Dva velcí (Němci)
Řadu let dělilo v Mnichově Oswalda Spenglera a Thomase Manna jen pár ulic, nepotkali se. Koncem roku 2018 oba publikovali tématicky příbuzné knihy. Spenglerův „Zánik západu Manna fascinoval. První díl četl zjara roku 1919: „nalezl jsem úžasný poklad, a pro můj život to bude mít epochální význam..“. Když měl dát náhled na Nietzscheho cenu pro rok 1919, doporučil Spenglerovu knihu. Thomas Mann v tom čase publikoval „Úvahy nepolitického“, Spengler se nevyjádřil, asi ji ani nečetl.
Mannova fascinace netrvala moc dlouho, v roce 1922 napsal a nebylo to moc přesvědčivé, že v 1919 se domníval, že Spengler (ironicky) prorokoval zánik kultury jenom proto, aby tomu zabránil, nyní když vidí, že Spengler myslel barbarskou civilizaci docela vážně, musí se od něj distancovat. Překvapující náhled, který protiřečí všem předchozím Mannovým vyjádřením. Spenglerova proroctví přestala odpovídat Mannovu vkusu především po publikaci eseje „Pesimismus“ v roce 1921, „Římská tvrdost má formovat svět? Umění v betonu a oceli? Politika ano, ale aby zlepšila svět“. Heroický realismus neodpovídal Thomasu Mannovi, v roce 1922 napsal o Spenglerovi, že je to chytrá kopie Nietzscheho, utajený konzervativec, prorokováním si představuje, že on sám je civilizace. .
Spengler neměl o Mannově literárním umění moc velké mínění, Mannova díla většinou nečetl, v roce 1913 napsal v dopise příteli: „Celá Mannova sentimentalita je vylhaná, protože její kořeny leží v romantické beletristice, evidentně se zabývá moderní látkou, ale se zastaralým obsahem (biedermeierovská citlivost nebo Heine promítán do velkoměstské homosexuality), čtenář to pochopitelně neregistruje.
Stejně jako Mann i Spengler považoval vítězné tažení demokracie za nevyhnutné, oba svým způsobem nahlíželi na budoucnost realisticky a střízlivě, oba doufali, že Němci v celosvětovém demokratizačním procesu slepě nepřevezmou anglicko-francouzskou variantu, ale propracují se ke své vlastní. Mezi oběma byl výrazný rozdíl. Mann věřil, při všech společenských procesech, na humanistický fundament, na vznik tolerantního, člověku blízkého, modus vivendi nově uspořádaného světa. Oswald Spengler nevěřil v „lidskost“, věřil především na moc v nastupujícím imperialistickém čase.
„V Německu, které si dík technické inteligenci a penězům upevnilo vědomí o své pozici ve světě, se nastolí zcela bezduchý amerikanismus, který rozpustí umění, tradiční vrstvy a světový názor v materialismu, došlo k tomu v Římě v císařské době. Spengler – podle vlastního vyjádření – nebyl pesimistou. Nebyl mluvčím civilizace, ale prorokem heroické civilizační šance, bystrý pozorovatel, ne agitátor, který by se stavěl do popředí své odhalené pravdy. Fatalista striktního rozpoznání reality. Neměl rád osud, ale sklonil se před ním. Rezignace překrytá heroickým realismem – strach, smutek a hořkost charakterizují dílo. Stanovisko, které se nemohlo ztotožnit s Mannovou orientací na humanismus a syntézu.
Italští recenzenti píší k novému vydání Spenglerova „Zánik západu“, že je to jedna z mála knih, kterou oheň času nespálil, univerzální kniha, která se přímo i nepřímo dotýká základů civilizace a evropské kultury. Stejně silná jako klíčová díla Schopenhauera a Nietscheho. Spengler byl fascinován touhou německé buržoazie v druhém desetiletí 20. století, nastolit se za každou cenu, s nespornou diagnózou dekadence v celé válkou rozvrácené Evropě, jejíž konce dodaly „Zániku západu“ přesvědčivou sílu. Nad autorův záměr, dílo se stalo reflexí západu nad sebou samotným. Vyděšený a dezorientovaný západ, tenkrát stejně jako dnes, sto let po publikaci díla.
Před oči Evropana postavil Spengler pravdu dekadence, prorokovanou již Schopenhauerem a Nietzschem, které tehdejší epocha nebrala v potaz. Evropané 1918, vyděšeni apokalypsou a prázdnotou, hleděli do očí nové reality. Zánik západu bylo snadné odmítnout s tím, že diagnóza je důsledkem německé porážky, ovšem kniha se zrodila již v roce 1911, kdy wilhelmovské Německo snilo o jiném osudu.
Hrůzné signály se již objevovaly s francouzskou revolucí. Buržoazie a vznikající dělnická třída se domnívaly, že emancipace je možná pouze zničením starého řádu. Už není co ničit, všechno zničeno. Západ se potápí údery svých vlastních utopií, Spengler popsal krizi světa, který 1918 s obtížemi přežil a živí se iluzí, že nic podstatného se nestalo. Civilizace je rostlina, domnívá se Spengler, která je odsouzena odumřít, listy zežloutnou, nikdo neví, kdy to nastane.
Ze západních ruin a utopií, co se může narodit nebo oživit? Na této otázce by se měla zastavit spenglerovská realistická meditace, místo tupých nadějí a ušlechtilých blábolů, kterými se dnes západ krmí. Za sto let od vydání knihy se krizové prvky prohloubily, proroctví se naplňuje. Monstrózní velkoměsta, zplošťující individuum, jsou jen mluvným příkladem, devastace planety falešnou ideou pokroku a všudepřítomnou technikou, glorifikace znásilňujícího racionalismu, který zavrhl tradice, obyčeje, identitu, národní charakter.
Spengler si neuvědomil, jak aktuální za sto let bude jeho dílo. Spengler se inspiroval knihou Otto Seecka „Historie zániku antického světa“, publikované v předvečer světové války. napsal v úvodu k této knize: „Popisuje se osud civilizace, jejímž dědicem je naše euro-americká civilizace". Objekt je jasný, konec též, ale důsledky?
Civilizace, jako všechny vitální formy, patří k organickému světu a řídí se jeho principy, charakterizuje ji duše nebo animační princip. Má historii a kultivuje osud. V první fázi civilizace (kultury) převládají spirituální a morální hodnoty, které propůjčují existenci smysl, platí přirozené právo; komunitní organismus je uspořádán kastami, hierarchií, v duši člověka převládá religiózní pocit, který převáží nad uměleckým, politickým, ekonomickým, literárním. Civilizace stárne a přechází do dalšího stádia, nad principem kvality převládne princip kvantity; výroba, technika, zmasovění vkusu; megapolis v extrémní formě indiference bez lidské dimenze, společnost nivelizovaná, hedonismus a peníze jsou hodnoty všemi akceptované.
Spengler: „Sex a jídlo, se stanou hlavními momenty lidské existence, drzost přestává být pociťována jako něco vadného, doba, kdy být silný splněním povinností, nikomu nic neříká. Velká politika je nahrazena malým ekonomickým politikařením.“
(Podle italských a německých recenzí posledního vydání Spenglerovy knihy).
Žádné komentáře:
Okomentovat