Řada dobrých důvodů
Proč by měla ČR okamžitě opustit fašizoidní konglomerát zvaný Evropská unie. Diskuze o výhodách tohoto seskupení nebo televizní hovory o tom, co nějaký politruk v Bruselu říká o našem "rasistickém" zapadákově, už postrádají náboj a jsou nudné. Bude zajímavější a plodnější otevřít prostor diskuzím o jiných perspektivách a jiných světech, které se mohou i jevit jako rizikové, ale dodají státu novou energii a otevřou nové možnosti. Stát přežil v různých formách víc než tisíc let, národní idea vždy přežila konfrontaci s okolím a v zásadě nikdy nezeslábla do podoby, jaká je dnes pozorovatelná. Evropská unie prochází hlubokou existenciální krizí, o tom nikdo nepochybuje. V Maďarsku, Polsku, Itálii a pomalu i ve Francii, národní politika znovu nachází svůj tvar a perspektivu, pokud nedojde k politické artikulaci síly české státnosti a možná i k novému národnímu uvědomění, pak nemůžeme očekávat, že v průběhu nějaké evropskounijní reformy ordinované její byrokracií, může dojít k posunu, který by měl pro stát dlouhodobé pozitivní perspektivy. V situaci, kdy jsou oslabeny přirozené národní instinkty, by bylo optimální radikální řešení: rychlé odříznutí od zdroje dnešního i příštího zla. Olivier Delorme to radí i Francouzům.
Olivier Delorme, historik a spisovatel. Vysoce erudovaný v mnoha oblastech, od arménské genocidy až po Řecko. V 2016 publikoval extra dobrou knihu „30 dobrých důvodů proč vystoupit z Evropské unie“. Spisovatel v hovoru s měsíčníkem Comptoir.
Není vliv monstrózních lobby v Bruselu důvodem antidemokratických principů, které tam vládnou?
Je to alarmující symbol. Etická pravidla jsou v Bruselu velmi elastická. Dnes je komisařem, zítra členem dozorčí rady velkého koncernu, jehož pravidla před pár měsíci reguloval. Pár příkladů: Holanďanka Neelie Kroes se v 2014 zabývala pravidly pro Uber, členkou jejich dozorčí rady se stala 2015; Dánka Coonie Hedegaard, komisařka pro životní prostředí, dnes je členkou mezinárodního výboru Volkswagena; Slovinec Janez Potočnik, komisař pro vědu a výzkum (2004-10), pak komisař pro životní prostředí (2010-14), který nikdy nelenil, když měl zabránit omezením pro pesticidy, stal se prezidentem fóra pro budoucí zemědělství financované švýcarským chemickým gigantem Syngenta,...který vyrábí pesticid Cruiser, který působí hynutí včel.
V současné Komisi svěřili resort energie a klimatu hlavnímu akcionáři dvou španělských ropných společností; environment a rybolov hlavnímu akcionáři maltského betonu; před Brexitem, otázky finanční stability a finančních trhů vedl šéf lobbistického kabinetu, jehož klientem je banka HSBC a společnost SWIFT.
Situace velmi skandální v tzv. parlamentu, kam asociace podnikatelů mají volný přístup, jejich texty poslanci často předkládají k hlasování, obvykle se to v důsledku skrytých dohod parlamentních skupin (konzervativci, soc. demokraté a liberálové) schválí. Vyšší úředníci s velkou lehkostí přecházejí do služeb společností, kterým pak radí, jak prosazovat své zájmy v meandrech EU. Zaměstnavatelská lobby, maskovaná jako průmyslové vědecké subjekty podle belgického práva, dodávají většinu odborníků, které evropskounijní administrativa používá na vypracování svých textů. Stručně řečeno, jde o trvalou endogamii Evropskounijní komise a její administrace, poslanců, lobbistických skupin a jejich expertů. Samozřejmě nelze tvrdit, že na národních úrovních neexistují lobbistické skupiny, ale promiskuita bruselského druhu nemá obdobu. Na pár kilometrech čtverečních v bruselských šik čtvrtích se všichni kamarádí, frekventují stejné restaurace, děti ve stejných školách... daleko od jakékoliv kontroly, bez vazby na zemi, kultura tajných dohod a příslibů příštích lukrativních jobů.
Kritizujete Evropskou unii: avšak Rada, to jsou členské země, hraje klíčovou roli..
