Elegantní liberál
Kdo byl Leone Piccioni? Považován za největšího znalce Ungarettiho díla. Nekrolog na smrt literárního kritika a spisovatele v Il Giornale od Giuseppe Conteho je zajímavou kulturní poznámkou.
Leone Piccioni nás opustil, 93letý, se stejnou elegancí a stylem s jakým prošel životem, elegantní liberál se nikdy nesklonil před marxistickou hegemonií. Vzpomínám ho jako muže pera a současně světa, měl rád jazz a jak k tomu patří, i whisku, mistr elegantní konverzace, ale neústupný v obhajobě jistých idejí. Na otázku zda-li se cítí pravicovým intelektuálem – kterou mu položila Silvia Zoppi Garampi v knize Aktuality mého 20. století – jednoznačně odpověděl nikoliv, cítil se katolickým liberálem. Jako protagonista katolické liberální kultury šel dlouhé roky proti proudu, kdy marxistická levice neoddiskutovatelně usurpovala kulturní hegemonii.
Leone Piccioni byl synem významného ministra Attilia Piccioniho, věrného souputníka De Gasperiho a klíčového muže v křesťanské demokracii. Začal publikovat na stránkách Il Popolo, působil v televizi a na univerzitě. Od samého začátku polemizoval s Leonidou Rapaci o levicové kapuci, pod kterou držela nově založenou literární cenu Viareggio.
Stavěl na excelentních modelech, od De Robertise, Longhiho, Carrà až po Pavese, kterého jako velmi mladý potkal v Caffè Roma di Forte dei Marmi. Ne náhodou pojmenoval jedno své velmi populární dílko „Maestri e amici“: črty kritiků, spisovatelů, poetů, malířů. Poezie byla jeho hlubokou vášní, a mezi poety mu osud dopřál blízkost největšího z nich: Giuseppe Ungaretti. Velmi mladý se stal básníkovým přítelem, maestro ho jmenoval „Leoncino“, Piccioni byl vášnivým kurátorem jeho díla a intimním kustodem básníkovy paměti. Piccioni popisuje reakce Ungarettiho při zkouškách: uvolněně a s hlubokým pochopením ke studentům, dal velmi dobrou i studentovi, který tvrdil, že ředitelem La Voce byl Foscolo...
Téměř v odpadkovém koši nacházeli studenti mistrovy básně, deklamoval je polohlasně i v tramvaji, když jel na univerzitu a konsternoval tím pasažéry. Piccioni neskrývá slabosti starého básníka. Např. během zasedání jury nějaké literární ceny, Palazzeschi si sedl vedle mladého Leoneho a ruku mu položil na rameno: něco celkem tolerovatelného. Ungaretti se hluboce zamračil, přitom podle Piccioniho homosexualita Palazzeschiho byla spíš teatrálním gestem, nikoliv obsesí jako u Passoliniho a Penneho.
V knize „Maestri veri e maestri del nulla (mistři opravdoví a mistři nuly) (1979)“ si dovolil zařadit do druhé skupiny Alberta Asora Rosy e Carla Salinariho: překvapuje mě, že za mistry nuly označil tyto dva marxistické intelektuály, jak pak definovat dnešní průměr zaplňující celou kulturní scénu? Tenkrát byly jiné časy.
Abychom pochopili dobový kontext, redakci televizního L´Approdo (slavný televizní kulturní magazín, inspiroval se rozhlasovým programem, který v roce 1944 ve Florencii inicioval právě Piccioni a Adriano Seroni, poslední televizní magazín vysílán v prosinci 1972), kterou vedl Piccioni, tvořili Bo, De Robertis, Longhi, Ungaretti, Cecchi, Gadda, Contini, Bacchelli. Srovnejte to s dnešními televizními redakcemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat