Malaďjoš
Posuzovat mladý společenský segment je riskantní, Oscar Wilde říkal, jdeš k mladým mužům, pozor, jdeš k tygrům a nakonec skončil v base. Jsou období, kdy mladý společenský segment je moudřejší než starší segmenty a naopak. Počátkem devadesátých let si studenti filozofické fakulty stěžovali, že na fakultu se vrátily kádry, které normalizace zlikvidovala, studentům ani nevadil fakt, že částečně likvidovaly stávající pedagogy, ale to, že se považovaly za vrcholy vědy a poznání, studenti velmi rychle odhalili meze jejich kvalit. Těmto kádrům se podařilo administrativními metodami, které tak vyčítaly komunistickému režimu, definitivně se zmocnit moci na vysokoškolských učilištích. Neplatilo to pouze v humanitních vědách.
Dneska už oni a jimi vychované pedagogické potomstvo vládnou na uni tvrdou rukou, jeden z nejperverznějších aspektů jejich vlády je skutečnost, že studenti dnes o „kvalitách“ svých pedagogů a univerzitních výzkumníků nepochybují. Přitom s vítězstvím "vědy a pokroku" se podíl odborného profilu na celkovém profilu pedagoga snížil. Morální kvality ve smyslu evropskounijní velké humanity tvoří podstatnou část pedagogického profilu. Efekt této pedagogiky je velmi patrný, studenti nikdy nebyli tak konformní k režimní (evropskounijní) ideologii jako dnes. O něčem takovém si mohl v padesátých letech nechat režim jenom zdát. Možná se to blíží konformnosti univerzit v nacistickém Německu, tam konvertovaly k nacismu i ty největší intelektuální hvězdy, v případě nehvězdného prostoru (v Česku) je to samozřejmě jednoduší, vládnoucí ideologie může vědecké hvězdy sama bastlit, jak jsme byli svědky v prezidentských volbách. Studenti a herečky v televizních šotech tvrdili, že do té míry milují vědu, že volí vědce, dokonce se konaly i volební zkoušky na nečisto organizované rektoráty.
Generací Y nebo „millenials“ , kam už padnou všichni narození mezi 1980 a 2000 se zabývá v dobré knize „Millennial burn-out“ žurnalista Vincent Cocquebert, jinak šéfredaktor časopisu Twenty, koncentrovaném na mládež. Generace Y je objektem všech možných fantazií: otevření, ekologičtí, narcistní, digitální atd. Autor se domnívá, že tyto atributy mládí jsou spíš vyvozeny z marketingu než z nějaké fundované analýzy. Takto prezentovaná esence mládí umožňuje snadnou uberizaci mládeže. Žurnalista, a kéž má pravdu, píše, že mládež různých sociálních skupin zdaleka neodpovídá deskripcím, jak je známe z médií.
Generace v biologickém smyslu existovaly vždycky. V 19. století byly intelektuální pokusy uchopit ducha doby. Před první světovou válkou se Karl Mannheim pokoušel sjednotit aktéry dané doby vně jejich ekonomických a kulturních rozdílů, mělo to vytvářet ducha doby (Zeitgeist), který indukuje generační vědomí. Něco jako třídní vědomí. V 68 se mladá generace ocitla v centru dění, ovšem je otázkou, kdo byl hybatelem. Od počátku devadesátých let se Zeitgeist stal výhradně marketingovým. Ještě víc se marketingová obsese prohloubila s generací Z, tj. narození po roku 2000. Trivializovaná média musí vidět generaci všude (generace klima, generace milující imigraci atd.). 90% generačního diskurzu jde od marketingu a míří na větší konzum.
Mladé archetypy (progresívní, optimistické, fluidní, touha po novém) nejsou ani tak mladé, odpovídají sebe-nahlížení současné společnosti. Mládí je tolerantní, otevřené světu, individualistické, ekologické a hlavně multikulturní - pojetí mládí stále mladého Macrona. Někde tady mediální představy o mládí skřípou, v 2017 volilo 30% mládeže nonkonformního Mélenchtona a 21% ještě nonkonformnější Marine le Pen. Kýčově mladého Macrona pouze 18%, většinu měl tento archetyp mládí pouze u důchodců.
