stiglitz euro

Profesor Stiglitz v televizi

Včera v italské, o euru, Rozkoš mu naslouchat, nobelista Stiglitz je schopen formulovat hluboké ekonomické pravdy jednoduše a srozumitelně. Argumenty proti euru jsou přesvědčivé a je dobré je stále opakovat, česká populace ve velké většině je má intuitivně v krvi, ale českotelevizní ekonomové euro milují, cestovat s ním v peněžence je tak snadné.
      Profesor ukázal kritické body eura, nejlepší pro Itálii by bylo z eurozóny vystoupit, když jak se ukazuje, není reformovatelná. Publikum i komentátor přijali profesorovy argumenty se souhlasem, ale i se strachem z prvního období po vystoupení z eurozóny. Strach z prvního šoku je dnes hlavním argumentem pro setrvání v eurozóně. Česko má v tomto směru bohaté zkušenosti, po první světové válce zavedení koruny, po rozpadu Československa hladké, bezproblémové rozdělení měny. Kdysi to byl též silný argument proti rozdělení Československa, ale jak se ukázalo, zcela bezpředmětný.
       Podle profesora společná měna v nehomogenním ekonomickém prostoru není smysluplná. Jednotlivé země jsou vystaveny vzájemně různým ekonomickým cyklům a vyžaduje to různé, často kontradiktorické zásahy centrální banky, v negativní fázi cyklu se očekává monetární expanze.
      Před zavedením eura, v okamžiku klesající poptávky, Itálie mohla reagovat třemi ekonomickými zásahy: fiskální zásah (zvednout rozpočtové výdaje směrem rodině a podnikům); monetární zásah (snížit úrokovou míru, favorizovat úvěry a investice); měnový zásah (devalvace měny a obnovení konkurenceschopnosti na zahraničních trzích). 
     Přijetím eura, země ztratily monetární a měnové možnosti. Ta první byla přenesena do Evropské centrální banky (ECB), což je velmi podivná centrální banka, která je nezávislá na členských zemích, nemá mezi svými cíli udržení zaměstnanosti, ale pouze udržení inflace. ECB aplikuje restriktivní monetární politiku v letech silné ekonomické krize. Koncem roku končí s tzv Quantitative Easing (ECB vykupuje dluhopisy od obchodních bank) i když globální ekonomika  zpomaluje.
      Měnová politika nebyla převedena do ECB, ale jednoduše se ztratila. Dnes neexistuje v Evropě žádná koherentní politika, která by ovlivňovala směnný kurs eura s dolarem a čínským juanem.
    Stiglitz vysvětlil, že země eurozóny ztratily vliv i nad fiskální politikou. Unijní dohody povolují maximální rozpočtový deficit 3% a maximálně 60% v poměru dluh/HDP. Nemá to žádné vědecké opodstatnění. Je to totem, který nutí země k politice austerity, totálního šetření, i když by bylo logické redukovat daně a zvednout sociální a investiční výdaje. Ničím nepodložené limity se dokonce přitvrdily a ze 3% se stalo 0.5%, tj. přímo strukturální rovnováha mezi příjmy a výdaji. V Itálii Montiho vláda dokonce tento šílený a nebezpečný princip nechala vepsat do ústavy.
       Euro je šité na německou ekonomiku. Euro nefunguje, protože akceleruje enormní nerovnosti mezi zeměmi, přímo ohrožuje solidaritu a evropskou jednotu. Jednotná měna může fungovat ve skupině tak rozdílných zemí pouze pokud je doprovázena fiskálními transfery od bohatých k chudším zemím, pokud veřejný dluh je sdílen všemi a garantován centrální bankou. Při konstrukci eura byly tyto předpoklady záměrně zapomenuty.
      Německo může zvedat svůj export, protože profituje z výhod slabé měny než byla kdysi marka, zatímco zemím jako Řecko, Španělsko, Itálie, se propadla obchodní bilance. Bez fiskálních transferů a bez sdílení dluhu to vede k obrovskému spread (poměr národního dluhopisového rizika k německému).
    Buď se aplikuje v eurozóně politika austerity diktovaná Německem, nebo se použijí tlaky různého druhu na demokraticky zvolené vlády, až to vede k jejich pádu.  Tato logika nemůže pokračovat do nekonečna, myslí si profesor Steiglitz.