William Vickrey versus EU pověry
William
Vickrey, v 1996 Nobelova cenu za ekonomii, ekonom keynesiánské školy,
zabýval se nezaměstnaností a inflací. Po válce USA s Japonskem radil
vládě generála MacArthura a přímo se podílel na ekonomické obnově
Japonska. Málo kdo z ekonomů se může vykázat tak přesvědčivým
materiálním výstupem svých idejí. Někteří italští ekonomové se dnes
domnívají, že Vickrey je právě ten ekonomický teoretik, kterého Itálie
potřebuje.
Pár
dní před smrtí Vickrey napsal: „Velká část konvenční ekonomické
moudrosti finančních kruhů, která je bází vládních politik, a je chápána
jako tabu médií i veřejností, je založená na nekompletních analýzách,
na předpokladech nevyplývajících z fakt a na falešných analogiích“.
„Např. analogie mezi rodinou a státem, úspory jsou vždycky dobré, je
evergreenem povrchnosti.
V Scenari-economici píše ekonom a publicista Fabio Lugano: Diskurs evropskounijního mainstramu k rozpočtovému deficitu a zadlužení některých zemí, mě přivádí k myšlence, že je nutné se vrátit k Vickreyovým ideám. Psal o 14 chybách v ekonomickém usuzování.
1. Deficit je hříchem, jehož následky ponesou příští generace. Vychází se z analogie mezi veřejným a privátním zadlužením. Skutečnost je úplně opačná, totiž výdaje, které nesou deficit, plodí ekonomický růst a konsekventně i soukromé investice, a to je základ prosperity příštích generací.
2. Podporovat spoření, přispívá k tvorbě kapitálu. Též chybné, pochází to z myšlenky, že úspory se promění automaticky v investice. Není tomu tak. Úspory mohou být velmi neproduktivní, zatímco spotřeba určitě favorizuje akumulaci úspor ve vedení firem.
3. Veřejný dluh podváže půjčky soukromé sféře. Opak je pravdou: veřejné finance v tomto případě navýší prostředky na spotřebu, pokud monetární autority nezvolí restriktivní politiku, pak to nebrzdí, ale podpoří investice do výrobní sféry.
4. Inflace, nejkrutější parametr, neboť se dotýká chudých. Skutečnost opačná, pokud se zvedne inflace, pak to postihne pouze toho, kdo má hotovost, inflace přinese profit dlužníkům, ať soukromým nebo státu. Pokles inflace má opačný efekt, postihne dlužníky a zvýhodní držitele obligací.
5. Inflační trend je znakem, že žijete nad poměry. Ve skutečnosti, když analyzujeme delší časové řady, jediné okamžiky, kdy se dá konstatovat „život nad poměry“, kdy kapitál ztrácel hodnotu a nebylo možné to zvrátit, bylo období války. Ani o období do roku 1926 s nezaměstnaností kolem 1.5% se nedá tvrdit, že se žilo nad poměry. Inflace roste protože podnikatelé mohou zvednout ceny a toto je akceptováno trhem díky podnikové diverzifikaci, inovacím, výzkumu, tj. víceméně inovativními praktikami. Inflace nenastoupí, pokud zdroje nejsou využity, kdy se spotřebovává a neobnovuje kapitál.
6. Jistá míra nezaměstnanosti je nezbytná, taková míra, která nezvedá inflaci (4-6%) (NAIRU). Zaprvé všichni víme, že NAIRU je velmi variabilní, v EU předepsali NAIRU pro Itálii vyšší než 6%, to je neobyčejně restriktivní a tíživá nezaměstnanost. Vickrey uvádí příklady neobyčejně nízké nezaměstnanosti i inflace, v USA, Spolkové republice aj. I když může existovat generelně akceptovatelná míra nezaměstnanosti, nemůže to platit v případě, kdy u některých sociálních kategorií nezaměstnanost dosahuje 15%. Inflace je sekundárním elementem ve srovnání s nezaměstnaností. Inflace může modifikovat distribuci společenského bohatství, ale nezaměstnanost redukuje v každém případě celkové společenské bohatství, výstup z produkce a znamená totéž co vandalismus.