Víte přece, že exekutivy mnohých členských zemí systematicky rozhodly, že i výsledky příp. referenda o evropských otázkách, pokud nejsou konformní tomu, co Evropská unie očekává, se zopakují (Irsko 2001 a 2008, Francie a Holandsko 2005, Řecko 2015), demokracie je pomalu zbavená svého obsahu. Nevíme, zda-li britské referendum bude vůbec respektováno. Římské dohody dávaly národním exekutivám blokační právo, bylo to nezbytné po zkušenostech s CED (evropské obranné společenství). To byl důvod, proč de Gaulle v 1958 nevystoupil z Evropského hospodářského společenství, Euratom opustil, domníval se, že atom je národní prerogativou. V letech 1965-66 se demonstrativně nezúčastňoval jednání a donutil Komisi, aby opustila své nezdravé vize.
Velkým problémem je ideologie, jejímž motorem je Evropská unie. Národní exekutivy by se měly zabývat pouze zájmy svých zemí, občas se to děje, německý ústavní soud konstantně opakuje, že Bundestag je jediným legitimním reprezentantem německého lidu a jedině jeho zájmy musí vláda zastávat. Např. v jednáních kolem řecké krize si vláda musela nechat potvrdit svůj postoj Bundestagem. Ale v záměrné neprůhlednosti rozhodovacích procedur evropskounijní administrativy, aplikují Monnetovy metody, mikro puče technického státu, jejichž dosah není veřejné mínění schopno postřehnout – jediný záměr toho všeho – ukrást rozhodování národním suverenitám. Technokratická Komise má velmi významné právo iniciativy – navzdor reformám, vesměs pouze kosmetického druhu (karnevalová procedura jmenování, aby se maskoval demokratický deficit) – které jí dovoluje předurčovat rozhodnutí Rady, nastolit v procesu rozhodování svojí ideologickou pozicí a zablokovat rozhodnutí, která s ní nejsou konformní.
Přidal bych k tomu deformovanou judikaturu, kterou Evropský soudní dvůr záměrně buduje (málo známá instituce hraje v EU extrémně perverzní roli), žádné národní exekutivy ani úmluvy nikdy nedaly právo této instituci interpretovat dohody v duchu cíle, který si tento soudní dvůr stanovil. Tato instituce přímo uvěznila národní vlády. Soudní dvůr se prezentuje jako zákonodárce, stojí mimo jakoukoliv kontrolu, jeho rozhodnutí jsou vynucována sankcemi. Dnes je každá členská země povinna respektovat tzv. acqius communautaire, tj. 36000 norem o 100000 stránkách. Národní parlamenty jsou pouhými registračními kancelářemi těchto nesmyslů.
Kdekoliv jinde ve světě, pokud přijde k moci nová exekutiva, může částečně změnit dispozice té předchozí, v Evropské unii něco takového neexistuje. V členské zemi se změní vláda, ale pod tlakem sankcí, musí pokračovat v kolejích té předchozí. V Evropské unii něco jako politická alternativa nemá smysl.
Na základě fundamentální logiky a nikoliv z pouhého oportunismu, rozhodl britský lid, který má nejstarší parlament na světě a jehož patriotismus je především parlamentní, opustit EU. EU je fundamentálně antidemokratická instituce, kterou nelze reformovat. Od počátku slouží jedinému účelu – zbavit lid suverenity a rozhodování o svém osudu.
Prospělo by EU, pokud by její parlament měl legislativní iniciativu a fungoval jako běžný národní parlament?
To je zbožné přání. Parlament nemůže být jiný než výrazem vůle lidu, který má vědomí národa. Ani evropský lid, ani národ neexistují. Když platíte daň v Bordeax, Paříži, Toulouse, nezajímá vás jestli peníze jdou do Lozere, Haute-Saône, jednoduše jsme Francouzi, a to je národ. Finové, Slováci, Rakušané odmítli, aby jejich daně platily řecké, italské dluhy. Jednoduše je absurdní tvrdit, že evropský lid se může zrodit z volné konkurence, společné měny, rozpočtových omezení, odbourání sociálních výhod a rozpočtových sankcí – příkazem, aby se každý Evropan stal dobrým Němcem.
Viděli jsme, že Jugoslávie a SSSR nepřežily okamžik, kdy vymizela politická omezení, jak křehké jsou Itálie, Španělsko, Belgie. Tvrzení, že vznikne člověk evropský (jako ve všech totalitních režimech člověk nový) z Fina, Řeka, Ira, že všichni naráz uvidí svého reprezentanta v evropském parlamentu, je směšná iluze. Problémem není ta či ona instituce nebo mechanismus, jsou to fundamenty celé evropské konstrukce, která není nic jiného než dekonstrukcí reprezentativních demokracií a národů.
