dobrodruh verne busem

Busem a jinak

Velký žlutý podnikatel vnesl do cestování prvky, které postrádalo, žluté busy přiblížily destinace, které by jinak nebyly ani z časových, ani z finančních důvodů moc dostupné. Řád žlutých busů a relativní organizační jednoduchost pro cestujícího jsou velkou podnikatelskou ideou a plusem pro pasažéra. Cestou necestou, v pět v Dejvicích, v Temešváru před šestou, prostě úžas.
      A pak, když za týden zpátky, v Temešváru na nádraží, které sympaticky připomíná chebské nebo kitchinerské z pětaosmdesátého, autobusové nádraží, nic z dnešních kýč přestaveb, ale snový první bod cesty, kde ne moc lidí, ale přesto se můžete seznámit a zůstat tam o týden déle. Žádné masy mladší nebo starší mládeže, kamsi prchající v befelech pravděpodobně přicházejících ze smartphonů, na minutu přesný žlutý bus vjíždí na nádraží. 
        Kam cestuje žlutá mládež? Dá se to rozšifrovat, tento servis též nabízí žlutá agentura. Časopis žlutý. Na prvním místě okamžitě pochopíme, které partaje volí management a jaká ideologie natřela jinak sympatické busy. Ano, evropskounijní ideologie a multikulti posedlost v české provenienci jsou žluté.
        Výpovědi mládeže v tomto magazínu daleko přesahují žlutou síť. A právě to je to uchýlené, kdyby referovali pouze o trasách žlutých busů a z toho plynoucích dobrodružstvích, mohlo by to být zábavné a třeba konkrétně instruktivní, ale v multikulti přesahu do dalších kontinentů, články i když předpokládejme různých autorů, asi nejde o zaměstnance oddělení reklamy, kulhají na obě nohy. Všechny jsou téměř úplně stejné. Unifikované myšlení plodí pouze unifikovanou blbost. Svět se nepodobá tomu, co tam autoři jednokolejně vyzpěvují.
      Ano, kuchyně jsou úžasné, jedno z hlavních témat přispěvatelů časopisu žlutý, s tím se nedá polemizovat, Defoe v Robinsonovi popisuje ostrovní kuchyni trosečníka, ale hlavním není ten futr, ale to, že mohl dál vůbec žít a jednat (a dobře střílet). Ghandiho kuchyně byla extra zajímavá, žil jenom na kozím mléku a kozu vždycky přivázal k soklu před indickým parlamentem, v případě hladu ji podojil. Samozřejmě kuchyně byla zcela bezvýznamná oproti jeho učení. A co třeba říkal v počátcích hinduisticko-islámského střetu. V časopisu žlutý to bude redakční tabu: „Jsou to fanatici (muslimové), nic je nemůže změnit, ale chtíc nechtíc s nimi musíme žít“. Ve žlutém se doporučuje nejlépe zkusit s nimi žít v i v Česku.
        Cestovatelé nezůstávají jenom u kuchyní, jsou i jiné zážitky. Na kole sama v peruánských horách a chce zkusit střední Azii. Mladík nejspíš ve stopách Karla Maye, Kurdistánem do Balučistánu, na mopedu. Dvě děvčata téměř bez peněz na letišti a dál stopem, všechno tak úžasné a dobře dopadlo. Líčení tohoto typu však postrádají  zajímavost a jsou triviálně plochá, všechno se to sobě podobá, podstata těchto cest se dá vměstnat do pár adjektiv - úžasné, cool, super, náramné, užili jsme si to, žádné zlo v jiných kulturách neexistuje, kdo si to myslí je zaostalý hlupák. Pokud by tato líčení měla být adekvátní výpovědí o cestě, pak je zajímavější zůstat doma a dobrodružství hledat na balkoně.
       Ve velkých cestopisných románech je okamžitě zřejmé jedno poselství, zlo v jiných světech existuje a cestovatel s ním musí bojovat. Jinak by Verne nenapsal Patnáctiletého kapitána, Korkorán by nepotřeboval tygřici a konečně by nebylo o čem psát. Cesta je vždy nebezpečná, minimálně když si nepohlídáte peněženku, tak vám ji ukradnou a začne dobrodružství nečekaně...   
      Maďarský cestovatel Vambery podnikl v přestrojení v roce 1863 cestu po Afghánistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a napsal: „Neuvěřitelný rozsah hrubosti, zaostalosti, násilí, musel jsem si zvyknout na podlost, na opak ctnosti všude tam, kde vládl islám, ale ve střední Azii obzvlášť. Na druhé straně nemuslimští nomádi, jsou nejlepší lidé na světě“. Po civilizačním období sovětského režimu se určitě střední Azie částečně civilizačně posunula.
      Jedna ze dvou mladých cestovatelek zavražděných v Maroku Norka Maren Ueland,  instruovala sociální média krátce před vraždou: „Nehodnotím lidi podle jejich vnějšího vzhledu“. Švédské rádio a televize se toho po její vraždě okamžitě chytly „Vraždy mohli v Maroku spáchat i bílí, šířit video s useknutou hlavou je trestné“.  Švédská televize zamlčela pro jistotu velkou část pravdy o vraždě, asi aby se nedotkla cítění muslimů ve Švédsku. 
      Fanatická zelená Švédka Zaida Catalán, zelenou levicovou osvětu šířila v Kongu jako expertka boje proti sexuálnímu násilí. V březnu 2017 ji i jejímu kamarádovi z OSN uřízli hlavu, zaznamenalo video, těla nenalezena. 
    Elly Warrenová, 20letá ušlechtilá Australanka, na dovolenou do Mozambiku trpícím pomáhat: znásilněna, zabita, tělo se našlo na toaletách.
    Ultralevá Amanda Kijera, opravdu pozoruhodná, Nobelova cena za .. (blbost). Zamířila jako dobrovolnice po zemětřesení na Haiti, uvězněna domorodci, brutálně mnohonásobně znásilněna, taktak přežila a její resumé: „Bílí kolonialisté jsou tomu vinni“. 
     Letos v srpnu americké noviny psaly o osudu amerických blogerů Jay Austina a Lauren Geogheghané. Zabili je v Tadžikistánu, to Vambery byl obezřetnější. Dvojice řadu měsíců na kolech severní Afrikou a Blízkým východem. Intenzívně blogovali a svět obšťastňovali svou multikulti pravdou: „Zlo je vymyšený koncept, ostatní jsou úplně stejní jako my, se svými hodnotami a perspektivami, je snadné odmítnout jejich náhledy a nezabývat se jimi. Lidé jsou dobří“, blogovali západnímu světu pár dní před smrtí, spletli se v adrese, měli to adresovat obyvatelům oblasti kudy projížděli. 
      Zlo existuje, existují země, které jsou nebezpečné, existují kultury, které jsou horší než ostatní. Levičáci a evropskounijní fanatici káží deformovanou morálku a  kulturní relativismus. Svět má fungovat podle jejich vymyšlené utopie, když tomu budeme všichni věřit, bude to platit. Tuto zvrhlost jsou schopni blogovat pět minut předtím než je někdo z jejich milované jiné kultury podřeže.