Bertrand Mathieu

Právo zardousí demokracii?

Nejmarkantnější v Itálii, demokratickou cestou vyzdvižený ministr Salvini je lovnou zvěří zpolitizované justice, když neuspějí italské soudy, pak je tu evropský soud. Před lety tam soudce di Pietro rozjel kampaň „mani pulite“, která doslovně zlikvidovala vedoucí politiky i politické strany. Těžko k dešifrování, kdo právě dnes kriminalizuje Polsko nebo Maďarsko, jestli je to evropský soud, EU parlament nebo EU komise. Vzájemně se doplňují. V Německu jsou pozorovatelné právní postihy málo politicky korektních. Demokracie a právo asi nejsou oddělitelné pojmy, ale podléhají společenské evoluci, jaká je dnes jejich vzájemná poloha?
     Profesor práva na Sorbonně Bertrand Mathieu, znalec ústavního práva a víceprezident mezinárodní asociace ústavního práva, poskytl hovor francouzské právní revue La gazette du palais.
Je možné, že by právo mohlo stát v opozici k demokracii?
     Musíme pochopit,  kde vězí nezájem, který pronásleduje demokracii, dnes občan osciluje mezi nezájmem a revoltou, registroval, že jeho hlas nemá na politické rozhodování vliv. Právo je podmínkou demokracie a určuje modality jejího projevu, ale v případě jistého posunu ji může zadusit. 
Proč a jak k této nerovnováze dochází?
     Jedním z důvodů je posun nadnárodního práva. Nejde mi o hodnotový soud o Evropské unii - jsem přesvědčen o zájmu Evropy - ale jednoduché konstatování: odhaduje se, že 80% národní legislativy je přímo nebo nepřímo vynuceno evropským právem. Jasné, že toto právo není demokratickým produktem. Demokracie předpokládá existenci národa na teritoriu, kde existuje stát a kde výkon moci je organizován demokratickou formou. Evropský stát neexistuje, a podobně lid, který by rozhodoval. Evropský parlament je volen, ale to nestačí, aby se Evropská unie stala demokratickou. Občané velmi dobře chápou, že rozhodování a společenské volby jsou vykonávány oligarchiemi: soudními (především evropským soudem lidských práv), ekonomickými nebo finančními, které nemají žádnou demokratickou legitimitu. Jinými slovy, zákon, kterému podléháme, je výstupem nedemokratické moci. Podobný fenomen se dá pozorovat i na národní úrovni s evolucí nezávislých administrativních autorit, které vydávají normy vně demokratického rámce.
Obzvlášť kritizujete hypertrofii lidských práv. Ale čím víc individuálních práv, pak se můžeme domnívat, že demokracie je zdravá a pokročilá...
    Ve skutečnosti je to opačné. Žádná společnost nemůže být udržitelně postavena na individualismu. Je chybou považovat demokracii a práva člověka za nedělitelné. Ve skutečnosti jsou fundamentální práva hodnotami, o které se liberální demokracie rozhodla opřít. Konsekventně nutně vedou k rozkladu pojmu veřejného zájmu. Od momentu, kdy je společnost založena na individuu, pro které je každé přání potřebou a každá potřeba právem, pak nelze formulovat veřejný zájem. Formulace veřejného zájmu je cílem demokratické hry. Fundamentální práva, tak jak jsou interpretována, vyzdvihnou do absurdity nadřazenost individua nad kolektivem. A nakonec tato práva se vzájemně dostanou do konfliktu. Čím větší svoboda tisku, tím víc je redukován respekt k privátnímu a opačně. Pojem progresu je velmi iluzorní, postup jedněch, brzdí druhé. Sociální podstata se nevpisuje do historické a institucionální dimenze kolektivu,  ale redukuje se do individuálních vazeb, instituce jsou pouze poskytovatelem individuálních služeb a práv. Demokracie už nezabezpečí stabilitu a určitý společenský blahobyt. Ovšem individuum má potřebu společnosti a rozpadlá národní společnost se separuje do komunit. Finální paradox vidíme v politickém islámu, který dá do uvozovek i fundamentální lidská práva. Systém dospěl do slepé uličky. Není schopen zvládat vztahy mezi individui, komunitami a kolektivním zájmem.
Jdete ještě dál, evokujete, že ideologie lidských práv přímo jde proti demokracii..
     Tato téměř religiozní koncepce lidských práv vede k omezení svobody projevu, která je pro demokracii nezbytná. Zákony o historické paměti, penalizace jistých názorů, tlaky politickokorektních, to jsou všechno projevy cenzury pod záminkou chránit lidská práva, což není než úlitba sebeproklamované politické a intelektuální elitě. Lidská práva, jejichž původním záměrem byla ochrana individua proti státu, se proměnila v nástroj totalitarismu, o to nebezpečnějším, že se pomalu formuje do podoby policie nad myšlením.
Nestal se soudce, jako strážce těchto hypertrofovaných práv, faktorem destabilizace demokracie?
     Funkcí soudce je na prvním místě aplikace práva, ale dnes se téměř výhradně zabývá obranou občana proti státu. Znamená to oslabení demokracie do té míry, do jaké je justice v principu moc státu a ne moc ve státě. Viděli jsme to v posledních prezidentských volbách. Aféra Fillon nastolila podstatnou otázku o respektu k separaci mocí. Justice intervenovala v prostoru Národního shromáždění, aniž měla jeho oprávnění. Je pravdou, že žádné pravidlo nebrání soudci, aby intervenoval ve volební periodě, ale pozastavení soudního času v této periodě vyplývá z logiky separace mocí. Justice je na cestě proměnit se v proti-moc ve státě. Koncept soudce, jako ozbrojené ruky společnosti nebo individua proti státu, je hluboce antidemokratický.
Participativní demokracie může být řešením?
    Teoreticky ano, asociuje lid do rozhodovacího procesu. Velmi často to však nefunguje, jsou to aktivisté, lobbisté, kteří se vyjádří, ne lid ve svém celku. Viděli jsme to na příkladě eutanazie. Kdo se vyjádřil? Ti pro a ti proti. Vede to k oligarchickému systému, kdy se vyjadřují jedině ti, kteří znají. Na druhé straně referendum může fungovat na lokální úrovni.
Jak tedy vrátit demokracii zpátky na koleje?
    Jsem pesimista, ale umím si představit řešení. V Evropské unii je nezbytné vyjasnit, kde jsou unijní a národní kompetence. Volič musí jasně vidět jaké pravomoci bude mít volená osoba a co konkrétně může udělat. Jiným řešením je referendum, za podmínky, že otázky neskrývají dvojznačnost a výsledek hlasování bude respektován. Na druhé straně nevěřím, že petice jsou lékem, chybí jim transparentnost, dovádí nás to k problému participativní demokracie a k oligarchii.