Evropský parlament je ektoplazmou, kde pravidla nejsou výslednicí politických bojů, ale handlu, kombinací a pohybem výtahu mezi patry, kde sídlí tři formace. Je to shromáždění bez legitimity. K čemu dojde, a je to velmi pravděpodobné, že tři formace handlu ve volbách 2019 ztratí většinu?
Domnívám se, že rozklad Evropské unie už nebude klidným, dojednaným procesem, jak by bylo žádané. Konstitutivním politickým silám chybí odvaha, odmítají se jasně vyslovit proč je nutné vystoupit ze slepé uličky, politická ambiguita jim vyhovuje, částečně pod vlivem tragické iluze, že lze ještě změnit fasádu, nebo chtějí zastřít fakt, že všechno pokračuje stejně dál. Obzvlášť to platí pro levici, fascinovaní Evropskou unií, která je požírá. Alternativní pravice (Orban, Lega, AfD) odpovídá silnými kroky na národní požadavky, ale suverenistické skupiny různých orientací nejsou schopny vést nezbytný boj o veřejné mínění.
V bodě, v kterém se nacházíme, to podle mého soudu budou vady eura, které povedou ke zborcení celé struktury podobně jako v sovětském případě. Pravděpodobně to vyprovokuje incident, jehož povahu dnes nejsme schopni předvídat. Ať už to bude mezinárodní finanční krize, prudký pád dolaru, který zadusí většinu ekonomií v eurozóně, které nemají německé fundamenty nebo multiplikace volebních událostí, jak je známe v Rakousku, Polsku, Maďarsku a Itálii, vedlo by to ke kompletní funkční blokádě Komise a parlamentu.... Ten den si občané členských zemí Unie uvědomí do jakého bodu došlo jejich ujařmení, oligarchií a levicí.
Je nezbytné vytvořit podmínky pro dialog všech politických skupin, jak levicových, tak pravicových, které nejsou konformní s evropskounijní idejí, které mají i různé představy o tom, co má EU nahradit, ale shodnou se na jednom: EU musí zmizet.
Proč by měla ČR okamžitě opustit fašizoidní konglomerát zvaný Evropská unie. Diskuze o výhodách tohoto seskupení nebo televizní hovory o tom, co nějaký politruk v Bruselu říká o našem "rasistickém" zapadákově, už postrádají náboj a jsou nudné. Bude zajímavější a plodnější otevřít prostor diskuzím o jiných perspektivách a jiných světech, které se mohou i jevit jako rizikové, ale dodají státu novou energii a otevřou nové možnosti. Stát přežil v různých formách víc než tisíc let, národní idea vždy přežila konfrontaci s okolím a v zásadě nikdy nezeslábla do podoby, jaká je dnes pozorovatelná. Evropská unie prochází hlubokou existenciální krizí, o tom nikdo nepochybuje. V Maďarsku, Polsku, Itálii a pomalu i ve Francii, národní politika znovu nachází svůj tvar a perspektivu, pokud nedojde k politické artikulaci síly české státnosti a možná i k novému národnímu uvědomění, pak nemůžeme očekávat, že v průběhu nějaké evropskounijní reformy ordinované její byrokracií, může dojít k posunu, který by měl pro stát dlouhodobé pozitivní perspektivy. V situaci, kdy jsou oslabeny přirozené národní instinkty, by bylo optimální radikální řešení: rychlé odříznutí od zdroje dnešního i příštího zla. Olivier Delorme to radí i Francouzům.
Olivier Delorme, historik a spisovatel. Vysoce erudovaný v mnoha oblastech, od arménské genocidy až po Řecko. V 2016 publikoval extra dobrou knihu „30 dobrých důvodů proč vystoupit z Evropské unie“. Spisovatel v hovoru s měsíčníkem Comptoir.
Není vliv monstrózních lobby v Bruselu důvodem antidemokratických principů, které tam vládnou?