7. Neintervenovat na kapitálových trzích. Je velkou chybou, když vláda odmítne intervenovat na kapitálových trzích, dá jim volný průběh v domnění, že ony samotné v prostoru zdravé monetární politiky přinesou prosperitu. Má se zato, že kapitálové trhy jsou schopny regulovat programované úspory a investice, asi stejným způsobem jako se reguluje cena brambor poptávkou a nabídkou. Zapomíná se, že i tyto velmi jednoduché trhy agrárních komodit mohou být lehce zmanipulovány. Ve skutečnosti, aby se nastolila rovnováha, finanční trhy vyžadují hluboké intervence monetárních autorit. Dnes existují investoři, kteří mají dlouhodobý komplexní profil (penzijní fondy), na druhé straně technologie redukovala život kapitálových investic. Nabídka a poptávka se staly velmi problematickými, bez státní intervence, převáží poptávka kapitálu, který redukuje růst HDP, tedy celkové společenské bohatství a zaměstnanost.
8. Trvá-li deficit, dříve nebo později úroky veřejného dluhu zbortí rovnováhu. Uvažme situaci: Úrok na finančním trhu 8%, HDP roste o 6%, inflace 3% (reálný růst je tedy 3%), předpokládejme, že roste dluh v nominální hodnotě 6%. Třeba pokrýt 2% úrokový diferenciál, ale reálný růst generoval příjem a vyšší daně.
9. Negativní efekt povinností vyplývajících z rostoucího dluhu anuluje expanzívní efekt. Známá Riccardovská ekvivalence: dluh se musí zaplatit z daní, občan šetří, aby zaplatil příští daně. To ovšem znamená, že nepřijde žádná investice, žádná inflace, žádné vylepšení produktivity, což není reálné. I v ideálním případě pouze pozemkové daně, fakt, že lze stavět vyšší mrakodrapy, tedy mít větší příjem z investovaného kapitálu pocházejícího z veřejného dluhu, popírá Riccardovký efekt.
10. Hodnota národní měny k zahraničním nebo ke zlatu, je vázána s ekonomickou silou a silná měna přispívá k udržení silné ekonomiky. Argument „silná ekonomika musí mít silnou měnu“, je používán ke zdůvodnění eura. Ve skutečnosti hodnota měny je vázána na cenovou dynamiku v různých zemích, na obchodní bilanci, na dynamiku kapitálu v různých zemích. Stát by se neměl znepokojovat udržováním silné měny, ale udržováním stabilního ekonomického systému s vysokou zaměstnaností a nechat měnový kurs, aby se korigoval svými proměnnými. Vickrey v roce 1996, ještě před zavedením eura předvídal, že dohody Maastricht povedou k velkému růstu nezaměstnanosti a k neudržitelnosti některých ekonomik.
11. Osvobození od daní z kapitálových výnosů z prodeje majetkových účastí společností, zvedne investice a růst. Jde o chybu spojenou s anglosaskými trhy. Myšlenka, že hodnota akcie zahrnuje hodnotu nerozdělených, ale již zdaněných zisků. Pokud je osvobozujeme od zdanění, na jedné straně odrazujeme rozdělení kapitálu z dividend, zvyšujeme investice a růst, a na druhé straně jsme fiskálně spravedliví, neboť nadhodnota se skládá z nerozděleného zisku, ale již zdaněného. Pokud fungujeme tímto způsobem, odrazujeme od rozdělení zisku, a tím i efektnější reinvestování kapitálu, a dál jsou podporovány operace spekulativní povahy.
12. Excesívní narůst veřejného dluhu může způsobit řádový kontrast mezi věřiteli a dlužníky - argentinský případ. Problémem je, že zásadně veřejný dluh musí být v národní měně a vztažen k vnitřnímu trhu. Vláda musí hlídat, aby se to zajistilo.