Vincent Cocquebert píše, že pro mládí je typická buď velká sympatie nebo nenávist, nic mezi. Konsensus není v tomto společenském segmentu většinový. Generační efekty jsou ve skutečnosti spíš vzácné, totiž v období velkých transformací je zasažena celá společnost. Chápání generace je ovocem iluzí pokroku. Tak jako se vykonstruovala generace Y, tak se vykonstruovalo generační čtení - umělé vidění světa dřív než realita. Ve společnosti, kde se velké ideologie nevyskytují a byly nahrazeny transhumanistickým kýčem, jsme skeptičtí k pokrokovému mýtu, včetně mládeže. Hysterie kulhajícího mýtu vede k mládeži nutně pokrokové a super humánní, nebo dokonce (klimaticky) spasitelské.
Generační aspekty existují, např. osmašedesátníci se nikdy nezbavili levicových dogmat. Ve světě, který má tendenci se zjednodušovat, který nekomunikuje s historií a který má v mediálním centru stále se opakující infantilitu věčného dítěte, se celá společnost tak trochu stala generací Y nebo, úplně hrůzné, generací Z. Efekt věku, ať si to kdo přeje nebo nepřeje, se však pozná podle vrásek a pracovní diskriminace. Efekt doby se též nedá skrýt - uberizace, která se bude prohlubovat s imigračními masami - a postihne i mladé nebo především mladé.
Generací Y nebo „millenials“ , kam už padnou všichni narození mezi 1980 a 2000 se zabývá v dobré knize „Millennial burn-out“ žurnalista Vincent Cocquebert, jinak šéfredaktor časopisu Twenty, koncentrovaném na mládež. Generace Y je objektem všech možných fantazií: otevření, ekologičtí, narcistní, digitální atd. Autor se domnívá, že tyto atributy mládí jsou spíš vyvozeny z marketingu než z nějaké fundované analýzy. Takto prezentovaná esence mládí umožňuje snadnou uberizaci mládeže. Žurnalista, a kéž má pravdu, píše, že mládež různých sociálních skupin zdaleka neodpovídá deskripcím, jak je známe z médií.
Generace v biologickém smyslu existovaly vždycky. V 19. století byly intelektuální pokusy uchopit ducha doby. Před první světovou válkou se Karl Mannheim pokoušel sjednotit aktéry dané doby vně jejich ekonomických a kulturních rozdílů, mělo to vytvářet ducha doby (Zeitgeist), který indukuje generační vědomí. Něco jako třídní vědomí. V 68 se mladá generace ocitla v centru dění, ovšem je otázkou, kdo byl hybatelem. Od počátku devadesátých let se Zeitgeist stal výhradně marketingovým. Ještě víc se marketingová obsese prohloubila s generací Z, tj. narození po roku 2000. Trivializovaná média musí vidět generaci všude (generace klima, generace milující imigraci atd.). 90% generačního diskurzu jde od marketingu a míří na větší konzum.
Mladé archetypy (progresívní, optimistické, fluidní, touha po novém) nejsou ani tak mladé, odpovídají sebe-nahlížení současné společnosti. Mládí je tolerantní, otevřené světu, individualistické, ekologické a hlavně multikulturní - pojetí mládí stále mladého Macrona. Někde tady mediální představy o mládí skřípou, v 2017 volilo 30% mládeže nonkonformního Mélenchtona a 21% ještě nonkonformnější Marine le Pen. Kýčově mladého Macrona pouze 18%, většinu měl tento archetyp mládí pouze u důchodců.
Vincent Cocquebert píše, že pro mládí je typická buď velká sympatie nebo nenávist, nic mezi. Konsensus není v tomto společenském segmentu většinový. Generační efekty jsou ve skutečnosti spíš vzácné, totiž v období velkých transformací je zasažena celá společnost. Chápání generace je ovocem iluzí pokroku. Tak jako se vykonstruovala generace Y, tak se vykonstruovalo generační čtení - umělé vidění světa dřív než realita. Ve společnosti, kde se velké ideologie nevyskytují a byly nahrazeny transhumanistickým kýčem, jsme skeptičtí k pokrokovému mýtu, včetně mládeže. Hysterie kulhajícího mýtu vede k mládeži nutně pokrokové a super humánní, nebo dokonce (klimaticky) spasitelské.
Generační aspekty existují, např. osmašedesátníci se nikdy nezbavili levicových dogmat. Ve světě, který má tendenci se zjednodušovat, který nekomunikuje s historií a který má v mediálním centru stále se opakující infantilitu věčného dítěte, se celá společnost tak trochu stala generací Y nebo, úplně hrůzné, generací Z. Efekt věku, ať si to kdo přeje nebo nepřeje, se však pozná podle vrásek a pracovní diskriminace. Efekt doby se též nedá skrýt - uberizace, která se bude prohlubovat s imigračními masami - a postihne i mladé nebo především mladé.
Žádné komentáře:
Okomentovat