Je to alarmující symbol. Etická pravidla jsou v Bruselu velmi elastická. Dnes je komisařem, zítra členem dozorčí rady velkého koncernu, jehož pravidla před pár měsíci reguloval. Pár příkladů: Holanďanka Neelie Kroes se v 2014 zabývala pravidly pro Uber, členkou jejich dozorčí rady se stala 2015; Dánka Coonie Hedegaard, komisařka pro životní prostředí, dnes je členkou mezinárodního výboru Volkswagena; Slovinec Janez Potočnik, komisař pro vědu a výzkum (2004-10), pak komisař pro životní prostředí (2010-14), který nikdy nelenil, když měl zabránit omezením pro pesticidy, stal se prezidentem fóra pro budoucí zemědělství financované švýcarským chemickým gigantem Syngenta,...který vyrábí pesticid Cruiser, který působí hynutí včel.
V současné Komisi svěřili resort energie a klimatu hlavnímu akcionáři dvou španělských ropných společností; environment a rybolov hlavnímu akcionáři maltského betonu; před Brexitem, otázky finanční stability a finančních trhů vedl šéf lobbistického kabinetu, jehož klientem je banka HSBC a společnost SWIFT.
Situace velmi skandální v tzv. parlamentu, kam asociace podnikatelů mají volný přístup, jejich texty poslanci často předkládají k hlasování, obvykle se to v důsledku skrytých dohod parlamentních skupin (konzervativci, soc. demokraté a liberálové) schválí. Vyšší úředníci s velkou lehkostí přecházejí do služeb společností, kterým pak radí, jak prosazovat své zájmy v meandrech EU. Zaměstnavatelská lobby, maskovaná jako průmyslové vědecké subjekty podle belgického práva, dodávají většinu odborníků, které evropskounijní administrativa používá na vypracování svých textů. Stručně řečeno, jde o trvalou endogamii Evropskounijní komise a její administrace, poslanců, lobbistických skupin a jejich expertů. Samozřejmě nelze tvrdit, že na národních úrovních neexistují lobbistické skupiny, ale promiskuita bruselského druhu nemá obdobu. Na pár kilometrech čtverečních v bruselských šik čtvrtích se všichni kamarádí, frekventují stejné restaurace, děti ve stejných školách... daleko od jakékoliv kontroly, bez vazby na zemi, kultura tajných dohod a příslibů příštích lukrativních jobů.
Kritizujete Evropskou unii: avšak Rada, to jsou členské země, hraje klíčovou roli..
Víte přece, že exekutivy mnohých členských zemí systematicky rozhodly, že i výsledky příp. referenda o evropských otázkách, pokud nejsou konformní tomu, co Evropská unie očekává, se zopakují (Irsko 2001 a 2008, Francie a Holandsko 2005, Řecko 2015), demokracie je pomalu zbavená svého obsahu. Nevíme, zda-li britské referendum bude vůbec respektováno. Římské dohody dávaly národním exekutivám blokační právo, bylo to nezbytné po zkušenostech s CED (evropské obranné společenství). To byl důvod, proč de Gaulle v 1958 nevystoupil z Evropského hospodářského společenství, Euratom opustil, domníval se, že atom je národní prerogativou. V letech 1965-66 se demonstrativně nezúčastňoval jednání a donutil Komisi, aby opustila své nezdravé vize.
Velkým problémem je ideologie, jejímž motorem je Evropská unie. Národní exekutivy by se měly zabývat pouze zájmy svých zemí, občas se to děje, německý ústavní soud konstantně opakuje, že Bundestag je jediným legitimním reprezentantem německého lidu a jedině jeho zájmy musí vláda zastávat. Např. v jednáních kolem řecké krize si vláda musela nechat potvrdit svůj postoj Bundestagem. Ale v záměrné neprůhlednosti rozhodovacích procedur evropskounijní administrativy, aplikují Monnetovy metody, mikro puče technického státu, jejichž dosah není veřejné mínění schopno postřehnout – jediný záměr toho všeho – ukrást rozhodování národním suverenitám. Technokratická Komise má velmi významné právo iniciativy – navzdor reformám, vesměs pouze kosmetického druhu (karnevalová procedura jmenování, aby se maskoval demokratický deficit) – které jí dovoluje předurčovat rozhodnutí Rady, nastolit v procesu rozhodování svojí ideologickou pozicí a zablokovat rozhodnutí, která s ní nejsou konformní.
Přidal bych k tomu deformovanou judikaturu, kterou Evropský soudní dvůr záměrně buduje (málo známá instituce hraje v EU extrémně perverzní roli), žádné národní exekutivy ani úmluvy nikdy nedaly právo této instituci interpretovat dohody v duchu cíle, který si tento soudní dvůr stanovil. Tato instituce přímo uvěznila národní vlády. Soudní dvůr se prezentuje jako zákonodárce, stojí mimo jakoukoliv kontrolu, jeho rozhodnutí jsou vynucována sankcemi. Dnes je každá členská země povinna respektovat tzv. acqius communautaire, tj. 36000 norem o 100000 stránkách. Národní parlamenty jsou pouhými registračními kancelářemi těchto nesmyslů.
