mnichov chamberlain

Mír a co to přineslo

Bude to osmdesát let, co v Mnichově podepsaly evropské mocnosti mírový plán, Mnichovskou dohodu. Mír zbabělých za každou cenu. Tehdejší Churchillův výrok „volba mezi válkou a zhanobením“, je relevantní i dnešku. Evropa se tenkrát, stejně jako dnes, zprznila sama a v centru tragedie, tenkrát, stejně jako dnes, „vyšší rasa“ Germánů.  Lidové fronty proti fašismu s ním rychle našly společnou řeč.
    Francouzský historik Jean Sevillia píše, polovina francouzské generality neschopná, najmenována levicovými vládami, šéfové Vichy měli socialistickou minulost, Laval, Darban byli socialistickými poslanci, Pétain byl protežován Blumem. Marc Bloch: „Porážka 1940 byla možná jen proto, že národ se porazil předem.“ V Mnichově se národ(y) porazil(y) a zhanobil(y) dobrovolně.
      Dnes můžeme číst v historických knihách úvahy o tom, že Československo nenaplnilo Versailleské dohody o kantonálním systému, který by dal Němcům autonomii atd. Asi je to pravda. Co však nenaplnili ti ostatní? Mnichov nebyl o tom, co kdo splnil, ale o tom, že někdo zradil.  Mohlo si Československo tenkrát dovolit vícenárodní federaci? Mocná idea československého unitárního státu vedla k obnovení státu po válce. Masaryk považoval národní stát za tak významný faktor, že neváhal vytvořit  československý národ, bohužel národy se asi netvoří tímto způsobem a nepodařilo se, což ovšem fakticky znemožnilo vojenskou obranu státu. Slovenská větev nebyla v kritický moment loajální. Měla by to být historická lekce pro ty, kteří se hlásí k Masarykově odkazu a kupčí s národní podstatou a suverenitou. 
     Anglicko-francouzský handl s Němcem netrval moc dlouho. Konečně nelze se divit, bez studu pošlapali Francouzi v Mnichově alianční dohody s Československem. Československá armáda byla desetiletí ve vleku francouzských ne moc moderních vojenských doktrín. Všichni se tenkrát domnívali, že opak je pravdou a Francie je vrcholem modernosti. Úplně podobné dnes, kdy všichni se domnívají, že vrchol je v Bruselu a rozhodování se tam bez odporu předalo. Víme ze střední školy, že rozhodovali bez nás, přišli jsme o většinu energetických zdrojů, o těžký průmysl, o pevnosti v hraničním pásmu. Ale co je zajímavé, mladá idea národního česko(slovenského) státu stále žila i v tak obtížných podmínkách, to zakládá na nadějí, že přežije i Evropskou unii. 
    Chamberlainovi a Deladierovi muselo být jasné kam Německo kráčí, Německo se proměnilo v tvrdou diktaturu, Kristallnacht se už odehrála, židé prchali, už je internovali a zabíjeli, design genocidy byl už napsán. Životního prostoru pro Germány stále málo. 
        Fiamma Firenstein píše o tom čase zajímavě na svém blogu. Angličané a Francouzi darovali Hitlerovi malý stát, který byl „jenom“ věrným spojencem, touto zradou narostlo Hitlerovi sebevědomí a vzápětí vtrhl do Polska. Obětováním Československa - jak Chamberlain sám řekl - jsme zvítězili, osvobodili se od všech pozůstatků první světové války a uchovali mír. Mohl naznačit V jásajícímu davu u svého domu. Chamberlain zůstal v paměti historie jako symbol zrady a stupidity. Mnichov otevřel Hitlerovi cestu k jeho krvavému tažení Evropou, cestu k Shoa a masové genocidě, k nikdy předtím nepoznané brutalitě. 
       Mnichov vstoupil do historie jako hlavní město appeasementu, volby  míru za každou cenu, ze zbabělosti a strachu, z oportunismu, z politického kalkulu. Britský historik Alfred Leslie Rowse napsal v knize o politické dekadenci let 1933-39: „...tito lidé preferovali takovou verzi fakt a argumentů, které připravila nacistická propaganda, až do té míry, že brali za svá Ribbentropova schemata, infantilní a hloupá. Jak si vysvětlit jejich slepotu? To je problém. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že to bylo špatné. Ale jak je možné dojít k takovým závěrům, které protiřečí důkazům. Je to obrovský problém.“
     Odpověď na tuto otázku je otevřená i dnes. Míří na základní tabu moderní společnosti, které říká „ne válce za každou cenu, otevřený všem za každou cenu“. Politickokorektní tabu, které se odmítá zabývat střetem náboženství a civilizací, které odmítá vzít v potaz islámský terorismus, které akceptuje arabskou negaci židovského národa a připouští bojkot Izraele na evropské půdě. V těchto politickokorektních souvislostech Chamberlainova odpověď Adolfu Hitlerovi není nijak podivnou.