13. Deficitní financování příštích příjmů nevede k udržitelným investicím. Nic vládu nenutí, aby zůstala u banálního financování sociálního systému, může jít do ambiciózních investic, z deficitu se financoval např. program Apollo a přineslo to největší technologický boom epochy.
14. Veřejný dluh je břímě, které zdědí příští generace. Opak je pravdou jak plyne z předchozích bodů.
V Scenari-economici píše ekonom a publicista Fabio Lugano: Diskurs evropskounijního mainstramu k rozpočtovému deficitu a zadlužení některých zemí, mě přivádí k myšlence, že je nutné se vrátit k Vickreyovým ideám. Psal o 14 chybách v ekonomickém usuzování.
1. Deficit je hříchem, jehož následky ponesou příští generace. Vychází se z analogie mezi veřejným a privátním zadlužením. Skutečnost je úplně opačná, totiž výdaje, které nesou deficit, plodí ekonomický růst a konsekventně i soukromé investice, a to je základ prosperity příštích generací.
2. Podporovat spoření, přispívá k tvorbě kapitálu. Též chybné, pochází to z myšlenky, že úspory se promění automaticky v investice. Není tomu tak. Úspory mohou být velmi neproduktivní, zatímco spotřeba určitě favorizuje akumulaci úspor ve vedení firem.
3. Veřejný dluh podváže půjčky soukromé sféře. Opak je pravdou: veřejné finance v tomto případě navýší prostředky na spotřebu, pokud monetární autority nezvolí restriktivní politiku, pak to nebrzdí, ale podpoří investice do výrobní sféry.
4. Inflace, nejkrutější parametr, neboť se dotýká chudých. Skutečnost opačná, pokud se zvedne inflace, pak to postihne pouze toho, kdo má hotovost, inflace přinese profit dlužníkům, ať soukromým nebo státu. Pokles inflace má opačný efekt, postihne dlužníky a zvýhodní držitele obligací.
5. Inflační trend je znakem, že žijete nad poměry. Ve skutečnosti, když analyzujeme delší časové řady, jediné okamžiky, kdy se dá konstatovat „život nad poměry“, kdy kapitál ztrácel hodnotu a nebylo možné to zvrátit, bylo období války. Ani o období do roku 1926 s nezaměstnaností kolem 1.5% se nedá tvrdit, že se žilo nad poměry. Inflace roste protože podnikatelé mohou zvednout ceny a toto je akceptováno trhem díky podnikové diverzifikaci, inovacím, výzkumu, tj. víceméně inovativními praktikami. Inflace nenastoupí, pokud zdroje nejsou využity, kdy se spotřebovává a neobnovuje kapitál.
6. Jistá míra nezaměstnanosti je nezbytná, taková míra, která nezvedá inflaci (4-6%) (NAIRU). Zaprvé všichni víme, že NAIRU je velmi variabilní, v EU předepsali NAIRU pro Itálii vyšší než 6%, to je neobyčejně restriktivní a tíživá nezaměstnanost. Vickrey uvádí příklady neobyčejně nízké nezaměstnanosti i inflace, v USA, Spolkové republice aj. I když může existovat generelně akceptovatelná míra nezaměstnanosti, nemůže to platit v případě, kdy u některých sociálních kategorií nezaměstnanost dosahuje 15%. Inflace je sekundárním elementem ve srovnání s nezaměstnaností. Inflace může modifikovat distribuci společenského bohatství, ale nezaměstnanost redukuje v každém případě celkové společenské bohatství, výstup z produkce a znamená totéž co vandalismus.
