středa 15. května 2019

philippot patrioti

Suverenita v revue

Revue politique et parlementaire vychází od roku 1893, otevřená všem politickým horizontům, jak se sama definuje. V posledních číslech rozsáhlé hovory s lídry politických bloků do evropských voleb. Poslední hovor s Florianem Philippot, lídrem strany Patriotů, bývalým místopředsedou Národní fronty, kterého Marine le Pen pro jeho nesmiřitelné postoje k Evropské unii ze strany exkomunikovala, založil před dvěma lety stranu Les Patriotes, které se nedávalo moc šancí. Strana převážně mladých lidí, rychle vytvořila celonárodní strukturu a nyní ji dává předvolební rating mírně přes 3% hlasů, což je na novou stranu velký úspěch.
     Hlavním bodem programu je nekompromisní FREXIT. Strana se hlásí k ortodoxnější verzi De Gaullova odkazu. 5% hlasů jsou limitou pro vstup do parlamentu, ale i 3% by byly pro stranu významné, finanční náklady na předvolební kampaň pak financuje stát. Hvězdný Florian Philippot navzdor tomu, že ho označují za extrémní pravici, což neguje, je mediální politickou hvězdou, v jeho případě byla prozřetelnost víc než štědrá, k brilantnímu mozku dodala extra eleganci. Jeho úvahy o perverzi a bigotnosti celého monstra zvaného Evropská unie jsou všeobecně platné.
Opustit Evropskou unii znamená otevřít se světu
      Evropská unie dospěla do stavu demokracie fasády, země, kde státní suverenita se pomalu vypařuje, nemůže žít v demokracii, tyto dva elementy jsou vzájemně spojeny. De Gaulle řekl, že národní suverenita je jiný termín pro demokracii. Demokracie, to je moc lidu. Francie zažila spoustu volebních kampaní a spousty slibů, které nebyly dodrženy, nakonec to lidé pochopili, stát už nemá kompetence, aby mohl rozhodovat. Sarkozy např. svedl veřejné mínění, když v roce 2007 začal praktikovat podporu malého byznysu a la Francie, brzo to musel zabalit, zakázáno evropským právem. Když hlásal, že silně omezí imigraci, byl to stejný problém. Poslední referendum se konalo v 2005, lid řekl ne a elity propadly panice a v podstatě eliminovaly možnost i budoucího referenda. Tři roky po referendu 2005, navzdor jeho výsledkům, se podepsala lisabonská smlouva. 
    Důvěra mezi lidem a jeho zástupci neexistuje, aby se obnovila, je nezbytné nastolit národní a lidovou suverenitu, bez toho není demokracie možná. Nebude to stačit, je nutné sáhnout po národních instrumentech přímé demokracie. Není náhoda, že právě to požadují žluté vesty, jít k demokratickým základům. Něco podobného jako v antických řeckých městech, moderní technické prostředky to umožňují. Dvě podstatné věci: národní suverenita a instrumenty přímé demokracie.
Zrazené referendum
   V roce 2008 ratifikoval rozšířený parlament lisabonskou smlouvu, bez veřejné diskuze, téměř to došlo poštou. Florian Philippot říká: „Byl jsem tenkrát ředitelem kampaně Marine Le Pen pro prezidentské volby 2012, zúčastňoval jsem se mediálních debat, vzpomínám si, že nikdo na to rozhodnutí nereagoval. Populace byla k EU spíš nepřátelsky orientována, ale jednoduše lidé nebyli informovaní. Pak jsem pozoroval, během let, že reakce se objevovaly, ale byly považovány téměř za zradu. Často jsem hovořil s poslanci a mnozí mi říkali, že toho litují (hlasování pro lisabonskou dohodu), že to neměli dělat“.
Brexit
      Určitě k němu dojde, navzdor přání EU potrestat Spojené království. Vsugerovávají nám, že Londýn zažívá apokalypsu, ale je to dnes město podstatně dynamičtější než Paříž. 
Evropská unie zabránila válkám v Evropě, je bariérou proti ekonomickým obrům USA a Číně?
    Argument, že Evropská unie znamená mír, je intelektuálním terorismem. Pokud studujete otázky geopolitické rovnováhy, mír na evropském kontinentu je spíš důsledkem rovnováhy nukleárních sil. Japonsko a Čína žijí v míru od 1945 a nepotřebují proto sdílet měnu a vzdát se své suverenity a rozhodování. Většina světa žije v míru bez potřeby transferovat někam svoji národní suverenitu. Schengen je nutný, glykofosfáty jsou nutné atd., jinak máte válku, zcela nesmyslné argumenty a už to tak dobře nezabírá. Vzájemná spolupráce ano, v průmyslu, ve vědě, kultuře, mezi evropskými zeměmi, je to přece přirozené, sousedí spolu, ale žijeme v epoše, že je to možné i na planetární úrovni. Musíme kooperovat s Indií, africkými státy, Brazílií, Ruskem, USA, Japonskem, Čínou.
     Každý den máte plná média toho, co v Bruselu a v Berlíně, ale svět je přece podstatně širší. Musíme vidět dál, nemůžeme přece být věčně přilepeni na jednu skupinu zemí.
     Evropa dojednala obchodní dohody, ale na jaké úrovni? Poláci? Němci? Francouzi? Italové? Tyto země mají rozdílné zájmy, často kontradiktorní. Jednalo se s Kanadou, má 35 milionů obyvatel a ona vyhrála v jednáních s 500 miliony obyvateli EU.
Odpověď víc Evropy?
    Stejné jakoby se v 1989 řeklo víc stěny, posílit Německou demokratickou republiku. Někteří ještě v listopadu 1991 tvrdily, že SSSR má tisíciletou budoucnost. Za pár měsíců neexistoval. Obecně, když se dojde do podobného stavu, pak nad logikou zvítězila ideologie a musíte to rozbít. Nefunguje to, volme jinou cestu.
Evropská kultura
    Evropská civilizace? Existuje francouzská civilizace, která sama o sobě je civilizací. Ve Francii se křižují vlivy latinské, německé, středozemní, nordické...., syntéza toho všeho je geniální. Úžasná alchymie. Podobně civilizace britská. A nad tím západní kulturní substrát, víc západní než evropský.
Tržní ekonomika
      Třicet velkých let po válce vládl ve Francii mix kapitalismu a silné přítomnosti státu, Francie měla v rukou svoji industriální strategii. Měla svoji měnu a právo na ekonomickou politiku, což dneska EU zakazuje. Žijeme v modelu, kde se hodně deregularizovalo, liberalizovalo, privatizovalo a stát se zbavil instrumentů klasické intervence. Nikdo není spokojen, ani zaměstnanci, ani podnikatelé. V normálním světě stát není jejich nepřítelem, nyní je to ještě horší. Veřejná moc by měla mít v rukách průmyslovou strategii, která by měla potencovat soukromý a veřejný výzkum a dávat zemi perspektivy a intervenovat. Dnes na to nemáme právo. Veřejné moci zbyla pouze administrativa. Je něco horšího než nevědět, co vám může pomoci.
    Dnes veřejná moc je synonymem omezování a chápe se jako velká zátěž. Musíme to vrátit do normálu. Veřejná moc, která občana doprovází a intervenuje v ekonomice a stejně tak doprovází soukromou iniciativu.
   


Žádné komentáře: