Houellebecq serotonine

Serotonin

Houellebecqovo literární tsunami. Serotonine vychází ve Flamarionu, tiráž 320000, k dostání od čtvrtého ledna. Do 27. prosince vyhlásil Flammarion embargo na obsah knihy. Předchozí  Houellebecqovy knihy „Poddání se“ se prodalo ve Francii 800000 výtisků. Houellebecq je jedním z nejlepších evropských psavců, a ukazuje se, že intuice čtenáře je v rozpoznání kvality prvotní, nikoliv plky mainstreamových recenzentů. Žádní nositelé letošních francouzských literární cen se zdaleka nemohou vyrovnat zájmu o  Houellebecqa. Velký umělec bez velkého tématu postrádá logiku, Houellebecqovým tématem je sebevražedná masová imigrace a dekadence evropských mocných. Houellebecq o nové knize: „Nevím, zda-li je dobré šokovat. Ale udeří to“.  „Civilizace se podobají lidem, kteří je formují. Jsou taky smrtelné“. Připomíná to Spenglera? Spisovatel letos dostal Spenglerovu cenu.
     Spisovatel v hovoru s americkým měsíčníkem Harper: Donald Trump je dobrým prezidentem, spisovatel se domnívá, že Trumpem končí americké imperiální snahy, a dál: „Doufám, že se Evropa (unie) rozpadne, Evropská unie nemá smysl“.
    Nelly Kaprièlian v Inrocks píše o novém románu: „Ještě beznadějnější soumrak Francie, spisovatel přeložil do literární formy beznaděj dnešní Francie. Romantická a současně temná žíla napájí vypravěče, který oponuje světové mizérii, zejména ultraliberalismu. Na konci „Poddání se“ vypravěč Francois konvertuje k islámu, čtyři léta poté se jmenuje Florent-Claude, 46 let, je to ještě horší. Zemědělský inženýr, svobodný, nešťastný. Už má jen jedinou touhu, utéct depresím a záchranou je serotonin. Captorix". 
    V L´Obs, David Caviglioli mluví o krásném románu nekonečného smutku, hrdina má inteligenci pesimistů a tato inteligence nemá žádnou stranu. Osamělost individua v perverzním ultraliberálním světě, Jak vůbec ještě žít v Evropě odsouzené (elitami) k poddání se (islámu)?
    Mainstream spisovatele nenávidí, ale nemůže negovat jeho velikost, tak pouze pomluvy, „podivné je jeho manželství z letošního jara s Číňankou Lysis Li“. Belgický La Libre na hraně soudnosti: „Houellebecq dostal cenu pojmenovanou po fašistickém filozofovi Spenglerovi, který též věštil konec západu", atd.
       Při informačním letem světem příjemně překvapí argentinské ministerstvo kultury, které je podle všeho opravdu kulturní, ve srovnání s evropskounijními rezorty imigrační propagace vydávajícími se za kulturu. Ministerstvo kultury spisovatele pozvalo, organizovalo jeho vystoupení a na stránkách ministerstva visí Houellebecqův popis francouzské současnosti (extrakt):
     Přes dvacet let panuje ve Francii udivující fenomen, jsou jím posedlá všechna mainstreamová média, referenční noviny mainstramu Le Monde, které jsou centrálním orgánem politické korektnosti, jev úplně ovládl – nový pokrok. (…) Po 1945 a dalších dvacet let, proletáři, pracující a chudší společenské segmenty se těšili přízni médii elit. Tato média je považovala za hodné respektu a svým způsobem zajímavé. Po 1968 se pomalu tento zájem vytratil, Solženicinův Archipel gulag znamenal fatální úder tomuto zájmu. S politickým významem komunistické strany skončil zájem o proletáře.
      Dá se to nazvat revoltou elit proti vlastnímu lidu. (…). Názor lidu média elit pojmenovaly populismus. Od 2005 se lid stal přímo nepřítelem elit. V referendu hlasoval proti lisabonské ústavě. Moc mu to nepomohlo, elity nechaly lisabonskou smlouvu schválit tzv. ústavním kongresem. Slovo nepochopení mezi lidem a elitami je slabým termínem. Adekvátnější je termín nenávist, zcela patrná při pročítání Le Mondu.
     Někteří francouzští intelektuálové, např. Michel Onfray, Alain Finkielkraut aj. dezertovali tábor elit a přimkli se k lidu. Okamžitě jsou terčem nenávisti mainstream médií. Nabízí se otázka: francouzští intelektuálové se masově stávají reakčními? Anebo pouze našli to, co v táboře elit není přítomno – svobodu myslet. Ve Francii druhá světová válka zdiskreditovala pravicové intelektuály. Po pravdě to nebylo úplně korektní, někteří z nich se účastnili hnutí odporu a na druhé straně část levice kolaborovala. Po roce 1945 intelektuální moc ve Francii usurpovala levice.
    Dnešní francouzský intelektuál ignoruje vědeckou podstatu a nové myšlení, je bez filozofické ambice, je konformním, servilním komentátorem společenských jevů.
    Čím se zabývám ve svých knihách? Na prvním místě transhumanismem. Zatím to začíná pomalu, ale akceleruje to. Pak v „Poddání se“ předvídám převzetí moci nad západním světem islámem. Západ abdikoval na své hodnoty, které mu už nekonvenují a preferuje dobrovolně se poddat (islámu). Pozorujeme akceptování koncesí např. na francouzských univerzitách, směrem k islámu, oproti finančním příspěvkům golfových monarchií. Zdá se mi, že Francii je blízký pojem kolaborace.