7. Neintervenovat na kapitálových trzích. Je velkou chybou, když vláda odmítne intervenovat na kapitálových trzích, dá jim volný průběh v domnění, že ony samotné v prostoru zdravé monetární politiky přinesou prosperitu. Má se zato, že kapitálové trhy jsou schopny regulovat programované úspory a investice, asi stejným způsobem jako se reguluje cena brambor poptávkou a nabídkou. Zapomíná se, že i tyto velmi jednoduché trhy agrárních komodit mohou být lehce zmanipulovány. Ve skutečnosti, aby se nastolila rovnováha, finanční trhy vyžadují hluboké intervence monetárních autorit. Dnes existují investoři, kteří mají dlouhodobý komplexní profil (penzijní fondy), na druhé straně technologie redukovala život kapitálových investic. Nabídka a poptávka se staly velmi problematickými, bez státní intervence, převáží poptávka kapitálu, který redukuje růst HDP, tedy celkové společenské bohatství a zaměstnanost.
8. Trvá-li deficit, dříve nebo později úroky veřejného dluhu zbortí rovnováhu. Uvažme situaci: Úrok na finančním trhu 8%, HDP roste o 6%, inflace 3% (reálný růst je tedy 3%), předpokládejme, že roste dluh v nominální hodnotě 6%. Třeba pokrýt 2% úrokový diferenciál, ale reálný růst generoval příjem a vyšší daně.
9. Negativní efekt povinností vyplývajících z rostoucího dluhu anuluje expanzívní efekt. Známá Riccardovská ekvivalence: dluh se musí zaplatit z daní, občan šetří, aby zaplatil příští daně. To ovšem znamená, že nepřijde žádná investice, žádná inflace, žádné vylepšení produktivity, což není reálné. I v ideálním případě pouze pozemkové daně, fakt, že lze stavět vyšší mrakodrapy, tedy mít větší příjem z investovaného kapitálu pocházejícího z veřejného dluhu, popírá Riccardovký efekt.
10. Hodnota národní měny k zahraničním nebo ke zlatu, je vázána s ekonomickou silou a silná měna přispívá k udržení silné ekonomiky. Argument „silná ekonomika musí mít silnou měnu“, je používán ke zdůvodnění eura. Ve skutečnosti hodnota měny je vázána na cenovou dynamiku v různých zemích, na obchodní bilanci, na dynamiku kapitálu v různých zemích. Stát by se neměl znepokojovat udržováním silné měny, ale udržováním stabilního ekonomického systému s vysokou zaměstnaností a nechat měnový kurs, aby se korigoval svými proměnnými. Vickrey v roce 1996, ještě před zavedením eura předvídal, že dohody Maastricht povedou k velkému růstu nezaměstnanosti a k neudržitelnosti některých ekonomik.
11. Osvobození od daní z kapitálových výnosů z prodeje majetkových účastí společností, zvedne investice a růst. Jde o chybu spojenou s anglosaskými trhy. Myšlenka, že hodnota akcie zahrnuje hodnotu nerozdělených, ale již zdaněných zisků. Pokud je osvobozujeme od zdanění, na jedné straně odrazujeme rozdělení kapitálu z dividend, zvyšujeme investice a růst, a na druhé straně jsme fiskálně spravedliví, neboť nadhodnota se skládá z nerozděleného zisku, ale již zdaněného. Pokud fungujeme tímto způsobem, odrazujeme od rozdělení zisku, a tím i efektnější reinvestování kapitálu, a dál jsou podporovány operace spekulativní povahy.
12. Excesívní narůst veřejného dluhu může způsobit řádový kontrast mezi věřiteli a dlužníky - argentinský případ. Problémem je, že zásadně veřejný dluh musí být v národní měně a vztažen k vnitřnímu trhu. Vláda musí hlídat, aby se to zajistilo.
13. Deficitní financování příštích příjmů nevede k udržitelným investicím. Nic vládu nenutí, aby zůstala u banálního financování sociálního systému, může jít do ambiciózních investic, z deficitu se financoval např. program Apollo a přineslo to největší technologický boom epochy.
14. Veřejný dluh je břímě, které zdědí příští generace. Opak je pravdou jak plyne z předchozích bodů.
Žádné komentáře:
Okomentovat