech barev, ve Francii je lid většinově pravicový, s akcentem na národní zájem. Zájem málokdo chápe ideologicky, jako rozpuštění Francouzů v amorfní Evropě, ale technicky a instrumentálně, ve smyslu výhod z evropské spolupráce. Pravicová většina u vlády ve Francii by znamenala konec Evropské unie v podobě jakou známe dnes.
Páteřní stranou francouzské pravice jsou (byli) republikáni, původně gaulistická strana. Republikáni utrpěli velký neúspěch v evropských volbách, a okamžitě se začali refundovat, znovu zakládat a pravděpodobně i přejmenovávat, má to velkou tradici, už v osmdesátých letech s tím začal Chirac. Sarkozy byl v tomto směru velmi agilní, na jeho návrh stranické referendum přejmenovalo partaj na republikány a strana byla znovu založena. Před dvěma lety část funkcionářů a poslanců konvertovala k vítěznému Macronovi. Po slabém výsledku (8%) voleb do Evropského parlamentu, a poslední desetiletí je vesměs nepotkává nic jiného, to přichází znovu, restrukturalizace, obnova obnoveného, nové založení strany, děje se to na všech úrovních. Včera vystoupila ze strany jejich hvězda Pecreesová, prezidentka regionální vlády v Ile de France, předseda strany Wauquiez rezignoval po nátlaku vůdců stranických skupinek a proudů, v pařížské městské radě se rozštěpila jejich poslanecká frakce atd. Rétorika je úplně stejná jako v minulosti, znovu založit stranu, tentokrát hlásají, že se musí vyjít z idejí těch dole, což ovšem říkali i v minulosti, Chirac to kdysi pojmenoval být u ucha lidu, funkcionářský kádr zařídí další. Na twiterech funkcionářů a poslanců se lze dočíst, že strana musí shromáždit všechny liberály mezi Macronem a le Penovou. Kromě naivních pocitů, nic dalšího, jejich velkým problémem je nejasnost v klíčové otázce, kterou raději odsunuli do pozadí, co dál s Evropskou unií. Ve straně jsou dvě stejně silná křídla, jedno otevřeně proevropské a federalistické a druhé skeptické, tradicionalistické a suverenistické.
Hlavní problém francouzské pravice se přičítá Mitterrandovi. Ve Francii je 20% (dnes víc) pravicových voličů vyloučeno z politických rozhodovacích procesů, jejich hlas je ignorován, protože volí RN Marine le Penové. V podstatě volební mechanismy všech úrovní jsou nastaveny tak, aby voliči RN stáli mimo politickou hru. V druhém kole platí nepsané pravidlo, že všichni odevzdají hlas kandidátovi, který stojí proti kandidátovi RN. Kdo překročí pravidlo, může očekávat konec své politické kariéry. Třicet let trvá tato situace, přičítá se to Mitterrandovi, který umožnil vznik Národní fronty a rafinovaným způsobem na dlouhou dobu oslabil francouzskou pravici.
Pravicoví politici se předem zapřísahají, že odmítnou jakýkoliv kompromis, včetně taktického, s krajní pravicí. Konsekvenktně nikdy nemohou zvítězit, vždycky je nutná nějaká forma přímé nebo nepřímé kohabitace s levicovými stranami. Macrona v druhém kole volili všichni téměř aklamativně, aby bojovali proti rodině le Penů. Nejde o programy, politické postoje, ale tabu se musí dodržet. Republikánská voličská základna pomalu koroduje, část voličů se přiklonila k Macronovi, a velká část, kde velké procento tvoří mladé věkové kategorie, k RN le Penové.
Republikání se budou znovu obnovovat, proměňovat atd., ale nikdy neodmítnou pravidla hry, které napsali jejich levicoví protivníci. Nepřekročí pomyslnou zakázanou čáru a nespojí se s extrémní pravicí, která dnes už není ničím extrémní. Extrémní jsou ti, kteří vládnou v EU. Nejlogičtějším řešením, které vede rychle k cíli, je jednotný blok francouzské pravice, postaven na několika kompromisních bodech, které by posunuly francouzské i evropské politikum. Jenom nechat padnout tabu a totemy, které nejsou ničím posvátné, ale partajní kádry nejspíš zvolí raději definitivní konec a historický propad kdysi slavné de Gaullovy strany.
Žádné komentáře:
Okomentovat