úterý 12. března 2019

balzac

Nikomu to neříkat, ale Balzac byl pro národní suverenitu

Letos uplyne 220 let od narození velikána moderní literatury. A taky je to 190 let, co vyšli Šuani. Dante nebo Homér moderní doby, pokud si někdo myslí, že je modernější než francouzský velikán, pak je stejně moderní jako egyptský feláh na oslu před pyramidou Staré říše. Balzac ve svém veledíle geniálně rozšifroval lidskou psyché i dějinné konstanty doby. Jeho velké umění se opírá o silný fundament, kterým je láska k vlastnímu národu, a ta plodí univerzální hodnoty. Bez tohoto zřetězení pravděpodobně neexistují ani univerzální hodnoty, ani velký spisovatel.
       Balzac je konzervativní sui generis, i když se ho rychle zmocnili Marx, Engels a jejich pozdější epigoni. Balzac učil celé generace chápat Francii, její velikost a dějiny. Nejen to, formoval i mozek čtenářů nekonečným předivem příběhů, dějů a lidských osudů, Balzacovo velké umění otevře čtenáři  nesmírné dimenze humanity do níž je člověk vsazen. Nekonečné množství příběhů, to jsou současně možnosti člověka a lidská potence, která má dnes tendenci odumřít. Engels psal, že Balzac ho o buržoazii naučil víc než všichni ekonomové a politici dohromady, doufejme, že Engelse a jiné marxisty naučil ještě něco víc, jinak by to bylo trochu omezující.
     Balzac byl sice tvrdý k buržoazii, ale přes všechny zápory, to byla kreativní a nosná společenská kategorie, balzacovská buržoazie neumřela, kvantitativně se tento společenský segment trochu rozšířil, její kreativita se dnes vypařila a nastolil se až na výjimky globální parazitismus této kategorie, vládnou, ale špatně a je to ještě mizernější než to popisoval Balzac. Kvůli malým výhodám, zabijí vlastní národ.
       Esejista Dino Cofrancesco na blogu Cultura v Il Giornale píše o Balzacovi. Balzacův soud o buržoazii byl nelítostný, V kabinetu starožitností v roce 1837: „Kvůli svým malým touhám na vlnách politické vágnosti, lehce prodá velké národní zájmy, dnes v symbióze s mocnými, zítra proti nim, zrada je něco přirozeného, na cestách zla buržoazie nikoho a nic neušetří, moc je jenom služebným nástrojem a lid podřízenou třídou. K monarchii tvrdě a nelítostně, jako by velikost byla totéž co malost, jako by moc mohla existovat bez síly“.
    Marxisté a v jejich vleku současná sociologie mají tendenci redukovat velké Balzacovy romány, od Eugenie Grandetové až po historii velikosti a dekadence Cesare Birotteau. Jejich pojmutí Balzaca zabraňuje rozpoznání klíčových aspektů jeho umělecké a historické reflexe. Jaká Balzacova hrůza z národního vykořenění, ze ztráty národní identity historické Francie, která má dávné kořeny a které nejsou produktem buržoazie, která spálila přirozené a přetavila je do peněz.
     Balzacovo myšlení, to je jednota a síla národa, vysvětluje to oscilace jeho politických sympatií, mladistvý obdiv k Robespierrovi a republikanismu, kult Napoleona a později konverze k legitimismu.  
      V Šuanech píše: „Statisté velké scény historie, kteří nejsou na výši svého úkolu, nepochopili rozsah lidských vášní, které jako vlny nesou blaho státu, kteří nepochopili, že vládnout lidem, znamená tvořit, podobně jako bůh, stát v centru univerza“.
     Balzac pohrdá aristokraty starého režimu, lidmi Direktoria a aktéry nemožné Restaurace. Vzdá hold Kateřině Medicejské (1841), ukáže kam došla libovůle, tj. politická svoboda (ne občanská svoboda) ve Francii 1840, v zemi totálně oddané materiálním zájmům, bez patriotismu, bez uvědomění, že moc už nemá sílu.
      Volby, výsledek svobodné libovůle a politické svobody, vynesou nahoru jen průměrné, kteří jsou schopni proti lidovému tlaku pouze brutální síly, diskuze se vede pouze o zbytečných záležitostech, bez jakékoliv silné akce politického těla: peníze dominují všechny záležitosti a individualismus je hrozným produktem nekonečných peněz, které potlačí rodinu, pohltí všechno, včetně národa, který egoismus buržoazie lehce daruje cizím.  
      Balzac mluví o obnovení národní energie, o poznání, že ekonomická slabost není dobrá pro silný stát. Znovuzrození komunity (Balzac je zde autentickým liberálem)  a pluralismus hodnot. Muarice Barres to nazýval různé spirituální rodiny ve Francii. Balzac v 1841 píše „obrana země je svatým principem, stejně jako obrana královských práv, ti kteří následovali Ludvíka XVIII. do vyhnanství, jsou hodni velkého respektu, stejně jako ti, kteří bránili republiku proti celé Evropě".
   

Žádné komentáře: