Mozek podivně
Domníváme se od sedmé třídy, včetně školy pomocné, že mozek homo sapiens není nic jiného než dalším evolučním krokem, který se objevil před několika desítkami tisíců let, toto číslo má velkou variabilitu, např. biolog Josef Reichholf mluví o 180 000 letech. V sedmdesátých letech na světovém filozofickém kongresu spočíval hlavní střet mezi východem a západem v tvrzení západních filozofů, že na mozku nejsou patrné za období několika posledních tisícíletí žádné stopy po evolučních změnách, přitom člověk procházel nedynamičtějším obdobím své existence, od Sumeru do přítomnosti a stopy tohoto civilizačního progresu mozek neregistroval. To protiřečilo východnímu marxistickému bloku, který měl za to, že tisíciletí materiálního a společenského progresu musí materiální struktura mozku reflektovat. Dnes se na těchto kongresech diskutuje o gendru, uprchlících a svobodné ženě v burce, zdá se, že marxismus měl pravdu, mozek těchto elit se musel výrazně změnit, Aristoteles a Démokritos se ničím takovým nezabývali.
Salvator Dali o podobném zázraku, o šroubouvnici DNA, tvrdil, že je to nejsilnější důkaz božího zásahu, po absolvování školní docházky na sídlišti Zahradní město nebo v Krupce, jsme už s poznáním dál než velký malíř. Byl nejspíš sečtělý a měl velkou intuici, něco podobného tvrdí i australský fyzik Paul Davies - reprodukční systém založený na DNA vyžaduje tak vysokou úroveň komplexity, že nemohl vzniknout spontánně. Něco podobného i objevitel toho všeho Francis Crick, řešení viděl v tom, že to bylo na naši planetu importováno odjinud.
O mozku toho věda ví pořád málo. Za alarmující je považován výstup z výzkumné zprávy z lékařské fakulty, Stony Brook University v New York. Studie cílila na proces reanimace pacienta po zástavě srdce, jak zabránit fatálnímu poškození mozku a jak vylepšit podmínky návratu pacienta do života. Výstup studie naznačuje, že mozek funguje ještě 4 hodiny po zástavě srdce, a stále je možnost reanimovat pacienta bez nějakého výrazného neurologického poškození.
Mozek může fungovat ne zrovna krátkou dobu i po stavu, který dnes pokládáme za terminální a vědomí může reflektovat situaci v níž se nachází, tedy uvězněno v mrtvém těle. Vědci zkoumali 2600 osob po zástavě srdce, z nich 160 přežilo, 46% si pamatovalo k čemu došlo, 9% mělo jakousi zkušenost s předčasným úmrtím a 2% jasně vnímala, co se dělo kolem od okamžiku zástavy srdce až do návratu do života. Podle všeho naše vědomí několik hodin ještě reflektuje realitu těla. Po zástavě srdce, bez kyslíkové výživy, mozek fyziologicky končí, stejně jako jiné orgány, ale na molekulární a buněčné úrovni se v mozku, jak se zdá, uchovává kapacita, dodnes považované za nemožné, uchování a obnovení neuronálních funkcí a krevního oběhu i po určité době trvání kardiovaskulární zástavy. Oživení pacienti po hodinách pokusů o reanimaci často nevykazují mozkové poškození, které by bylo nevyhnutelné po odumření mozkových buněk.
Proces odumírání mozkových buněk byl dodnes považován za velmi rychlý a ireversibilní, po přerušení mozkové elektrické aktivity a vymizení reakcí vědomí, do 20-30 sekund po srdeční zástavě, doprovázené během pár minut vyčerpáním molekulární energie a kolapsem neuronových interakcí. Americká studie ukazuje, že několik hodin po smrti si mozek uchovává živoucí vitalitu, vědci říkají, že to otevírá nové možnosti bádání nad cerebrálními patologiemi a reanimačními technikami.
Mozek je asi nejkomplexnějším systémem, který se vyskytuje v našem světě. Lidstvo se zabývá od nepaměti otázkou, co nastane po smrti, a vlastně i výsledek studie neznamená nic jiného než ironický a současně svým způsobem laskavý úsměv prozřetelnosti nebo přírody, máme ještě dalších pár hodin k dispozici. Možnost, že v některých případech můžeme situaci reflektovat, není moc sympatickým darem.
Žádné komentáře:
Okomentovat