ateny orakel

Něco tu chybí

V dobovém individualismu není místo pro žádné hrdiny, mýty nebo legendy. Globální generace nemá v mozku místo na dobu před jejich narozením, ta je sice online dostupná v nějaké wiki i v metru, ale málo se používá. V Evropskou unií unifikované době se ztrácí o hrdinech přehled, potenciálně jím může být každý, nadčlověk není momentálně moc vzácný, může jím být na pár minut každý, minimálně na socsíti. Před pár lety přidávaly jedny italské noviny k sobotnímu vydání  encyklopedie různých oborů za euro, vážilo to dvě tři kila a obsahovalo spoustu materiálu, neobyčejně vysoká cost-effiecience. 
    Encyklopedie věnovaná antice vyšla na dvě soboty, každý svazek kolem 900 stran. Stačí prostudovat dvě stránky, aby se člověk stal odborníkem třeba na předsokratiky, anebo antické lékařství, to se dá často i dnes aplikovat s větším efektem na zdraví než vyprazdňování farmaceutických skladišť. Empedokles se domníval, že zdravotní porucha přichází z nerovnováhy v některém ze základních čtyřech prvků, v encyklopedii jsou popsány i praktické návody léčby, které z toho plynou.  Řekové spojovali léčbu s charakterem života, když tam byla vada, dostavila se choroba a šlo se k fundamentálnější nápravě, moderní medicína sahá k chemickým směsím, jednu nahrazuje druhá a člověk se domnívá, že nejlepší chemická směs, tedy lék, už se vyrábí, ale není ještě na trhu. 
      Na třech stránkách se skrývá antické drama, a je to velmi dramatické, dá se z toho i maturovat. Např. Euripides, narodil se 480, rok, kdy Řekové odrazili perskou invazi a zachránili západu jeho dějiny. Euripides žil v období největšího rozkvětu Atén, město prosperovalo, bylo na vrcholu moci a slávy, delfský orakel naznal, že Atény jsou orlem v mraku časů. Což si naše doba o sobě taky myslí a prosperuje ještě podstatně větším blahobytem. Euripidovy hry jsou fascinující metafyzickým nábojem, který dýchá i z ukázek v encyklopedii za euro. Ukazují někam mimo náš banální prožitek, možná k bohům, ale ti tam nejsou až tak explicitní, podstatný je člověk a jeho osud. Doprovodné sbory evokují velkou poezii, s rozkoší se to dá číst i vytrženo ze souvislostí, neúprosné připomínání a opakování něčeho, co platí od věčnosti. Možná ty doprovodné sbory inspirovaly i Goetheho, kterého Euripides fascinoval. Tady samozřejmě přestala dávno platit paralela mezi typy prosperit tehdejší a dnešní.
     Dnes máme jiné typy nadlidí, jako třeba adolescentní bojovnice a bojovníky za klima a za rasovou rovnoprávnost a za právo prožít život v burce. Klímahysteričku, ale jinak velkou bojovnici, Gretu Thunberg, navrhli předevčírem tři norští poslanci na Nobelovu cenu míru. Předtím už dostali tuto povedenou cenu mj. i Arafat s Obamou.  Srovnání s Řeky tady končí, dál už nemáme nic než opět jiné bojovnice a bojovníky zmíněného typu za totéž. Řekové, když pluli do Tróje, obětovali Agamemnovu dceru Ifigenei, za dobrý vítr, není to až tak úplně jednoduché, v kauzálním osudovém zřetězení se teprve po této oběti mohl narodit i Euripides, pokud my neobětujeme úžasné (post)adolescentní bojovnice i s norskými poslanci socpartaje na oltáři nějakého tvořivějšího boha, konečně ten řecký je prověřený, budou dál obtěžovat civilizaci a nic kloudného se už nikdy nestvoří.
       Euripides přeložil metafyziku starých mýtů a velká etická témata do novátorské scénické polohy a velkého dramatického efektu. Euripides analyzoval lidskou přirozenost, instinkty, vášně a hnutí. Člověk pod knutou něčeho, co ho přesahuje, člověk je rdoušen okolním světem, často bezbranný, ale jedná, i když bez efektu, jak by si představoval. Žádná krize ovšem není slepá, má příčinu.
      Být kulturní znamená vidět i Euripida, dnes to není tak žhavé, nejspíš je nudný, stačí si odškrtnout vidění v notesu, stačí si přečíst obsazení na plakátě. V jednom pražském divadle dávají dobrou Senekovu hru Faidru, která má ovšem limonádovou pachuť k Euripidovi, ale celý úderný aparát mýtu je tu přítomen a je strhující. Aby člověk přistoupil ještě blíž, až k existenciálnímu doteku, to není možné v unifikovaném evropskounijním světě, hluboký kulturní prožitek totiž potřebuje svobodu, Majakovský musel spáchat sebevraždu, jeho verše v třicátém druhém už byly absurdní, nedávaly smysl. Antické divadlo operuje s mýtem a ten spoutat evropskounijní unifikační perverzí a malými podvody není možné, tedy můžeme jen tušit, že se mýtus skrývá za slovy, ale přistoupit nelze. Hodnotí se herecké výkony, scéna a hudba, ale poselství žádné, a pokud se zmíní, tak holovětně. morální apel plynoucí z mýtu, kterého se nemůžeme nebo v prostoru nesvobody nesmíme dotknout, je nulový. Slova mohou být nahrazena jinými slovy a bude to stejně dobré. Tomu se říká krize. Slovo velkého divadla buď má smyl a nutnost, nebo je zbytečné.
       Staří hrdinové minulosti umřeli, noví evropskounijní se podobají skřetům. V politické korektnosti a navíc ještě v Evropské unii se nic pořádného nemůže narodit, ani hrdinové, ani velké ideje, velkou šanci má pouze disneylad hybrid bruselského typu a jeho digitální odnože,  tam se vyvíjí současní hrdinové a jejich mýty, ale je to slabé a nudné. Svět Řeků byl založen na hrdinech a mýtech, ovšem to jim nebránilo tak hlubokým způsobem formovat a obohatit materiální svět. Anebo naopak, to bylo předpokladem jejich obrovské invence. A co je ještě podivnější, Atéňanů bylo pár tisíc, Sparťanů ještě méně, pár tisíc na Thasosu a to stačili pozorovat nebe, odkrýt zákonitosti hvězd, vymyslet fyzikální zákony, tesat sochy, jejichž krása nás dodnes strhuje. Pár lidí a času též nebylo tolik. Dnes pozorujeme nebe a nic moc nás nenapadne.