Kdekoliv jinde ve světě, pokud přijde k moci nová exekutiva, může částečně změnit dispozice té předchozí, v Evropské unii něco takového neexistuje. V členské zemi se změní vláda, ale pod tlakem sankcí, musí pokračovat v kolejích té předchozí. V Evropské unii něco jako politická alternativa nemá smysl.
Na základě fundamentální logiky a nikoliv z pouhého oportunismu, rozhodl britský lid, který má nejstarší parlament na světě a jehož patriotismus je především parlamentní, opustit EU. EU je fundamentálně antidemokratická instituce, kterou nelze reformovat. Od počátku slouží jedinému účelu – zbavit lid suverenity a rozhodování o svém osudu.
Prospělo by EU, pokud by její parlament měl legislativní iniciativu a fungoval jako běžný národní parlament?
To je zbožné přání. Parlament nemůže být jiný než výrazem vůle lidu, který má vědomí národa. Ani evropský lid, ani národ neexistují. Když platíte daň v Bordeax, Paříži, Toulouse, nezajímá vás jestli peníze jdou do Lozere, Haute-Saône, jednoduše jsme Francouzi, a to je národ. Finové, Slováci, Rakušané odmítli, aby jejich daně platily řecké, italské dluhy. Jednoduše je absurdní tvrdit, že evropský lid se může zrodit z volné konkurence, společné měny, rozpočtových omezení, odbourání sociálních výhod a rozpočtových sankcí – příkazem, aby se každý Evropan stal dobrým Němcem.
Viděli jsme, že Jugoslávie a SSSR nepřežily okamžik, kdy vymizela politická omezení, jak křehké jsou Itálie, Španělsko, Belgie. Tvrzení, že vznikne člověk evropský (jako ve všech totalitních režimech člověk nový) z Fina, Řeka, Ira, že všichni naráz uvidí svého reprezentanta v evropském parlamentu, je směšná iluze. Problémem není ta či ona instituce nebo mechanismus, jsou to fundamenty celé evropské konstrukce, která není nic jiného než dekonstrukcí reprezentativních demokracií a národů.
Evropský parlament je ektoplazmou, kde pravidla nejsou výslednicí politických bojů, ale handlu, kombinací a pohybem výtahu mezi patry, kde sídlí tři formace. Je to shromáždění bez legitimity. K čemu dojde, a je to velmi pravděpodobné, že tři formace handlu ve volbách 2019 ztratí většinu?
Domnívám se, že rozklad Evropské unie už nebude klidným, dojednaným procesem, jak by bylo žádané. Konstitutivním politickým silám chybí odvaha, odmítají se jasně vyslovit proč je nutné vystoupit ze slepé uličky, politická ambiguita jim vyhovuje, částečně pod vlivem tragické iluze, že lze ještě změnit fasádu, nebo chtějí zastřít fakt, že všechno pokračuje stejně dál. Obzvlášť to platí pro levici, fascinovaní Evropskou unií, která je požírá. Alternativní pravice (Orban, Lega, AfD) odpovídá silnými kroky na národní požadavky, ale suverenistické skupiny různých orientací nejsou schopny vést nezbytný boj o veřejné mínění.
V bodě, v kterém se nacházíme, to podle mého soudu budou vady eura, které povedou ke zborcení celé struktury podobně jako v sovětském případě. Pravděpodobně to vyprovokuje incident, jehož povahu dnes nejsme schopni předvídat. Ať už to bude mezinárodní finanční krize, prudký pád dolaru, který zadusí většinu ekonomií v eurozóně, které nemají německé fundamenty nebo multiplikace volebních událostí, jak je známe v Rakousku, Polsku, Maďarsku a Itálii, vedlo by to ke kompletní funkční blokádě Komise a parlamentu.... Ten den si občané členských zemí Unie uvědomí do jakého bodu došlo jejich ujařmení, oligarchií a levicí.
Je nezbytné vytvořit podmínky pro dialog všech politických skupin, jak levicových, tak pravicových, které nejsou konformní s evropskounijní idejí, které mají i různé představy o tom, co má EU nahradit, ale shodnou se na jednom: EU musí zmizet.
Žádné komentáře:
Okomentovat